Česká lékařská akademie není spolek ješitů

Česká lékařská akademie (ČLA) představuje exkluzivní společnost českých lékařů, která je obdobou podobných akademií v Evropě. Těch nyní pracuje šestnáct, v bývalém východním bloku však takové společenství existuje kromě České republiky jen v Maďarsku. „Naší jedinou, ale řekl bych, že významnou silou, je autorita našich členů,“ říká předseda ČLA prof. MUDr. Richard Rokyta, DrSc., FCMA.

Výčet aktivit České lékařské akademie je poměrně pestrý, kde však vy vidíte hlavní smysl její existence?

Kdybych měl vybrat jeden náš cíl, tak je to vyjadřovat se k zásadním věcem, které ovlivňují úroveň biomedicínské vědy, vzdělávání lékařů i praktikování medicíny.

Máte nějaký formální nástroj, jak dosáhnout toho, aby váš hlas byl slyšen?

Oficiálně žádný. Naší jedinou, ale řekl bych, že významnou silou, je autorita našich členů. Federace evropských lékařských akademií, k níž se hlásíme, má však statut poradního orgánu Evropské komise a pravidelně své názory tlumočí příslušnému komisaři. Tuto činnost jsme v posledních letech dost ovlivňovali, vzhledem k tomu, že předsedou FEAM (Federation of European Academy of Medicine) byl první předseda ČLA prof. MUDr. Cyril Höschl, DrSc., FRCPsych., FCMA.

Jak se může lékař stát členem České lékařské akademie? Předpokládám, že podat přihlášku nestačí…

Nestačí, kritéria pro přijetí jsou poměrně přísná. Takový zájemce musí být navržen nejméně třemi členy ČLA. Návrh postupuje přes dva oponenty a nakonec musí být alespoň dvoutřetinovou většinou schválen valným shromážděním, kdy hlasování je tajné – a vůbec není formální. Před kvantitou se preferuje kvalita, v současnosti máme sedmdesát členů a ročně přijímáme jen jednoho nebo dva další.

Podle čeho se v tomto procesu rozhoduje?

 Kandidatura se posuzuje ve třech okruzích. Prvním je vlastní vědecká práce. Kandidát musí být vynikajícím vědeckým pracovníkem s příslušným počtem publikací v impaktovaných časopisech a vysokým citačním indexem. Druhou oblastí je pedagogická činnost, náš člen by měl být vysokoškolským učitelem, psát učebnice, měl by mít za sebou svoji školu – další profesory, docenty, doktorandy. Třetí pilíř je, že by měl být vynikajícím odborníkem ve své specializaci a měl by za ním být nějaký konkrétní přínos k rozvoji oboru – nová metoda či inovativní přístup.

To vše ale jeden člověk jen těžko splní…

 Jistě, vše se posuzuje komplexně. Je jasné, že vynikající chirurg nemusí mít velké množství citovaných publikací.\\V praxi to probíhá jak? Případný zájemce opatrně sonduje, má‑li šanci uspět, nebo vy cíleně oslovujete lidi, o nichž si myslíte, že by v akademii měli být?Děje se obojí, iniciativa vychází z obou stran.

A nehraje zde svou roli obyčejná ješitnost?

To ne. Všichni naši členové prokazatelně něčeho dosáhli a nejrůznějších medailí a diplomů si už užili. Jde také většinou o starší lidi a sám vím, že v určitém věku člověka ješitnost opustí a najednou se od potřeby dělat dojem na své okolí osvobodí.

Při pohledu na seznam vašich členů se nabízí možná trochu jedovatá otázka: Není nejlepší kvalifikací pro členství v ČLA být muž s profesorským titulem, věnující se neurovědám, působící v Praze nebo v Brně?

Byl bych nerad, kdyby to tak bylo, a není to tak. Určitou asymetrii však přiznat musíme. Je to dáno koncentrací ústavů Akademie věd a univerzitních pracovišť do Prahy a Brna. Rádi bychom měli více členů z jiných měst, zatím mezi nás patří jen jednotlivci z Plzně, Hradce Králové a Olomouce. Návrhy na kandidáty dávají členové, je logické, že se obracují na okruh lidí, které dobře znají. Ženám se určitě nebráníme, několik jich již v ČLA je a není důvod, proč by jich nemohlo být víc.Noví členové jsou přijímáni slavnostně při koncertech České lékařské akademie, které se konaly zpočátku v Rudolfinu, poslední dva roky pak v Anežském klášteře. Nad těmito koncerty a zasedáními ČLA přijímá tradičně záštitu prezident republiky Václav Klaus, v letošním roce se konal i pod záštitou předsedy vlády Petra Nečase a předsedkyně Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky Miroslavy Němcové. Ta se pravidelně zúčastňuje i dalších akcí ČLA.

Pokud cítíte potřebu se vyjádřit k nějaké důležité skutečnosti, jste vůbec schopni se domluvit – sedmdesát osobností z různých oborů může mít sedmdesát různých názorů…

Většinou dokážeme najít nějaké společné východisko, ale může to být velmi obtížné. Třeba v otázce euthanasie se nám plného konsensu dosáhnout nepodařilo. Někdy je problém zase v tom, jak definovat, k čemu se vlastně vyjadřujeme. Ve vědě vládní politika v podstatě není, ve zdravotnictví se překotně tvoří a nemyslím, že bychom měli reagovat na běžné politické a stranické šarvátky. Teď je myslím čas nějak se vyslovit k vymezení standardní a nadstandardní péče. Určitě však není naším úkolem vyjmenovávat, co by mělo a nemělo být hrazeno z veřejného pojištění.

Není tématem, k němuž byste nyní měli co říci, omezení účasti na kongresech podporované firmami?

Možná ano, to je také něco, co se týká všech lékařů bez rozdílu a může to mít do budoucna velký dopad. Bez podpory sponzorů se obejdeme jen těžko, a to jak při pořádání kongresů, tak při cestách do zahraničí. Musí se ale najít nějaký kompromis. Snad všichni jsme proti kongresové turistice v té formě, kdy firmy vyvezou skupinku lékařů vybraných jen podle preskripce. Vede to i k tomu, že lidé jsou zhýčkaní a nechtějí si ze svého koupit vůbec nic. S předplatným časopisu čekají, až je někdo uhradí, knížku také musejí dostat. Zase tak špatně na tom nejsme. Hovořilo se o tom, že by při nemocnicích vznikaly fondy, které by peníze shromažďovaly a pak rozdělovaly – to by ale určitě nic neřešilo, naopak situace by se mohla ještě zhoršit vlivem lokálních sympatií a antipatií.

Ministerstvo hovoří o tom, že by účast na kongresu byla podmíněna aktivní účastí. S tím se dá souhlasit?

Já vřele souhlasím a osobně bych s tím problém neměl. Od nás z ústavu se bez aktivní účasti na kongres do zahraničí nejezdí. Jsou však jistě výjimky, kdy bych na tom netrval, třeba když se lékař jede seznámit s nějakou novou metodou.

Akademie navenek působí poněkud uzavřeně. Je to tak úmyslně?

To mohu těžko posoudit. Ale je pravda, že bychom se chtěli více otevřít a popularizovat, čím se zabýváme. Několikrát do roka máme klubové setkání, zatím bývalo jen pro členy, ale napříště bychom rádi připravili program i pro veřejnost. Funguje to tak třeba ve Francii, kde jsou přednášky jejich lékařské akademie velmi oblíbené. Chtěli bychom, aby k nám našli cestu i studenti medicíny. Před dvěma lety jsme vytvořili Akademické konsorcium s Inženýrskou akademií České republiky, v němž se snažíme o širší záběr ve vědní politice našeho státu a také samozřejmě i o řešení některých možných společných projektů.

Jedním z viditelných počinů akademie jsou velké konference konané jednou za dva roky. Je těžké najít téma, které by skutečně šlo napříč obory?

Je, ale myslím, že se nám to daří. První taková konference se konala v roce 2006 pod názvem „Bolest je všudypřítomná“, za dva roky bylo takovým jednotícím tématem dýchání. Pro rok 2010 jsme zvolili téma Emoce v medicíně a program byl koncipován převážně psychiatricky. Nyní se na podzim k emocím vrátíme, ale jednotlivá sdělení se zaměří na různé životní stavy a věková období – emoce v dětství, emoce v těhotenství a podobně. Je možné, že příští rok se kongres bude opět věnovat bolesti, ale z jiného úhlu.

Jaký je vztah České lékařské akademie k vědecké radě České lékařské komory?

V podstatě žádný, personálně se překrýváme jen minimálně. Já osobně bych řekl, že ve vědecké radě ČLK je málo vědců. Pokud s někým spolupracujeme, tak s Českou lékařskou společností Jana Evangelisty Purkyně.

Během nedávné akce Děkujeme, odcházíme se někteří lékaři vymezovali vůči „profesorům z klinik,“ prý už dávno nemají představu o nárocích běžné praxe a jen udržují dosažené postavení. Nehrozí právě ČLA, že se stane takovým výlučným klubem bez kontaktu s realitou?

Určitě ne. Všichni jsme souhlasili s tím, že lékařský stav je nedoceněný a že se s tím musí něco udělat. Pak už jsme se však lišili v tom, zda hrozba odchodem a víceméně odborářská strategie jsou správné. I já jsem měl některé výhrady k této formě a osobám, které ji prosazovaly. Sám bych určitě neodešel, a jistě ne proto, že již nejsem mladý. V mé nejbližší rodině je devět lékařů a o odchodu neuvažoval nikdo. Nicméně například Společnost pro studium a léčbu bolesti, jíž předsedám, akci Děkujeme, odcházíme podpořila a jsem pod tím podepsaný. Celkově podle mého názoru tato iniciativa dopadla úspěšně.

Poškodila podle vás akce Děkujeme, odcházíme prestiž lékařů?

Nemyslím si, i když jsem se domníval, že veřejnost bude mít pro nás větší pochopení. Jako by měla pocit, že musíme pracovat za jakýchkoli podmínek. Zažil jsem stávky lékařů ve Francii a nikdo se nad nimi nepozastavoval. Pokud jsou však lékaři trvale nedoceněni, ohrožuje to lidi také.\\A jak je to s postavením medicíny u nastupující generace? Jde stále o prestižní povolání?Ano, ale daleko méně, než tomu bylo dříve. Učím čtyřicet let a pamatuji doby, kdy medicína byla považována za něco skutečně výjimečného. Hlásili se na ni jen ti nejlepší. I dnes jde o skutečně těžké studium, možná s malými výjimkami nejtěžší. Spousta nadaných studentů odchází na školy, kde titul získají snadněji, a navíc mají perspektivu lepšího ohodnocení. Nechci však říci, že lékařské fakulty jsou nějaký second hand. Pořád máme vrstvu vynikajících, motivovaných studentů, ten průměr je ale horší. Je to dáno i tím, že naše školství nepreferuje nějaké špičkové výkony, spíše se snaží, aby se k maturitě dostal skoro každý. Také kritéria pro ukončení doktorského studia jsou na mnoha fakultách a zejména nelékařských podle mého názoru nedostatečná. Jsem členem předsednictva Koordinační rady doktorského postgraduálního studia v biomedicíně na Univerzitě Karlově. Naše kritéria jsou přísná, každý musí mít nejméně dvě impaktované publikace, někdy i tři, aby mohl obhajovat doktorskou práci. Je velká chyba, že tomu tak není všude. Když jsme vloni slyšeli, že na Právnické fakultě v Plzni je 200 doktorandů, kterým zbývá dokončit studium, tak jsme se trošku zděsili. Takový počet my nemáme na celé UK v biomedicíně ani za několik let. Sjednocení požadavků na postgraduální studium v biomedicíně v celé ČR je také jedním z cílů ČLA. Dalším cílem je zachytit výborné studenty a pomoci jim, aby se nespokojili s průměrem.

Čím to je, že v mezinárodní odborné komunikaci jsou čeští autoři jen málokdy ve středu dění? Jsou celé specializace, kde v České republice není odborník, který by byl skutečně uznávaný v evropském kontextu…

Máme velmi dobrou úroveň průměrné medicíny, běžná péče, již nabízíme našim pacientům někde na okrese, se sice možná pomalu zhoršuje, ale pořád je lepší než péče mimo klinická centra třeba v USA. Chybějí nám však skutečně špičková pracoviště. Lékařů, kteří se mezinárodně prosadí, není mnoho, ale jsou – a právě ty se snažíme získat do akademie.

Nyní do české vědy přicházejí masivní dotace z Evropské unie v řádu desítek miliard. To by přece mělo vést k nějaké kvalitativní změně…

Také doufám. Jde jen o to, abychom nepostavili prázdné skořápky, v nichž se bude věda jen předstírat. Spíše než budovy nám chybějí lidé. Máme špatně zajištěný vědecký dorost. Mladým kolegům neposkytujeme zázemí hned v začátku, kdy to nejvíce potřebují. Chtějí bydlet hned, ne až za deset let, chtějí založit rodinu. Nemůžu dvanáct hodin denně zkoumat jeden neuron, když nemám uhlí ve sklepě, to prostě nejde. Nedokážeme si udržet svoje nadané lidi ani nalákat nadějné adepty ze zemí, jako je Rusko nebo Čína – ti nás jen přeskočí a jdou dál na západ do USA. Ti chytří nám prostě mizejí. Samo o sobě není špatné, když odejdou na pět šest let. Oni se však nevracejí a někteří už i přeruší kontakty. Pokud se tohle nezmění, evropské miliardy nás nezachrání.

Zdroj: Medical Tribune