Česká neurochirugie a rod Benešů

Stalo se naší rodinnou tradicí, že svému otci gratuluji k významnému jubileu i formou článku v odborném tisku. Tohoto ledna má 85. narozeniny, a proto je čas k novému přání. Když jsem si však přečetl své texty z roku 1996 a 2001, uvědomil jsem si, že by stačilo je poslat tak, jak jsou. Nic se nezměnilo. Táta vydal dvě knihy (jednu populární, jeden román), přednesl svoji porci přednášek (s těmi má čím dál větší starosti, chce pokaždé přednést něco nového a nedokáže pochopit, že posluchači by raději slyšeli něco z historie), stále hraje skoro denně tenis, často fotbal, lyžuje. Je na klinice stále častým hostem, má to z domova na dohled. Tu potřebuje něco do přednášky, tu nějaká fakta, jindy se staví cestou na vyšetření u svého sportovního lékaře. Zájem o obor má dnes již spíše obecný než specifický. Sám přiznává, že jednotlivosti ho již nezajímají, o celku má však velmi dobrý přehled. A občas jen tak chytá poznatky, asi aby je předal svému vnukovi. Stále často jen tak utrousí: „No, to za nás nebylo…“ Stejným tónem o operaci, na kterou s akademikem Kuncem nemohli ani pomyslet, i o mladých lékařích, kteří z jeho pohledu vše berou s nenuceným nadhledem a absencí nábožného respektu. Změnilo se však to, že mezitím můj syn, třetí Vladimír v rodině, dostudoval a nastoupil na neurochirurgické oddělení v Liberci (aniž bychom mu já či táta něco doporučovali). A právě tato rodinná kontinuita – již skoro šedesátiletá – mne vede od prostého přání k narozeninám k obecnějším řádkům.
...

Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 2/2006, strana 11

Zdroj: