Cena VIZE 97 pro S. Grofa

Právě překračování stávajících hranic a hledání styčných ploch mezi exaktní vědou a spirituálními aspekty lidské existence jsou pro dílo Stanislava Grofa typické. Prof. MUDr. Stanislav Grof (1931) se narodil a vystudoval medicínu v Praze. Spoluzakládal Výzkumný ústav psychiatrický. V roce 1967 odešel do USA. Mimo jiné působil na Univerzitě J. Hopkinse v Baltimoru a v Esalen Institutu v Big Sure v Kalifornii. Jeho celoživotním zájmem se stala pro lékařskou vědu diskutabilní témata, především výzkum změněných stavů vědomí. Je spoluzakladatelem směru nazývaného transpersonální psychologie.

MT: Které z mnoha svých působišť považujete za nejinspirativnější?

Taková zásadní období byla dvě. První představuje práce s Milošem Vojtěchovským ve skupině, která se věnovala laboratornímu výzkumu psychedelických látek. Tím druhým pak byl můj pobyt ve Výzkumném ústavu psychiatrickém, jehož první ředitel profesor Lubomír Hanzlíček byl velmi otevřený a dával nám velkou svobodu. Tam už šlo o klinický výzkum.

MT: Do jaké míry jste psychedelické látky, se kterými jste pracoval, zkoušel sám na sobě?

Všechny látky, se kterými jsem pracoval, jsem sám také vyzkoušel. A nejen ty syntetické, ale i přírodní. V Mexiku jsem pracoval s domorodci, kteří požívají výtažky z kaktusu peyote, v jižní Americe šlo zase o nápoj yajé, což je odvar z jednoho druhu liány.

MT: Je stav vědomí po požití těchto látek podobný, nebo je u každé jiný?

Pokud jsou tam diference, tak nejsou velké. Po meskalinu, LSD a psilocybinu přicházejí velice podobné zážitky.

MT: měl jste vždy pocit, že je to bezpečné?

Kdybych řekl, že ano, tak bych lhal. Několikrát jsem myslel, že už jsem umřel, a několikrát, že jsem se zbláznil. U klientů a pacientů jsem ale samozřejmě postupoval daleko opatrněji.

MT: Který ze svých výzkumů považujete za nejzajímavější?

Asi ten, když jsme se v Sinai Hospital v Baltimore pokoušeli nějak pozitivně ovlivnit přípravu na smrt u terminálně onkologicky nemocných. S těmi, kteří chtěli participovat v tomto programu, jsme nejprve setrvali v hlubokém, snad desetihodinovém rozhovoru. Byli jsme s pacientem dva, většinou muž a žena, a mluvili jsme s ním o jeho životě, jak se o své nemoci dozvěděl, jak to zasáhlo do jeho života. Pak jsme mu aplikovali LSD. Transcendentální zkušenost, kterou tito pacienti prožili, se zobrazila nejen v pozitivním ovlivnění jejich emočního stavu – snížení úzkosti, nespavosti, deprese, ale i v ústupu somatických příznaků. Tito nemocní potřebovali méně analgetik, v některých případech bolest zcela zmizela, a to i ta, která předtím byla jen těžko medikamentózně ovlivnitelná.

Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 28/2007, strana A8

Zdroj: