Češi se bojí reformy zdravotnictví méně než politici, naznačil průzkum

Podle většiny respondentů průzkumu „Zdravotnictví očima české veřejnosti“ se navzdory prudkému nárůstu nákladů za posledních pět let kvalita zdravotnictví nezlepšila. Největší nespokojenost panuje s čekacími lhůtami na vyšetření u specialistů a na plánované zákroky v nemocnicích. Tyto obavy dále posiluje hrozba nedostatku zdravotnického personálu, který by mohl čekací doby ještě prodloužit. Čtyři pětiny dotázaných považují reformu zdravotnictví za nezbytnou, přičemž většina z nich požaduje okamžité změny. V této souvislosti jsou lidé ochotni převzít větší odpovědnost za své zdraví a výměnou za vyšší kvalitu služeb rezignovat i na některé dnes běžné standardy. Za neprolomitelné tabu již nepovažují ani zvýšení finanční spoluúčasti.

Již delší dobu se v odborných kruzích intenzivně diskutuje o nutnosti zásadních koncepčních změn ve zdravotnictví. Náklady na zdravotní péči neúprosně rostou a s ohledem na prodlužující se délku života, která však není doprovázena odpovídajícím zlepšením zdraví ve stáří, nelze očekávat, že by se tento trend v příštích desetiletích změnil. Podle realizátorů unikátního průzkumu Zdravotnictví očima české veřejnosti však kvalitu a dostupnost zdravotní péče neohrožují jen tyto faktory. Mezi další závažné problémy patří nedostatek zdravotnického personálu, nevhodná organizace, neefektivní distribuce financí a další systémové nedostatky. Rostoucí náklady na zdravotnictví navíc nejsou doprovázeny odpovídajícím zlepšením kvality poskytovaných služeb, což si stále více uvědomuje i široká veřejnost, která navzdory rostoucím investicím vnímá dlouhodobě stejné problémy.

Problémem jsou čekací doby, plusem technologie

Jak vyplývá z výzkumu, nejpalčivějším problémem z pohledu českých pacientů zůstávají dlouhé čekací lhůty – 51 procent respondentů uvádí jako zásadní potíž čekání na ošetření u ambulantního specialisty, 45 procent se obává prodlev u plánovaných zákroků v nemocnicích. Vedle čekacích dob si dotázaní stěžují i na dostupnost některých léků či výši doplatků, což podtrhuje nedostatečnou flexibilitu systému a jeho neschopnost reagovat na specifické potřeby pacientů.

Paradoxně však mezi nejčastěji zmiňovanými pozitivními aspekty zdravotnictví najdeme technologické vybavení a vysokou odbornost zdravotnického personálu. Těchto kladů si cení 30 procent respondentů, především lidé s vyšším vzděláním, kteří se dokáží v systému lépe orientovat a využívat jeho možnosti. Naopak téměř pětina dotázaných není schopna na současném zdravotnictví najít žádný prvek, který by stál za pochvalu, a mezi lidmi středního věku přibývá těch, kteří mají k nabízené kvalitě péče stále větší výhrady.

„Je důležité, aby se zlepšení orientovalo na individuální potřeby pacientů, což povede k větší spokojenosti a důvěře ve zdravotní systém,“ shrnují realizátoři průzkumu. Současná situace tak naznačuje, že pouhé navyšování rozpočtů nepřináší odpovídající výsledky a že je nutné hledat koncepční změny. Podle autorů studie je nezbytné zaměřit se nejen na řešení nedostatku personálu a efektivnější využívání existujících kapacit, ale také na způsob, jak umožnit pacientům rychlejší přístup ke službám, které mají vysokou technologickou i odbornou úroveň.

Zlepšení vnímá jen pětina lidí

Navzdory rostoucím nákladům na zdravotní péči a četným deklaracím o nutnosti koncepčních změn vnímá skutečné zlepšení českého zdravotnictví za posledních pět let jen přibližně pětina lidí. Nejčastěji (34 procent) mají respondenti pocit, že se situace nezměnila, a takřka třetina (31 procent) dokonce hovoří o zhoršení. Kritika přichází především od těch, kteří pečují o blízké s chronickými onemocněními, ale také od osob ve věku 55–64 let, mezi nimiž téměř polovina (44 procent) vidí vývoj v negativním světle. Mírně pozitivnější pohled mají lidé s vyšším vzděláním, stále však v jejich hodnocení převládá spíše stagnace než pokrok.

To, že větší část veřejnosti nepozoruje žádný citelný posun k lepšímu, je alarmující zejména s ohledem na očekávané výzvy příštích desetiletí. Polovina dotázaných se obává budoucího nedostatku lékařů a zdravotního personálu, který může podle nich dále zhoršovat dostupnost a kvalitu péče. S výrazně menším, ale stále významným odstupem pak lidé zmiňují obavy z nedostatku financí (13 procent) či léků (12 procent). Přibližně třetina respondentů (32 procent) zůstává v otázce budoucích problémů pasivní či bez názoru – buď nevědí, co je může čekat, nebo žádné komplikace nepředpokládají.

Tyto postoje zdůrazňují, že přes veškeré investice, diskuse a dílčí snahy o reformu si česká veřejnost neosvojila přesvědčení, že směřujeme k lepším zítřkům. Naopak se ukazuje, že současná nejistota a obavy o dostupnost kvalifikovaného personálu, financí i léků mohou v budoucnu ještě zesílit.

Reformu požaduje 80 procent lidí, většina hned

Zatímco dříve často zaznívalo, že se veřejnost obává zásadních změn a není připravena přijmout reformní kroky, aktuální průzkum tuto představu vyvrací. Podle jeho výsledků osm z deseti Čechů považuje reformu zdravotnictví za nezbytnou, přičemž většina z nich ji chce uskutečnit co nejdříve, nikoli až za deset či více let. Výrazně naléhavější jsou přitom ženy, které častěji než muži volají po okamžitých úpravách.

Lidé navíc nechtějí jen vnější zásahy a navyšování rozpočtů, ale především účinnější využití vnitřních rezerv celého systému. „Druhá otázka se zaměřila na to, zda lidé vnímají vnitřní neefektivitu a ohromné rezervy systému zdravotnictví,“ vysvětlil na tiskové konferenci Ladislav Švec z Kanceláře zdravotního pojištění. Podle něj data ukazují jasný trend. „Přes 90 procent dotázaných si myslí, že politici by měli v první řadě usilovat o zvýšení efektivity systému uvnitř,“ upozornil. To by mohlo naznačovat, že s pouhým „přisypáním“ dalších prostředků do zdravotnictví se už veřejnost jako celek nemusí spokojit.

Z odpovědí lidí vyplývá, že se lidé neztotožňují s vžitou představou, podle níž by hlavním problémem zdravotnictví byli sami pojištěnci, kteří by měli platit více. „Možná máte někdy podobný pocit jako já, že největším problémem českého zdravotnictví jsou vlastně pacienti a pojištěnci – a že by měli platit více, protože čím víc zaplatí, tím lepší zdravotnictví budeme mít. Ale tak to není,“ zdůraznil Švec, čímž jasně naznačil, že debata o spoluúčasti nemůže probíhat bez důrazu na zefektivnění současného systému a jeho lepší správu.

Co jsou lidé ochotni pro zdravotnictví udělat a čeho se vzdát?

Ačkoli je bezplatnost zdravotní péče v České republice formálně garantována, reálná praxe ukazuje, že se téměř polovina populace (46 procent) setkala s požadavky na nejrůznější poplatky i u výkonů, které by měly být hrazeny pojišťovnou (viz graf 1). Nejčastěji jde o úhrady za jednorázový zdravotnický materiál (19 procent), ale lidé se mnohdy setkávají také s platbami za vyšší komfort či „lepší materiál“ (15 procent), nebo dokonce za registraci u lékaře (15 procent). Znepokojivé je, že pět procent respondentů platilo za použití internetového objednávkového systému a část pacientů (4 procenta) dokonce připlácela jen za to, aby byli přijati na domluvený čas. Ženy uvádějí tyto zkušenosti častěji než muži a nejméně se s nimi setkávají lidé starší 65 let. Není tedy překvapením, že veřejnost je ochotna diskutovat o nových formách nastavení systému, pokud povedou k větší transparentnosti a férovosti.

Překvapivě se ukazuje, že lidé jsou připraveni hledat kvalitu péče i mimo svůj bezprostřední dosah. „Ptali jsme se, zda jsou pacienti, pojištěnci a občané ochotni dojíždět za kvalitnější nebo dostupnější péčí v případě vážného zdravotního problému,“ popsal Ladislav Švec s tím, že odpovědí byl zaskočen. „Odpověď nás poměrně překvapila, protože ochota byla relativně vysoká,“ uvedl. Podle něj 47 procent respondentů připustilo, že by za lepší péčí jelo až hodinu, 10 procent by bylo ochotno cestovat i čtyři hodiny. A co víc, 19 procent dotázaných deklaruje, že vzdálenost nehraje roli. „To znamená, že 76 procent pacientů je ochotno v případě vážné nemoci dojíždět za zdravotní péčí hodinu a déle,“ uzavřel Švec. Takový přístup reflektuje odklon od myšlenky, že vše musí být dostupné „za rohem“, pokud jinde může být péče rychlejší či kvalitnější. „Pouze malá část populace (5 procent) dnes trvá na dostupnosti veškeré péče v místě bydliště nebo blízkém okolí,“ uvádějí realizátoři průzkumu. Je však důležité zmínit, že k případným návrhům na jakékoli další prodlužování čekacích dob na neakutní vyšetření či redukci počtu ordinací a nemocnic lidé vyjádřili poměrně výrazný odpor. Prodloužení čekacích dob odmítá 73 procent respondentů, omezení počtu ordinací a nemocnic 71 procent dotázaných.

Přímá finanční spoluúčast už není tabu

Kromě ochoty dojíždět za péčí se lidé nebrání ani diskusi o finanční spoluúčasti, ovšem za jasných podmínek a s rozumným nastavením systémových pravidel. Jak naznačuje analýza opatření (viz graf 2), poměrně vysoká je podpora finančního zvýhodnění těch, kteří se chovají ohleduplně ke svému zdraví. „Významná část českých občanů je ochotna finančně zohlednit odpovědný přístup pojištěnců a pacientů ke zdraví a k solidárním zdrojům veřejného zdravotního pojištění. Takto odpovědělo 70 procent dotázaných,“ konstatoval Švec.

Ještě zajímavější je, že více než polovina respondentů si dokáže představit, že by mohli volit mezi různými pojistnými plány zdravotních pojišťoven s odlišnou cenou a rozsahem služeb. „Tyto plány by nabízely různě nastavené pojistné, odpovídající rozsahu poskytovaných služeb. Více než polovina českých občanů tuto myšlenku v zásadě podpořila,“ upozornil Švec na výsledky průzkumu, který zpochybňuje dosavadní konzervativní představu, že jeden univerzální standard je jedinou možnou cestou.

Dalším kritériem, kde se veřejnost poměrně ochotně otevřela změnám, je posun vnímání nároku na péči, pokud jde o drobné, levné služby do 1 000 korun. „Téměř polovina respondentů, konkrétně 40 procent, si dovede představit, že by za lacinou, drobnou péči či služby a zboží platili sami, aniž by to bylo hrazeno ze zdravotního pojištění,“ upozornil Švec. Toto nastavení se přitom netýká životně důležitých výkonů ani akutní péče, ale spíše marginálních položek, u kterých by si většina lidí mohla dovolit přímou úhradu.

U nákladné péče je ale postoj veřejnosti opačný. Jakákoli debata o omezení nároku při extrémně nákladných výkonech či lécích zůstává silně odmítána. „Pouze devět procent respondentů bylo ochotno připustit snížení vrchní hranice nároku, tedy že by příliš nákladná péče již nebyla hrazena z veřejného zdravotního pojištění,“ shrnul Švec. Zdá se tedy, že solidarita s těžce nemocnými či vážně ohroženými pacienty je hluboce zakotvena ve společenském vnímání spravedlivého zdravotnictví.

Celkově vzato, veřejnost je ochotna ke změnám, pokud tyto změny posílí transparentnost, efektivitu a férovost. Lidé nejsou proti připlácení či osobnímu podílu na méně závažných úkonech, a dokonce připouštějí i širší volbu, pokud jde o nabídku zdravotních pojišťoven. Klíčové ale je, že tuto ochotu podmiňují důvěrou v efektivní hospodaření s veřejnými zdroji, v rovné postavení všech pacientů a v maximální ochranu těch nejzranitelnějších.

Švec: Reformy se bojí hlavně politici

Zatímco průzkum poměrně přesvědčivě ukázal, že veřejnost volá po změnách, politici se výraznější reformy zdravotnictví obávají. „Často slýchám: ‚Lidé nic nechtějí, ničemu nerozumějí.‘ Na to jim odpovídám: ‚Ne, vy se jich neptáte.‘ Často také slyším: ‚Cokoli navrhneme, na tom prohrajeme volby, protože lidé chtějí všechno zadarmo a žádné změny nechtějí.‘,“ nastínil Švec obavy politiků, které se podle něj zakládají na mylném předpokladu. „Paradoxně – a možná nepřekvapivě – jsme zjistili, že preference mezi pojištěnci, občany a voliči se nijak zásadně neliší. Voliči většiny politických stran jsou ochotni podpořit podobná navrhovaná řešení,“ konstatoval. Toto zjištění tedy ukazuje, že podpora reforem se netříští podle stranických preferencí. Funguje to ale i druhým směrem. „Stejně tak napříč politickým spektrem voliči všech stran odmítají některá konkrétní řešení,“ dodává Švec. Podle něj tak není důvod k obavám, že by se reformní návrhy nutně setkaly s odmítnutím elektorátu jedné či druhé strany, pokud budou respektovat pohled české veřejnosti.

Švec upozorňuje, že předsudek o veřejnosti, která by odmítala jakékoli změny, vychází z nedostatku komunikace a informovanosti. „Nejen politici, ale i představitelé českého zdravotnictví často tvrdí: ‚Lidé žádné změny nepotřebují.‘ Po vysvětlení základních demografických souvislostí, které před námi stojí, však drtivá většina respondentů odpověděla, že reforma je nutná,“ zopakoval zásadní zjištění z průzkumu.  O tom, zda veřejnost konečnou podobu potřebné reformy přijme, podle Ševce rozhoduje zejména míra společenského konsensu. K tomu je nezbytné všechny změny srozumitelně komunikovat. „Je třeba, aby lidé věděli, co je čeká, a aby chápali možné varianty řešení, musí zde být někdo, kdo jim to bude vysvětlovat“, zdůrazňuje a dodává: „Řešení musejí být vyvážená, obecně přijatelná, dlouhodobě vysvětlovaná a srozumitelně podaná.“ Podle něj veřejnost neodmítá změny, pokud jsou dobře vysvětleny a nejsou jim předkládána jen dílčí či nepopulární opatření bez širšího kontextu.

S tím souhlasí i Robert Hejzák z Národní asociace pacientských organizací (NAPO). Připomíná, že se blíží volební rok, kdy strany budou sestavovat programy, a při této příležitosti vyzývá k otevřenému dialogu. „Když jsme v NAPO kontaktovali politiky před posledními volbami, ptali se, co chceme, aby pro nás udělali. Teď to chceme otočit a říkáme: My chceme, abyste pro nás udělali toto,“ zdůraznil a poukázal na Vizi pacientů 2035, se kterou politiky oslovili. „Záměrně jsme zvolili horizont, který přesahuje jedno volební období, protože změny, kterých chceme dosáhnout, budou vyžadovat minimálně deset let, aby se projevily v praxi. Máme představu, jak by mělo vypadat zdravotnictví za deset let. Pojďme diskutovat, zda je to něco, co vaše politická strana a vaši zdravotní experti podporují. Pokud ano, pojďme najít akční plán, který k této vizi povede,“ apeloval na zástupce politických stran.

Nejde však jen o jednorázový průzkum či momentální trend. Robert Hejzák upozorňuje na potřebu dlouhodobého sledování postojů veřejnosti. „Průzkum jsme dělali jako jedni z prvních, kdo v Česku systematicky sleduje názor pacientů a občanů na zdravotnictví. Chybí nám totiž dlouhodobá časová řada, která by ukazovala, jak lidé vnímají vývoj zdravotnictví,“ vysvětluje s tím, že ti, kdo rozhodují o zdravotní politice, musejí disponovat systematickou zpětnou vazbou. „Chceme být v užším kontaktu s pacienty a zároveň poskytovat politikům a těm, kdo odpovídají za zdravotní politiku, více podkladů a prostoru pro informovaná rozhodnutí,“ uvedl.

Ladislav Švec zdůraznil, že argument, podle nějž reformní návrhy automaticky vedou k volební ztrátě, neobstojí před fakty. „Která politická reprezentace v průběhu posledních 20 let skutečně přišla a šla do voleb s konkrétní myšlenkou reformy zdravotnictví? Podle mého názoru žádná… Jedinou politickou reprezentací, která šla do voleb s myšlenkou na reformu zdravotnictví, byla ta, která se účastnila voleb v roce 2006 za ministra Julínka – a ta volby vyhrála,“ připomíná někdejší úspěch ODS. Fakt, že tato strana následné volby v důsledku kampaně sociálních demokratů proti 30korunovému poplatku u lékaře naopak prohrála, přičítá Švec nezvládnuté realizaci a špatné komunikaci. „Myslím, že problém té reformy byl, že ona reformou skutečnou nebyla. Bylo to jenom zavedení poplatků. A takhle se to nedá dělat. Navíc ta věc nebyla dlouhodobě diskutována,“ zdůvodňuje politický krach ODS, který na politické scéně na dlouhé roky zablokoval jakékoli další snahy o výraznější reformu zdravotnictví.

Klíčem k úspěchu tedy není pouhé zavedení izolovaných a nepopulárních opatření, nýbrž komplexní a dlouhodobě komunikovaná reforma, která nevytrhává jeden dílek ze složité skládačky. V takovém případě by politici nemuseli narazit na odpor, jaký si mnozí představují, a mohli by získat podporu veřejnosti, která se změn a reforem nebojí tolik, jak se doposud soudilo.