Česká transplantační nadace udělila výroční ceny za program transplantací plic
Centrum ve Fakultní nemocnici Motol, které jediné v Česku transplantuje plíce, provedlo za 19 let celkem 321 těchto život zachraňujících výkonů. První plíce transplantoval v roce 1997 tehdejší přednosta III. chirurgické kliniky 1. LF UK profesor MUDr. Pavel Pafko, DrSc., který po deseti letech a celé stovce provedených transplantací předal program svému nástupci ve vedení kliniky profesoru MUDr. Robertu Lischkemu, Ph.D. Výroční cenu za rok 2015 udělila Česká transplantační nadace (Karla Pavlíka) profesoru Pafkovi za zahájení a realizaci programu a profesoru Lischkemu za úspěšný rozvoj, kdy se z transplantací plic stala v Česku rutinní metoda léčby.
„Začít je těžké, ale ne všechna centra, která začala transplantovat, v tom pokračují, například v USA víc než polovina center zavře, protože nejsou schopna transplantace dál provádět a program rozvíjet. Čili je to mimořádný čin začít a je to mimořádný čin pokračovat do takových úspěšných výsledků,“ uvedl k oceněným profesorům předseda správní rady nadace MUDr. Štefan Vítko, CSc.
Připomněl, že v 1997 provedl profesor Pafko první transplantaci plic ve východní Evropě, nikdo je do té doby nedělal, protože transplantace plic je mimořádně složitá, trvá mnoho hodin a transplantát je vystaven mnoha komplikacím. „Byl to tehdy velký počin, připravoval se na to ve spolupráci s profesorem Klepetkem z Vídně. Pak jeho žezlo převzal profesor Lischke, který udělal to, že z ojedinělého výkonu, který se prováděl párkrát do roka, se stala rutinní léčba pro téměř všechny indikované, takže letos se předpokládá kolem čtyřiceti transplantací,“ ocenil MUDr. Vítko.
Profesor Pafko řekl MT, že první transplantace plic pro něj zůstala nezapomenutelná. „To si člověk pamatuje celý život, ale nedramatizoval bych to. My jsme se na to připravovali téměř tři roky, jezdili jsme do Vídně. Já bych chtěl jen poradit mladým lidem, kteří něco začínají dělat. Pamatuji si, že jsme tam jezdili svými auty. Často nám zavolali, jeli jsme tam v noci, asistovali jim, pak jsme se nad ránem vraceli, osprchovali a šli do práce. Mnozí lidé dnes chtějí prostředky, a pak teprve něco předvedou. Myslím si, že správné je nejdřív něco ukázat, k tomu jsem také své kolegy vedl. Druhá myšlenka – člověk musí něco obětovat a má si jít za svým cílem,“ řekl. Na to kladl důraz i u lékařů, které na kliniku přijímal. „Ptal jsem se mladých adeptů, co je vede k tomu, že u nás chtějí pracovat. Když někdo řekl, že bydlí na Smíchově, blízko Motola, to pro mě byl konec. To už vidíte, že ten člověk má hodnoty postavené na svém pohodlí,“ řekl.
Se současným podílem 3,5 transplantace plic na milion obyvatel se Česko může srovnávat s nejvyspělejšími státy západní Evropy včetně USA. S očekávanými čtyřiceti transplantacemi plic za rok se Motol řadí mezi tzv. vysokoobjemová centra. „Vysoký počet znamená velkou zkušenost a daleko větší šance. Jsme nepochybně srovnatelní s nejvyspělejšími programy,“ uvedl profesor Lischke s tím, že Motol se výkonem i úspěšností řadí mezi sedm předních světových center.
„Měsíc po transplantaci, což je ukazatel kvality operace a intenzivní péče, přežije 97 procent pacientů, tři měsíce 95 procent, jednoroční přežití je 85 až 88 procent, pětileté přežití kolem 60 procent,“ upřesnil profesor Lischke. Po operaci se lidé mohou vrátit do běžného života. Před operací trvale potřebovali kyslíkový přístroj, po operaci studují, pracují a sportují jako jiní zdraví lidé.
V Česku se transplantují plíce i dětem, což není běžné v každém programu. Za 19 let byl nejmladším pacientem dvanáctiletý chlapec, nejstaršímu pacientovi bylo 81 let. V prvních letech bylo ročně do desítky transplantací, pak se počty držely dlouho na dvaceti ročně, s vývojem medicíny stouply na třicet. Pro transplantaci jsou čtyři základní diagnózy: CHOPN, plicní emfyzém, cystická fibróza a idiopatická plicní hypertenze. Nové plíce dostávají lidé, kteří mají před sebou 12 až 18 měsíců života a jsou plně závislí na dodávkách kyslíku. V průměru čekají na nový orgán půl roku. Při operaci jsou napojeni na mimotělní oběh, samotná operace trvá šest až osm hodin, včetně odběru je to dvanáct hodin. Následuje intenzivní péče na ARO a dva až tři týdny v nemocnici. Pacienti musejí celý život brát imunosupresiva, aby tělo nový orgán neodmítlo. Je to trvalé vyvažování mezi ohrožením rejekcí a infekcí.
Ročně se na celém světě dělá kolem čtyř tisíc transplantací plic, první úspěšný zákrok na světě byl v roce 1983, šlo o jednostrannou transplantaci plic. O tři roky později byla úspěšně provedena první oboustranná transplantace. V současnosti je transplantace plic běžnou léčebnou metodou, nejde jen o experiment, pomáhá pacientům například s cystickou fibrózou či plicní hypertenzí, u nichž už byly vyčerpány všechny možnosti léčby.
Základním limitem v transplantační medicíně obecně, a u transplantací plic to podle profesora Lischkeho platí dvojnásob, je nedostatek dárců. Přestože situace se v posledních letech a zejména pak v posledním roce zlepšila, u plic je specifický problém, že je to orgán velmi křehký, který velmi brzy po stanovení smrti mozku ztrácí svoji funkci. Je proto potřeba se co nejrychleji dostat k multiorgánovému odběru. „Řadu dárců nemůžeme akceptovat, protože plíce nefungují, jsou zasaženy infekcí, pohmožděné po autonehodě, nebo pacienti aspirují při resuscitaci žaludeční obsah. Je to řada důvodů, což situaci komplikuje, na rozdíl od jiných orgánů, které nejsou spojeny se zevním prostředím. Reálně se tak využije jen 15 až 20 procent dárcovských plic,“ upřesnil profesor Lischke.
Optimální realita podle něj je provádět v Česku čtyřicet až padesát transplantací plic ročně, potřeba by byla zhruba dvojnásobná. „Stále umírají pacienti na čekací listině, to znamená, že ne každý se dočká svého orgánu, takže by transplantací plic mělo být zhruba devadesát až sto ročně, aby se ČR dostala na úroveň Belgie, která spolu s Rakouskem patří v transplantacích plic k nejlepším. Nyní se téměř třetina pacientů svého orgánu nedočká,“ uvedl profesor Lischke. Pro transplantaci je potřeba shoda v krevní skupině dárce a příjemce a podobná velikost plic.
Navýšení počtu transplantací lze podle něj dosáhnout několika cestami. Především je potřeba skutečně pacienty indikovat – stále je řada pacientů, kteří se na čekací listinu nedostanou, protože lékař jim z různých důvodů přístup k této metodě neumožní, většinou proto, že o této léčbě neví. „Takže je potřeba vytvořit velký waiting list skutečně všech pacientů, kteří tuto metodu potřebují. Pak zbývá více orgánů, to souvisí s kultivací procesu vyhledávání dárce, dokonalé péče o dárce, tomu se intenzivně věnujeme. Další rezervou je program odběru od dárců po zástavě oběhu. Dnes se v ČR v naprosté většině odebírají orgány od dárců s prokázanou smrtí mozku, ale je potenciálně další velká skupina dárců po zástavě oběhu. To je pro plíce velmi perspektivní možnost, některé země, jako Austrálie či Nizozemsko, tento pool dárců velmi využívají. Další cestou k navýšení počtu transplantací je ex vivo perfuze plic, kdy nefunkční orgán mimo tělo je možno lépe vyšetřit a provést jeho rekondici. To všechno je představitelné, my k tomu potřebujeme větší podporu, větší týmy, větší odměny pro všechny kolegy a motivaci, protože ta práce je velmi náročná. Je potřeba investovat do nových lidí, naučit je to,“ řekl profesor Lischke.
Profesor Pafko k počátkům programu doplnil, že transplantační medicína je ‚ni zisk, ni sláva‘. „Je to strašná práce, většinou se to koná, alespoň pokud jde o plíce, v noci. Je to nesmírně stresující, zejména v začátcích. Když někomu odstraníte kus žaludku nebo žlučník, máte zkušenosti, jak to dopadne. U transplantací je ve hře mnoho faktorů, není to jen otázka vyjmutí a přišití orgánu, to je to nejjednodušší, ale potýkáme se s imunologickými aspekty, podílí se na tom mnoho lidí. Dělal jsem to deset let, přišlo mi to málo ohodnocené. Lékař je připraven ve dne v noci, když zavolají, musí jít. Obdivuji lidi, kteří v tom pokračují,“ shrnul směrem ke svému pokračovateli.
Profesor Lischke bere jako privilegium, že mohl pracovat po boku profesora Pafka. „Ten program by bez jeho inteligence, bez jeho klinických schopností, ale především bez jeho odvahy nemohl vzniknout,“ řekl a připomněl, že cena České transplantační nadace není jen pro ně dva, ale pro celé týmy pneumologů, intenzivistů, anesteziologů, sester, patologů, fyzioterapeutů, mikrobiologů. „V podstatě bych musel vyjmenovat celou nemocnici i další lidi, kteří v nemocnici nepracují a na programu se podstatně podíleli,“ shrnul.
Transplantace plic v ČR je placena hodnotou dva miliony korun, je v tom zahrnuta operace, intenzivní péče a léčba v prvním roce po transplantaci. V USA, kde se užívá stejný materiál, je to 3,4 milionu korun. V dané ekonomické situace je platba v ČR podle profesora Lischkeho adekvátní, pro další rozvoj programu by ale měla být vyšší. S úhradami od VZP problém není, té FN Motol účtuje tzv. balíčkové ceny. Naproti tomu oborové zdravotní pojišťovny trvají na podrobném vyúčtování všech provedených výkonů, což je pro nemocnici velká administrativní zátěž.
Zdroj:
