Česko jako zásobárna lékařů pro západní Evropu?

Podle odhadů ročně odejde za prací do ciziny 350 až 400 českých lékařů a lékařek, z toho polovina hned po ukončení lékařské fakulty. Často uvádějí, že je vyhání nepřátelský systém postgraduálního vzdělávání a chaos, který podle nich v českém zdravotnictví vládne, na třetím místě pak platy, které jsou v Česku oproti cizině několikanásobně nižší. Mladí lékaři a lékařky slyší proto na přijatelnější podmínky pro složení atestace, práci bez nadměrných přesčasů, lepší plat a benefity jako bydlení, školka pro děti či zaměstnání pro partnera či partnerku, které jim náboráři zahraničních pracovišť nabízejí.

Letos poosmé lovili náboráři z Německa a Rakouska české zdravotníky na Mezinárodních JOB DAYS lékařství a zdraví a podruhé na Mezinárodních JOB DAYS pro zdravotnický a pečovatelský personál. Akce v pražském hotelu NH Prague City přilákala 21. a 22. října na 1 500 zdravotníků, z nich zhruba 150 by chtělo v některé ze 40 zúčastněných nemocnic nastoupit.

U většiny stánků byli po oba dny personalisté ve dvojici s českým lékařem či lékařkou, kteří u nich už pracují a kteří zájemcům předávali zkušenosti. Podle generálního manažera pořádající agentury RTK International Randolfa T. Kunerta mají čeští lékaři a lékařky i sestry stejné možnosti dostat se do vedoucích pozic jako jejich němečtí a rakouští kolegové.

Kunert vyzdvihl zejména platy – lékaři absolventi mohou počítat s ročním platem 51 000 eur, se službami až 60 000 eur. Odborní lékaři si přijdou na 85 000 eur, platy vrchních lékařů činí 115 000 eur a vedoucích lékařů kolem 200 000 eur. K tomu se proplácejí odměny za dodatečné služby. Nástupní platy sester a pečovatelek se pohybují v závislosti na pozici a spolkové zemi od 24 000 do 30 000 eur ročně, k tomu je příplatek 20 až 30 procent za služby. Zaměstnanci mohou počítat s benefity jako penzijní připojištění, pomoc při hledání bytu a finanční podpora při stěhování rodiny, školka v areálu nemocnice, příspěvek na kvalifikační a jazykové kursy.

V Česku pro mě nebylo místo v přípravě na atestaci na ARO

Třicetiletá MUDr. Patricie Nedorostová, lékařka ARO Klinikum Passau je v Německu tři a půl roku a chystá se na atestaci. „Největší motivace k práci v Německu pro mě byla ta, že v Česku jsem neměla možnost udělat si atestaci,“ řekla MT. V nemocnici v Plzni pro ni místo nebylo, musela by se stěhovat, tak proč ne rovnou do Německa. Jako dítě žila v Rakousku, německy celkem uměla, v tříměsíčním kursu si jazyk oživila. O pasovské klinice se dozvěděla na JOB veletrhu, nechala kontakty, postupně si ale sama našla práci ve třech nemocnicích. Právě když zvažovala změnu počtvrté, přišla nabídka z Pasova. Ze zkušenosti ví, že podmínky pro přijetí se v jednotlivých spolkových zemích liší. Aprobaci dostala v Düsseldorfu, kde musela složit jazykovou zkoušku, což v jiných spolkových zemích nebylo. „Každý si může najít na webu lékařské komory požadavky pro danou spolkovou zemi,“ poradila.

V Německu je spokojená, v žádné nemocnici, kde pracovala, se k ní nechovali nepřátelsky. „Všude se najdou lidé víc nebo méně příjemní, ale určitě jsem nikdy neměla pocit, že by mi dávali najevo, že jsem cizinka,“ řekla.

Pracovní podmínky jí vyhovují, určitě by si ale zájemci o práci v německých nemocnicích neměli představovat, že tam dostanou spoustu peněz za málo práce. „Musím říct, že v Německu se opravdu nadřu. Mých osm hodin je plně naplněno prací, mám půlhodinovou pauzu, odcházím v 16:00 domů. Vždy mě někdo vystřídá, což je výhoda,“ popsala. Pracuje ve směnném provozu, když začíná ve 22:00, odchází druhý den po službě domů. „V ČR jsem pracovala pátek, sobota, neděle, pondělí, což když děláte na oddělení, kde se toho moc neděje, se dá přežít, ale ve fakultní nemocnici na chirurgické ambulanci je to k nevydržení,“ řekla.

Studium na plzeňské lékařské fakultě si chválí, dalo jí dobrý základ. Pokud by srovnávala české a německé lékaře, Češi mají schopnost poradit si sami, což jim dává určitou výhodu. „Zdravý rozum máme zachovaný, nejedeme slepě podle tabulek,“ řekla. Nevýhodu českých fakult oproti německým vidí v tom, že v ČR nemají medici téměř žádnou skutečnou praxi. Třeba při praktikách z gynekologie trávila celé dny čekáním na chodbách, nikdo na ni neměl čas.

„V Německu to funguje naprosto jinak – studenti v šestém ročníku vůbec nechodí do školy, každý si musí zajistit praxi v nějaké nemocnici, kde se stane součástí týmu, chodí na sály, na oddělení. To je obrovské plus – my toho máme hodně v hlavě, ale na začátku to neumíme aplikovat. Oni nemají tolik teorie, ale na začátku působí suverénněji. Bez teorie to ale v medicíně nejde, takže se mnohdy ukáže, že na tom jsme nakonec lépe my,“ shrnula.

V přípravě na atestaci sbírá výkony, potvrzují se jí odpracované roky, absolvované semináře, kursy. Nemocnice jí přispívá na kursy, díky slušnému platu si je může i platit, což v Česku byl problém. Na kursy dostává volno. V Německu lze první dva roky přípravy absolvovat v menší nemocnici, pak přejít do velké, což v ČR zatím nejde. Její manžel sbíral v ČR kredity dva roky v malé nemocnici, k atestaci mu to neuznali. S manželem oba nyní žijí v Německu. Kvalita života jim stoupla. „Není to jen o penězích, já jsem i v Plzni vydělávala díky službám dobře, v Německu ale pochopitelně vydělávám víc a můžu si víc dovolit,“ shrnula.

V Německu se nestane, že se vzdělání neuzná, protože klinika nemá akreditaci

Čtyřiatřicetiletý MUDr. Štěpán Sulek, zástupce primáře na dětské a dorostové psychiatrii Hildburghausen, pracuje v Německu pět let. V Česku byl na fakultním pracovišti na formálně zkrácený úvazek, pracoval ale plný počet hodin. Služeb mnoho neměl, jeho manželka v menší nemocnici mimo Prahu měla osm až jedenáct služeb do měsíce, nemohla po nich domů, to vše za lehce nadprůměrný příjem. Kariérní postup by u něj byl spojen s ještě větší pracovní zátěží, která by nebyla adekvátně ohodnocena. „Neměl jsem potíže se stážemi k atestaci, ale ona dostala smlouvu, že pokud chce jít na stáž, musí se zavázat se smluvní pokutou půl milionu korun na pět let, což nepodepsala,“ vysvětlil jeden z důvodů odchodu Sulek, který dřív působil v občanském sdružení Mladí lékaři. Sdružení se snažilo dosáhnout změny, co se týká platového ohodnocení, formálně krácených úvazků, stabilizačních dohod a atestačních programů. „V podstatě vůle nebyla. Mladí lékaři vznikli v roce 2010 a dodnes změny k lepšímu, jak to pozoruju zvenčí, nejsou nikterak zásadní,“ řekl. Tehdy vedení řady klinik, včetně té jeho, snahy sdružení nepodporovalo. „Smlouvu na poloviční úvazek mi tehdy prodloužili nejprve o měsíc,“ vzpomíná.

Se zapojením na novém místě v Německu problém neměl, první tři měsíce byl zodpovědný za somatická onemocnění, přitom chodil na jazykový kurs. Nemocnice mu při přijetí nabídla ubytování, to nechtěl, nemocnice mu tedy pomohla najít byt, který si platí sám. „Byla to tedy počáteční investice, ta se ale dá odečíst z daňového základu,“ řekl.

Na fakultní nemocnici v ČR, kde se hodně naučil, vzpomíná v dobrém, pracovní podmínky v Německu se mu ale zdají lepší, jsou podle jeho vyjádření „férové, prostředí je více kolegiální“. V přípravě na atestaci má lékař tři dny ročně na vzdělávání a ví, kolik nemocnice přispěje. Může se zavázat, pokud chce, aby mu klinika přispěla víc, ale pokud nechce, tak na rozdíl od ČR si kursy dokáže zaplatit ze svého platu.

Postgraduální vzdělávání organizuje v Německu lékařská komora. Oprávnění vzdělávat mají vedoucí lékaři, není to na instituci. „Nemůže se nikomu stát, že by někde nastoupil a pak zjistil, že se mu vzdělávání neuznává, protože klinika není akreditovaná,“ řekl. Vzdělávací programy trvají v Německu zhruba stejně, a pokud člověk doloží, že je absolvoval v Česku, jsou mu v Německu uznány.

Vyhnalo mě chaotické české zdravotnictví

Třiatřicetiletá MUDr. Eva Wallenfelsová, neuroložka v Asklepios Fachklinikum Teupitz u Berlína, pracuje v Německu pět let. V Česku prošla třemi nemocnicemi. K atestaci se začala připravovat na rehabilitaci v Kladrubech, odkud by na dva roky v rámci povinného interního základu musela přejít na neurologii. Odmítla stabilizační dohodu, kdy by jí klinika vzdělávání zaplatila, ale musela by se zavázat na pět let po atestaci. Z Kladrub proto odešla na neurologii do Benešova, kde měla až osm služeb do měsíce a žádnou pravidelnou příslužbu zkušenějšího lékaře na telefonu. Pak odešla do Nemocnice Na Bulovce, ale ani tam jí to nevyhovovalo.

„K odchodu do Německa mě vedlo chaotické české zdravotnictví, to, že člověk hodně pracuje a dostává za to málo peněz, že nikdy neví, kdy si bude moci udělat atestaci, protože se nedostane na povinné praxe a vzdělávací akce, popřípadě ho nutí vzít si dovolenou a zaplatit si to,“ řekla MT. Kliniku v Německu si našla sama, poslala e‑mail s životopisem a motivačním dopisem, do dvou týdnů dostala pozvánku na pohovor. Podmínka byla dva dny tam hospitovat, aby ji poznali a i ona si udělala představu, jak to tam chodí. Němčinu musela znát na úrovni B2, tři měsíce byla na intenzivních jazykových kursech, nyní je požadavek ve většině spolkových zemí úroveň C1.

Pracovní podmínky v Německu jí vyhovují, do služeb přichází ve 13.30 a odchází ráno v 9.00 po hlášení. „Kvalita života je jiná, než když jsem přišla do nemocnice v 7.00 a odcházela druhý den v 16.00 nebo i později. Člověk stíhá sporty, tancování, vyspí se, není frustrovaný, unavený,“ ocenila. Maximálně mohou být 24hodinové služby, ty bývají o víkendu, nestane se, že by byla 48 hodin v práci. Po službě je ze zákona povinná 24hodinová přestávka před další službou.

„O finanční stránce nemluvím, to je někde jinde. Za co jsem ráda, že máme možnost při službě zavolat zkušenějšího lékaře, poradit se o komplikovaném případu. Nevynadá, že rušíte, je to jeho práce, vy si případ zkonzultujete, máte zpětnou vazbu. Jako atestovaná už rozhodnu spoustu věcí sama, ale když někdo za vámi stojí, to je hezké. Šéf je velmi vzdělaný člověk, známý po Německu, když vidí, že pracujete dobře, zaplatí semináře včetně ubytování, dostanete na to volno. Když člověk na seminářích vidí, co se dělá jinde, získá neuvěřitelnou motivaci,“ shrnula.

Cení si na své práci v Německu zejména možnosti vzdělávat se a dostat se dál. Za další výhodu považuje to, že klinika je dobře technicky vybavená. „Děláme všechno, co moderní neurologie nabízí, na spoustě univerzitních klinik v Česku se to v takovém měřítku jako u nás nedělá,“ řekla. Mezi kolegy má Češku, ale i Makedonce, Rumunku, Rusku a lékařku ze Salvadoru. Bydlí v Berlíně, klinika jí nabízela ubytování v místě, chtěla ale do velkého města, kde si našla byt.

Mnichovskému centru chybějí hlavně sestry

Deutsches Herzzentrum München potřebuje hlavně sestry, lékařů má dostatek, řekl MT personalista centra Thomas Kantor. Zkušenosti se zahraničními pracovníky tam mají dobré, nejvíc jich je z Portugalska. Mezi lékaři 70 procent tvoří Němci, 30 procent cizinci, mezi sestrami 80 procent Němci a 20 procent cizinci. Německé sestry odcházejí do Skandinávie, kde za stejnou práci berou víc. České sestry se mohou uplatnit, pokud znají němčinu, stačí znalost na úrovni A2, musejí složit další odborné zkoušky. Sestře, která si vezme s sebou rodinu, pomůže nemocnice zajistit byt, dá příspěvek na stěhování, nabídne práci pro manžela i v jiné profesi než zdravotnické.

Člověk může rychleji stát na vlastních nohou

Vstřícnost německých nemocnic potvrdilo MT i několik sester, které na JOB veletrhu byly a zkušenost s přechodem k zahraničnímu zaměstnavateli mají. Dana, která po ukončení školy nemohla najít práci, protože všude chtěli jen sestry s praxí, prošla v Německu půlročním školením, pak práci dostala. Jitka zase oceňuje, že má možnost se dál vzdělávat, ročně 20 až 30 hodin s příspěvkem zaměstnavatele. „Do Německa nás přivedly lepší pracovní podmínky – člověk může rychleji stát na vlastních nohou, má víc možností, víc podpory, jistoty, může se rychleji vzdělávat,“ shodly se.

Je potřeba vytvořit lékařům podmínky, aby v Česku zůstávali

JOB veletrh v samých počátcích v roce 2010 českým lékařům podle předsedy Lékařského odborového klubu – Svazu českých lékařů MUDr. Martina Engela velmi pomohl během akce Děkujeme, odcházíme. Odboráři dostali argument proti tvrzení politiků, že lékaři stejně nemají kam odejít. „Náborová akce německých klinik pokračuje, český lékařský systém vysává, ale je to legitimní, protože Němci si uvědomují, že nejsou se svými lidmi schopni krýt požadavky evropské direktivy o přesčasové práci, zatímco naši politici vlastní lékaře vyhánějí tím, že nejsou schopni tady vytvořit adekvátní podmínky,“ řekl MT Engel.

Lékaři v Česku jsou podle něj 300procentně přetěžováni. „Zatímco Němci se starají o naplnění českými doktory, se kterými je tam spokojenost a jsou naprosto kompatibilní a schopní v Německu pracovat, my se ohlížíme po státech, jako je Ukrajina,“ řekl. Odmítl, že by odbory stavěly „xenofobní hráze“, když ukrajinské lékaře odmítají, v Česku už pracují desítky ukrajinských lékařů. Jen zhruba každý desátý je podle Engela schopen pracovat jako lékař. „Ostatní se potácejí na úrovni mezi medikem a začínajícím lékařem a mají podivné specializace, které nejsou s EU kompatibilní,“ řekl. Odbory proto chtějí spolu s lékařskou komorou prověřit, jaké zkoušky musejí cizinci skládat. Mají obavy, že na tyto zahraniční lékaře jsou kladeny nižší požadavky než na české, což považují za diskriminaci.

Engel souhlasí, že legitimním řešením nedostatku lékařů do budoucna je přijímat víc studentů na lékařské fakulty. „Na druhou stranu, když teď je tisíc absolventů a z toho dvě stě jich jde do zahraničí, tak dokud se podmínky nezmění a my budeme mít třeba 1 500 absolventů, tak jich odejde víc. Je samozřejmě potřeba saturovat český trh, na druhou stranu vytvořit takové podmínky, abychom měli jistotu, že většina z těch lékařů tady chce zůstat, a ne že většinu budeme vyrábět pro Německo, Skandinávii nebo Británii,“ shrnul.

Nejde podle Engela jen o platy, ale také o vzdělání a celkovou atmosféru ve společnosti. Když se odboráři snažili prosadit, aby v úhradové vyhlášce byly peníze i na nábor nových sil, nepodařilo se jim to. Vyhláška sotva pokryje růst platů stávajících zaměstnanců nemocnic. „Na nové zaměstnance není v úhradách prostor, a i ten ředitel, který by si věděl rady a nějaké lékaře uměl sehnat, tak je nemá z čeho zaplatit,“ řekl.

K údajům z JOB veletrhu o výši platů v Německu poznamenal, že odbory trvají hlavně na zachování relací – aby průměrný plat lékaře v Česku byl trojnásobkem průměrného platu v zemi, aby tedy odměňování zdravotníků v obou zemích bylo strukturou stejné.

„Nechci ani přepočítávat nástupní plat lékaře, který je tam přes 4 000 eur, to je skoro 120 000 korun, ale že je to trojnásobek průměrného platu v Německu. U nás nástupní plat lékaře je menší než průměrný plat v zemi, 23 000, možná 24 000 korun při nástupu, přitom průměrný plat v ČR je 27 000 korun,“ shrnul.

Podle průzkumu mezi velkými fakultními a krajskými nemocnicemi v ČR, jehož výsledky zveřejnil časopis ČLK Tempus Medicorum, se platy lékařů absolventů včetně přesčasů a odměn pohybují mezi 29 800 až 55 300 korunami. Primáři si s příplatky vydělají od 72 000 do 128 400 korun, všeobecné sestry od 25 900 do 35 700 korun.

Podle lékařské komory nejsou problémem nábory, ale neschopnost či nechuť politiků situaci řešit. Podle mluvčího Ladislava Štichy se ale ministerstvo snaží vytvářet pro mladé lékaře podmínky, aby neodcházeli. Vedle zvyšování platů je to i chystaná novela zákona o vzdělávání lékařů, která by měla zkrátit a zjednodušit vzdělávání, v plánu je také navýšení počtu studentů lékařských fakult.

K VĚCI

Když chce absolvent medicíny zůstat pracovat v ČR Již několik let sleduji situaci kolem českého zdravotnictví, platů zdravotnického personálu a stále rozčílenějších a celým problémem otrávenějších lidí. Nechci zde popisovat již tolikrát omílané záležitosti. Rozhodla jsem se popsat svou zkušenost s hledáním práce – jako čerstvá lékařka rozhodnutá nastoupit do nemocnice v České republice. Jak se zdá, lékařů sice může být nedostatek, ale i tak si člověk, který chce zůstat v téhle zemi, může připadat jako nechtěná verbež.

Jelikož už ve chvíli, kdy jsem se rozhodla si podat přihlášku na lékařskou fakultu, jsem od lékařů slýchala věty typu „Zničila jste si život“ a po nástupu do prvního ročníku studia nám několik vyučujících říkalo, že pokud budeme mít během studia problémy, ať je využijeme jako záminku pro okolí a raději rychle změníme obor, dokud jsme v medicíně neutopili roky života, byla jsem při nástupu do posledního ročníku již docela dobře smířená s tím, co mě v české nemocnici čeká.

Už během studia jsem si vyhlédla jednu nemocnici v okolí bydliště, kam jsem chodila na letní praxe a viděla jsem, že kolektiv lékařů i sester je příjemný, primář i zástupce primáře se snaží mladším kolegům pomáhat a radit a opravdu je i něco praktického naučit. Zároveň mne ale děsil počet pacientů, které měl jeden lékař na starosti, nebo také oficiálně zakázané, přesto však praktikované služby od pátečního rána do rána pondělního – v kuse.

Poslední ročník studia jsem ještě vše důkladně zvažovala a hodnotila možnosti. Již zaběhlé bydlení a parta skvělých přátel nahrávaly tomu zůstat u fakulty a dojíždět buď do města, nebo zvolit právě onu blízkou menší nemocnici. Vše jsem se rozhodla řešit s dostatečným předstihem, už po Novém roce, abych měla dostatek času na rozmyšlenou. Nejprve jsem se rozhodla vydat do místní nemocnice.

Pohovor se zástupcem primáře se nesl v přátelské atmosféře a informace mi byly řečeny bez příkras – plat byl v soukromé nemocnici ještě o několik tisíc nižší než tabulkový, o drobném navýšení bych mohla začít vyjednávat po půl roce, ale jelikož stejně budou potřebovat, abych co nejdříve začala sloužit noční a víkendy (a to sama na celé oddělení: dvě patra + JIP!), tak je možnost peníze dohnat právě tímto způsobem. Do služeb od pátku do pondělí mě nikdo tlačit nebude, ale jsou právě vhodnou příležitostí, jak vylepšit výslednou částku na výplatní pásce. Vzdělávání v rámci atestace se budou snažit umožňovat, ale nemohu počítat s tím, že by se vše stihlo v nejkratší možné době – jednoduše řečeno, když mě tu budou potřebovat, tak mne prostě nikam nepustí klidně i několik měsíců, ale kdyby náhodou zrovna bylo doktorů celkem dost a nikdo nechtěl dovolenou, tak není problém. Samozřejmě jsem chápala, že nelze vše zvládnout podle rozpisu, na druhou stranu jsem věděla, že nemocnici visí na internetu inzerát hledající další lékaře permanentně již několik let, a už podle zkušeností z letních praxí (a počtu pacientů na jednoho lékaře) mi bylo jasné, že stav, kdy je na oddělení dostatek lékařů, je výjimkou až hraničící se zázrakem. A dohled atestovaného lékaře nad mou prací? V úplném začátku by snad byl, ale velmi brzy, vlastně co nejdříve to jen bude možné, by bylo vhodné pracovat bez dozoru. Z pohovoru jsem odcházela poněkud rozčarovaná. Ačkoli jsem většinu skutečností přibližně znala předem, slyšet je natvrdo byl krutý střet s realitou. Děs odpovědnosti za tolik lidských životů prakticky bez pořádné možnosti konzultace mne ještě nějakou dobu budil ze snů a nabízený plat by, dle mého názoru, urazil každého absolventa vysoké školy. Nechci tu znovu psát to, čeho mají už všichni kolem plné zuby, ale prostě po tolika letech opravdu neskutečně tvrdé dřiny bych si představovala alespoň o trochu větší almužnu.

Několik týdnů jsem se s celou situací srovnávala, poslouchala jsem spolužáky, kteří chtěli místo ve větší nemocnici, jak mají problémy alespoň nějaké místo najít, slýchala jsem, jak mám být ráda za nabídku na plný úvazek, až jsem se nakonec se všemi negativy z pohovoru smířila, rozhodla jsem se přistoupit k další části a domluvit si schůzku s ředitelem nemocnice. Měla jsem ještě pár doplňujících otázek, ale byla jsem rozhodnutá, že pokud už nabídku dál nic nezhorší, pokud odpovědi na mé otázky budou alespoň trochu přijatelné, pak budu mít místo vyřešeno.

Jenže rozhovor s ředitelem byl naprosto otřesným zážitkem. Při rozhovoru mi bylo opakovaně jasně dáváno najevo, že jsem považována sotva za obtížný hmyz a měla bych se plazit bahnem, aby se nemocnice možná smilovala a nabídla mi ono tak lukrativní místo. Že bylo jasné, že se ředitel ani nepodíval na můj životopis, a tak se člověka se znalostmi více cizích jazyků a několikaletou praxí v překladatelství ptal, zda umí alespoň základy anglického jazyka, bylo asi tím nejmenším… Přestože v inzerátu (který nějakou dobu před schůzkou z internetových stránek zmizel) bylo jasně napsáno, že nemocnice preferuje absolventy, nyní mi bylo řečeno, že nemocnice zvažuje, že by možná mohla mít volnou pozici lékaře na interním oddělení a že možná, ale opravdu jen možná, by toto místo mohlo být i pro absolventa (přitom situace nemocnice byla taková, že jim několik lékařů v nedávné době právě z důvodu výše zmíněných pracovních podmínek odešlo a žádný závratný zájem o místo u nich nebyl). Jednu větu bych si pak dovolila bez úprav citovat: „Víte, jako absolvent jste nemocnici vlastně na obtíž a nic jí nepřinášíte.“ Chápu, hned po škole mají čerství lékaři jen teoretické znalosti, vše jim trvá mnohem déle, potřebují dozor a rady… ale i tak zastanou dost práce a aby vykompenzovali svou „rychlost“, často zůstávají v nemocnici i dlouho přesčas.

Jako další nepříjemnou zprávu jsem se pak dozvěděla o vhodnosti nákupu automobilu, abych několik měsíců mohla dojíždět do místa, kam se nedostanu ani MHD, a tam sloužit v jiném zařízení majitele nemocnice. Kde bych z nabízeného platu měla vzít na nákup auta a placení benzínu, to už by byl můj problém. Při dotazu na příspěvek na dojíždění, i třeba jen na základní tarif MHD (v přepočtu 260 Kč/měsíc) mi bylo několikrát důrazně zopakováno (párkrát už i během vyslovování dotazu), že nemocnice v žádném případě žádné finanční benefity nenabízí. A na rozdíl od ostatních nemocnic snad v celé republice nenabízí ani žádné jiné. Pátý týden dovolené? Ne. Sick days? Nikoli. Příspěvek na důchodové pojištění? Opět ne. Benefitem budiž domluvení stáže v akreditované nemocnici v rámci předatestačního vzdělávání. A když už jsme u toho, mohla jsem si vybrat – buď se na několik let po atestaci upsat nemocnici a riskovat vysokou finanční pokutu, pokud bych snad chtěla odejít, nebo si (z onoho úchvatného platu) vzdělávání platit sama. A tím pádem by samozřejmě měla nemocnice ještě menší zájem mi umožňovat tyto stáže absolvovat.

Dovolila jsem si ještě se zeptat na zajištění dohledu nad mou prací, hlavně tedy na dostupnost lékaře na příslužbě, když mám noční služby začít sloužit co nejdříve. Odpovědí mi bylo, že i lékař na příslužbě je jen obyčejný člověk, který chce mít svůj vlastní život, a proto musím počítat s tím, že se prostě někdy stane, že se dotyčnému nedovolám.

Ze schůzky jsem odcházela zděšená, znechucená a rozčílená. Dlouhé roky se připravuji na tvrdou práci a těším se, až konečně uplatním získané znalosti a začnu všem těm, kteří mne po celou tu dobu podporovali, vracet jejich štědrost, až zmírním komplexní obtíže pacientů starší generace, až učitelům pomohu s bolestmi hlavy, řidičům hromadné dopravy s bolestmi zad, jak diagnostikuji nemoci a ulevím tolika dalším spoluobčanům… Myslela jsem si, že jsem připravená dřít v českém zdravotnictví, a dokonce na lékařsky tak neoblíbeném oddělení všeobecné interny, ale stále jsem očekávala alespoň bazální lidský přístup. Byla jsem ochotná práci obětovat i svůj volný čas a spánek, ale česká nemocnice mi ukázala, že jsem si ani při vší snaze a při všech vyprávěních na téma „jak to chodí v naší nemocnici“ nedokázala představit, jak to vlastně je.

Někteří moji spolužáci už však podlehli i tomuto. Aby mohli dále bydlet ve velkém městě a nemuseli se stěhovat, přistoupili i na takovéto podmínky. Přistoupili i na částečné úvazky, které prodlužují dobu nutnou k získání atestace, a někteří kývli i na částečně vědeckou náplň práce, přestože vědu dělat nechtěli a u pohovoru slyšeli: „Má vás kdo živit ještě příštích několik let?“

A já? Zatím jsem do zahraničí neutekla. Dala jsem České republice ještě šanci, ale také jsem musela udělat kompromisy. Nenastoupila jsem na interní oddělení, nenašla jsem místo úplně blízko přátel a bydliště… A tak jsem byla nakonec stejně donucena sáhnout do úspor a díky přátelské ceně jsem si od známých na splátky koupila staré auto. Ačkoli třídím každý obal, nyní denně řídím přes 100 km a jako řidič‑začátečník možná občas děsím okolí (a hlavně sebe). Ale našla jsem místo, kde zatím vše vypadá mnohem přívětivěji. Se službami začínám příští měsíc, tak se ještě hodně ukáže.

Tak to je prosím současná realita pohovorů v české nemocnici (hlavně v blízkosti velkého města). Přestože má nemocnice nedostatek personálu, pořád počítá s tím, že ve vás vyvolá pocit naprosté bezcennosti, přesvědčí vás, abyste kývli na naprosto otřesné podmínky a ideálně takto pokorně sloužili až do úmoru… A to je jen jeden aspekt mnoha problémů českého zdravotnictví. LH

Zdroj: