Český patent v léčbě chronických ran
Začátkem 90. let se Ing. Labský v oddělení kontaktních čoček Ústavu makromolekulární chemie AV ČR v Praze (ÚMCH) začal zabývat pokusy o navázání lapačů volných kyslíkových radikálů do polymerních struktur. „Při jednom z výzkumů jsme se zabývali chemickými procesy v oku, které bylo poleptáno vápenným mlékem nebo popáleno intenzivním UV zářením. Naměřili jsme přitom velké koncentrace volných kyslíkových radikálů. Zkusili jsme vytvořit kontaktní čočku, která obsahovala lapače těchto radikálů. A ona dokázala oko velmi rychle vyléčit,“ vysvětluje Jiří Labský motiv počátku výzkumných prací, které nakonec vedly k novému objevu.
K vývoji tzv. lapačů volných kyslíkových radikálů, které chemicky patří do skupiny stéricky stíněných aminů, přitom výzkumníkům pomohly ruské (nebo tehdy ještě sovětské) odborné časopisy, jež popisovaly práce Eduarda Grigorijeviče Rozanceva. „Tyto články se sice nezabývaly využitím takovýchto látek v kombinaci s polymery, ale na základě odborných zkušeností jsme dokázali tuto látku vyrobit a zabudovat do polymerní struktury,“ poznamenal Labský. Zásadní průlom ve výzkumu nastal v polovině 90. let, kdy se podařilo realizovat zabudování stéricky stíněných aminů do některých polymerů, které lidský organismus dobře toleroval.
Základ z kontaktních čoček
Od vývoje lapače kyslíkových radikálů byl již jen krok k aplikaci nové účinné látky i na jiné druhy poranění. Volné kyslíkové radikály totiž v masivním měřítku vznikají při každém poškození tkáně a zánětu. Zčásti sice hojivému procesu napomáhají, protože se podílejí na destrukci bakterií v lokalitě rány, ale v okamžiku, kdy je jich nadbytečné množství, což u otevřených ran bývá obvyklé, poškozují tkáň a narušují hojivý proces. Oxidační deriváty aminů však s nimi reagují a neutralizují je, čímž brání jejich agresivnímu působení na tkáně organismu.
Nosičem, na který výzkumný tým stéricky stíněné aminy navázal, je poly(2-hydroxyethylmetakrylát) - stejný polymer, který byl použit i u měkkých kontaktních čoček. „Objev Hemagelu tak navázal na práci zakladatele ÚMCH, jímž byl v padesátých letech minulého století profesor Otto Wichterle. Výsledky jeho výzkumu, který v šedesátých letech umožnil zahájení produkce měkkých kontaktních čoček, tak tvoří i základ nového přípravku,“ uvedl ředitel ústavu RNDr. František Rypáček, CSc.
V roce 1997 byl objevu Ing. Labského a jeho spolupracovníků udělen český patent, cesta k volně dostupnému prostředku ale zdaleka ještě nekončila. Transfer laboratorně získaných výsledků do klinicky využitelného produktu byl komplikovaný a vyžádal si realizaci klinických zkoušek, což zpočátku znamenalo v některých případech prokázat i jistou dávku osobní statečnosti. Nejvíce v tomto směru vědcům pomohl praktický lékař MUDr. Pavel Hošek, jenž si nový přípravek sám vyzkoušel na vlastním bércovém vředu. Dokonce užíval Hemagel i vnitřně při léčení svého žaludečního vředu.
Účinná látka Hemagelu byla posléze klinicky testována ve třech českých nemocnicích včetně Nemocnice následné péče v Horažďovicích, kde klinické zkoušky zajistila primářka MUDr. Ivana Dundová.
Není to lék, ale zdravotnický prostředek
„Výsledky potvrdily, že Hemagel je vysoce účinný na všechny druhy ran a poranění kůže - od odřenin a řezných ran přes popáleniny až po velmi těžko hojitelné bércové vředy a proleženiny,“ řekl Ing. Miroslav Vlk, jednatel firmy Wake, spol. s r.o., která Hemagel vyrábí.
Během klinických testů se zjistilo, že Hemagel pomáhá i v takových případech, kde to nikdo nečekal. „Ačkoli Hemagel není antivirotikum, dokáže vyhojit i opar. Mně se zahojil během dvou dnů. Stejně překvapující byly jeho účinky na projevy lupenky,“ pokračoval Miroslav Vlk. Podle něj je však třeba puchýř oparu nejdříve vyprázdnit, a tím jej zbavit vody, která brání přístupu gelu. Ten totiž působí jen při styku s živou tkání - proto je třeba i nadále standardně odstraňovat případné nekrózy u ran či vředů.
Gelový prostředek zajišťující vlhké hojení podporující procesy granulace a epitelizace je schopen na sebe vázat sekrety v ráně, čímž zabraňuje vysušování, které způsobuje vznik klasických strupů a později jizev. Po aplikaci gelu je na povrchu rány vytvořena elastická vrstva, která ránu chrání před vnějším prostředím. Zabraňuje tak dalšímu infikování rány a zároveň vytváří optimální prostředí pro hojení.
Podle Ing. Labského je důležité, že účinná látka ani částice gelu užitím velkých, do sítě propojených makromolekul nevstupují do organismu, a nedochází tak ani k eventuálnímu následnému podráždění v lokalitě rány. Z toho důvodu nemusel do schvalovacích procedur tohoto přípravku vstupovat Státní ústav pro kontrolu léčiv, nejedná se totiž o lék, ale o zdravotnický prostředek. Ten lze použít nejen na rány čerstvé, ale i starší, popřípadě i zajizvené, neboť změkčuje a zlepšuje vzhled jizvy. U infikovaných ran je třeba samozřejmě aplikovat lege artis antibiotika.
Použití nejen na rány?
Pokud se na aktuální poranění nevyčerpá všechen obsah tuby, lze zbytek použít i později. „Do určité míry je tento gel autosterilní, ve značné míře v testech odolával naší snaze jej kontaminovat. Navíc jsme nikdy, ani za několikadenního vystavení gelu otevřenému prostředí, nikdy v laboratoři nezaznamenali výskyt plísně,“ poznamenal Jiří Labský. V gelu je přítomno asi 5 až 6 % aktivní látky.
Uvedením hydrofilního gelu Hemagel na trh se ale celý výzkumný projekt neuzavřel. Vývoj pokračuje i nadále, neboť pracovní tým Ing. Zdeňky Sedlákové, CSc., nyní zkoumá možnosti nejen dalšího zvyšování efektivity, ale testuje i alternativní formy aplikace. Vyvíjí se fólie z inertní látky s chemicky navázanými lapači k využití u popálenin. Připravuje se také produkce terapeutických kontaktních čoček. „U dnes již dosti rozšířených laserových operaci oka na jeho rohovce vždy vzniká zánět. Po aplikaci terapeutické čočky však rychle vymizí,“ podotkl Ing. Labský. Studuje se také možnost využití Hemagelu pro neinvazivní terapii Crohnovy nemoci v kapslové formě, kdy by měl tento prostředek zaléčit poranění střevní stěny, která tuto nemoc provázejí.
Zdroj: