Chybě při podání léku lze předcházet

Na příkladu nízkomolekulárních heparinů je ukázáno, jak přispívá dokonalost lékové formy k řešení uvedeného problému. Jsou k dispozici některá literární data. Mezinárodní studie publikovaná v roce 2005 (Cousins a spol., Qual.Saf.Health Care 2005;14:190-195) sledovala na šesti pracovištích ve Velké Británii, Německu a Francii přípravu 824 individuálně, přímo na lůžkovém oddělení a personálem s plnou kvalifikací k této činnosti připravených injekcí z přípravků s větším objemem, nebo dodaných v prášku. Výsledky byly překvapivé. Alespoň jedna chyba v aseptickém postupu byla dle zemí učiněna ve 100 %, 58 % a 19 % případů. Chyby v označování připravené injekce byly učiněny, popř. žádné označení učiněno nebylo, ve 43 %, 99 % a 20 procentech. Špatné rozpouštědlo bylo použito ve 49 %, 21 % a 5 procentech. Lze namítnout, že forma podobného auditu je mimořádně důsledná v drobných odchylkách od předepsaných postupů, nicméně autory bylo konstatováno, že zjištěná pochybení ohrožovala bezpečnost pacientů.

S větší pozorností se uvedeným problémem zabývá obor anesteziologie, ve kterém je příprava léků přímo na pracovišti velmi častá. V australské studii (Abeysekera a spol., Anaesthesia;2005:60:220-7)bylo analyzováno 896 hlášených případů pochybení. K záměně dobře označené injekční stříkačky s již nasátým obsahem došlo v 19 % případů, k použití nesprávné injekční ampule nebo v důsledku špatného označení ampulí při postupném ředění v dalších 20 %, k nesprávnému použití zařízení k aplikaci léku ve 26 %, k nesprávné cestě podání ve 14 %, nesprávná komunikace byla příčinou pochybení ve 4 procentech. Následky byly hodnoceny jako malé zhoršení zdravotního stavu ve 12 %, vážnější zhoršení v 5 % a smrt v 0,3 procenta. Příčiny podmiňující uvedené chyby lze rozdělit na nedokonalost lékové formy a lidské faktory – ty jsou podmíněny nepozorností, neznalostí, chvatem a často i nepřiměřeným tlakem na personál. Čelit jim lze organizačními opatřeními, přípravou jednoduchých prováděcích návodů, především s použitím standardního, nejlépe barevného označování. Naopak snazší je, při rozmanitosti příčin lidské chyby, zdokonalovat to, co je nezávislé na lidském faktoru, a to je léková forma.

Velmi dobrým příkladem jsou heparinové přípravky. Donedávna bylo nutno podávat nefrakcionovaný heparin při antikoagulační léčbě hluboké žilní trombózy a plicní embolie v kontinuální infuzi, s velkým rizikem chyb při stále upravované velikosti dávky odsáváním vypočítaného objemu z ampule dle laboratorně sledovaných koagulačních parametrů. Nízkomolekulární hepariny přinesly pokrok nejen ve smyslu snadného dávkování s jednoduchou adjustací na tělesnou hmotnost, ale zároveň větší dokonalost lékové formy v předplněných stříkačkách k jednorázovému použití, se zřetelným firemním označením dávky. Chyba při jejich podání může nastat jen nedbalostí a ostatní shora uvedené faktory jsou potlačeny. V tomto smyslu nelze doporučit a nelze považovat za inovaci přípravky nízkomolekulárních heparinů ve velkoobjemových injekčních lahvičkách určených k dílčímu odsávání vypočítané dávky standardní injekční stříkačkou. Tento postup nese riziko všech shora uvedených nedostatků a navíc je ekonomicky nevýhodný. Při použití velkoobjemových injekčních lahviček totiž dochází ke ztrátám účinné látky v důsledku manipulace a nemožnosti využít celý obsah lahviček beze zbytku. Autoři Sedloň a spol. (Interní Med. 2007;2:96-98) srovnali některé farmakoekonomické ukazatele a vyčíslili úsporu při použití předplněných stříkaček v porovnání s velkoobjemovými lahvičkami na celých 33 procent. V přípravku nízkomolekulárního heparinu v předplněné stříkačce se nedílně prolíná výhoda vyšší účinnosti s bezpečností podání. V příslušné indikaci je podána s jistotou taková dávka, která byla ověřena v klinických studiích. Nízkomolekulární hepariny jsou používány k tromboprofylaxi s delší tradicí v chirurgických oborech a nověji i v interní medicíně, mají široké terapeutické použití v léčbě a sekundární prevenci žilního tromboembolismu a své místo ve všech indikacích léčby aterotrombózy. Prolínají tak většinu lékařských oborů a jednoduchý způsob podání je podmínkou plného využití jejich terapeutického potenciálu. Závěrem lze konstatovat, že chyba při podání léku je trvalým problémem, který vyžaduje pozitivní reakci všech zúčastněných  – zdravotnického personálu, výrobců léků i poskytovatelů zdravotní péče.

Zdroj: