Cena J. E. Purkyně udělena prof. Terezii Fučíkové

Vlastní program slavnostního dne byl však věnován odborným tématům – vrozeným poruchám tvorby protilátek z hlediska kliniky i molekulární patologie (prof. J. Lokaj), polyglandulární aktivaci autoimunity v interakci imunologie a endokrinologie (I. Šterzl) a konečně i dendritickým buňkám jako „dirigentům imunologického orchestru“ a možnostem jejich využití ve vakcinaci u nemocných s ovariálním karcinomem (prof. J. Bartůňková). Volba témat i řečníků byla určena především tím, že letošní Cena J. E. Purkyně byla předána přední osobnosti naší klinické imunologie – prof. MUDr. Terezii Fučíkové, DrSc.

Ocenění předal a slavnostní projev přednesl předseda České lékařské společnosti J. E. Purkyně prof. MUDr. J. Blahoš. Prof. T. Fučíkovou představil přítomným jménem České společnosti alergologie a klinické imunologie ČLS JEP, jež ocenění navrhla, doc. MUDr. V. Petrů, CSc. Charakterizoval ji jako skvělou lékařku s vynikajícím diagnostickým „čichem“ a schopností poznat, kdy a jakou léčbu nasadit, ale také kdy a co vysadit. Jako osobnost s vynikajícími vědeckými výsledky. Jako výbornou a laskavou pedagožku. A také jako umělkyni a sportovkyni. A především jako mimořádnou osobnost, schopnou řídit orchestr klinické imunologie.

Prof. Fučíková přednesla v Libochovicích mimořádně hluboké zamyšlení nad klinickou imunologií dnes, které se nám podařilo získat pro příští číslo Medical Tribune. Ve svém poděkování za Cenu J. E. Purkyně zdůraznila, že patří nejen jí, ale i jejím spolupracovníkům, z nichž za všechny uvedla prof. C. Johna a dr. J. Svobodu. A poděkovala též Pánu Bohu za to, že vydržela vše, co bylo třeba, i za to, že ostatní to „vydrželi“ s ní.

Prof. MUDr. Terezie Fučíková, DrSc.,

emeritní přednostka Ústavu klinické imunologie 1. LF UK a VFN v Praze

Rodištěm prof. T. Fučíkové (25. dubna 1936) byl Cheb a jejím prvním pracovištěm II. patologicko-anatomický ústav FVL UK, kam nastoupila po absolvování tehdejší Fakulty všeobecného lékařství UK v Praze v roce 1960. Již o tři roky později přešla nejprve na interní oddělení nemocnice v Praze 10 a poté v roce 1965 na I. interní kliniku 1. LF UK a VFN. Zde působila až do roku 1971 a zde se také začala více koncentrovat na imunologickou problematiku. Poté tedy přešla na Oddělení klinické imunologie Fakulty všeobecného lékařství UK a VFN a nakonec se po více než dvou desetiletích práce v tomto ústavu stala v roce 1992 jeho přednostkou. V letech 1995 až 2001 stála v čele Ústavu klinické imunologie 1. LF UK a VFN, nyní pracuje v Ústavu imunologie a mikrobiologie 1. LK UK a VFN.

Kandidátskou disertační práci obhájila v roce 1972 a doktorskou pak v roce 1994. V roce 1987 se stala docentkou a o devět let později byla jmenována profesorkou. Ve své vědecké a výzkumné činnosti se zaměřuje především na studium autoimunity z různých aspektů – orgánového (imunologii jater, imunologické aspekty diabetu, vliv imunomodulační léčby, vliv kadmia a zinku na funkce lidských lymfocytů) i systémového.

Na svém kontě má bohatou publikační činnost, čítající již téměř dvě stovky prací; je mj. autorkou několika monografií, z nichž např. „Klinická imunologie v praxi“ se stala nezbytným zdrojem informací naprosté většiny klinických pracovníků i terénních lékařů. Odborné a vědecké kvality prof. Fučíkové nalezly svůj výraz i v jejím členství ve výborech několika domácích a zahraničních odborných společností a redakčních radách odborných časopisů.

Imunita stojí na úrovni mozku a centrálního nervového systému

Prof. T. Fučíková odpovídá na několik otázek MT:

Proč jsem se při svém rozhodování mezi výtvarným uměním a medicínou nakonec při volbě studijního oboru rozhodla pro medicínu?

Patřila jsem k dětem, které nade vše cítí své rodiče, a vycházela jsem z názoru, že právě oni to se mnou myslí nejlépe. Respektovala jsem proto i jejich názor, že „umění je sice krásné, ale pro životní a finanční jistoty nikoli ideální“. Nicméně fakt, že jsem šla studovat medicínu, byla moje osobní volba. Váhala jsem ovšem také mezi hudbou – hrou na klavír – a sportem. Věnovala jsem se totiž s poměrně dobrými výsledky ještě lehlé atletice a volejbalu. Nakonec to ale vyhrála medicína.

Jaká byla moje cesta k imunologii a jaký život s ní?

V roce 1965 jsem se na základě konkursního řízení dostala na I. interní kliniku VFN k profesoru Vojtěchu Hönigovi. Toto pracoviště bylo vždy orientováno na hepatologii a experimentální práci, a bylo to pracoviště velmi progresivní – prováděly se zde např. první biopsie jater a také první laparoskopie. Mé zaměření na imunologii určil sám profesor Hönig, ale musím říci, že představy o tomto oboru byly tehdy jen velmi mlhavé, začátky proto nebyly vůbec jednoduché. Na I. interní klinice byla v té době preferovanou metodou imunoelektroforéza, která však prokazovala např. hypergamaglobulinémie pouze kvalitativně. To ovšem nemohlo stačit – nálezy bylo nutno kvantifikovat. Obrátila jsem se proto na Mikrobiologický ústav ČSAV, a již od roku 1974 se možnosti imunologických vyšetřovacích metod rozšířily. Měli jsme k dispozici více komponent, mohli jsme vyšetřovat více parametrů, objevily se možnosti vyšetření humorální a buněčné imunity… Museli jsem se ale naučit vyšetření racionálně indikovat a nálezy správně interpretovat.

Dnes už jsou na specializovaných imunologických pracovištích běžná i funkční vyšetření T lymfocytů; zatímco dříve to byla velice pracná laboratorní metoda, v současnosti je již plně automatizovaná, byť stále ještě značně nákladná.

Jak lze charakterizovat význam imunologie pro klinickou diagnostiku a terapii?

Imunologie sice představuje jeden obor, ovšem jiné jsou parametry pro kožní či kloubní projevy, jiné pro choroby interní, a opět jiné pro postižení jater či ledvin nebo pro postižení neurologická či např. diabetes. Ideální pro správnou imunologickou diagnostiku proto je, získá-li lékař se všeobecným medicínským vzděláním základní odbornost v určitém oboru – např. v chirurgii, dermatologii či endokrinologii -, poté pracuje nejméně rok v laboratořích a pak se věnuje imunologii. Anebo naopak věnuje-li se imunolog po určitou dobu získávání znalostí a zkušeností v konkrétním oboru.

Hlavním přínosem imunologických vyšetření je především to, že dovedou řadu postižení a onemocnění odhalit dříve, než se klinicky manifestují. Umožňují také odlišit akutní patologický proces od procesu stabilizovaného, což může být rozhodující i pro volbu taktiky terapie.

Pokud jde o léčbu, ta je vždy dlouhodobá a bohužel stále ještě nespecifická. Většinou se také jedná o terapii substituční, nikoli kauzální. Je rovněž třeba myslet na to, že dlouhodobé užívání řady léků může přinášet i některé nežádoucí účinky a různé další komplikace. Nicméně dnešní možnosti imunologie v diagnostice i léčbě jsou s dobou, kdy jsem sama v tomto oboru začínala, naprosto nesrovnatelné.

Platí, že ostatní lékaři imunologii spíše podceňují, nebo naopak přeceňují?

Záleží na tom, kdo a kdy. Někdy nedokáží toho, co jim náš obor nabízí, smysluplně využít, jindy ale zase od imunologických vyšetření očekávají více, než jim mohou ve skutečnosti nabídnout. Pokud je totiž vyšetřeno několik parametrů, bývá spíše výjimkou než pravidlem, že jsou všechny v normě. Proto je výsledky nutno interpretovat velmi opatrně a ve vzájemné spolupráci. Imunita svou složitostí i významem stojí na úrovni funkce mozku a centrálního nervového systému a sehrává jednu ze základních rolí v udržování homeostázy organismu. Tak je k ní třeba také přistupovat.

Co by tedy měl lékař o imunologii vědět?

Například, že při orgánových onemocněních – třeba opakovaných respiračních infektech – nelze bez imunologických vyšetření nasadit imunostimulační léčbu, nebo že při defektu imunity, kdy organismus pacienta není schopen infekci zvládnout, je zase nutno podávat zvýšenou dávku antibiotik.

Jaká je vlastně imunita člověka na začátku 21. století?

Většinou v pořádku. Jsme potomci předků, kteří přežili všechny morové rány, takže naše imunita je vyzbrojena spíše více než méně. Odtud ostatně vyrůstají i alergie; protilátky, které za nimi stojí, jsou dědictvím našeho boje s parazity, kteří byli dříve příčinami chorob a nyní jsou prakticky zlikvidováni. IgE se tedy nyní obracejí proti normálním antigenům.

Zdroj: