Budoucnost české medicíny záleží i na vzdělání lékařů…
Jaký je váš pohled na vztah ekonomiky a medicíny v České republice? Mají dnes čeští lékaři reálnou možnost připravit do budoucna své nástupce v oboru?
To je dost široká problematika, kde hodně věcí spolu souvisí. Medicína je u nás pod diktátem ekonomiky a provází ji obrovský byznys. Stejné je to prakticky všude ve světě. Důležité je udržet onen byznys na uzdě a nezapomenout na hlavní poslání medicíny, kterým je léčit pacienty. Byznysem mám na mysli vše, co realizaci vlastní léčby předchází – od práce farmaceutických firem přes dodavatele služeb zdravotnickým zařízením až po stavebnictví a podobně.
Ekonomika v českých poměrech medicínu ovlivňuje opravdu výrazně. Vidíte to na každém kroku, v každé nemocnici. Lékaři přemýšlejí o každém výdaji, jsou tlačeni k šetrnosti. To by bylo jistě dobře, ale rád bych podotkl, že stejně jako šetřit je důležité neplýtvat. A zatím se v českém zdravotnictví stále plýtvá ve velkém. Jako příklad vezmu svůj obor, tedy chirurgii. Je hloupostí například šetřit na kvalitních šicích materiálech a nastřádat tak maximálně stovkové položky a riskovat přitom komplikace u pacientů, jejichž následná léčba stojí statisíce. Naopak bych se pokoušel šetřit třeba na nadbytečných a duplicitních vyšetřeních na několika pracovištích u jediného nemocného a podobně.
Co by podle vás takové plýtvání omezilo?
Chápu sice strategii řady zdravotnických zařízení, která chtějí a musejí vydělávat, tedy například i dobře pojišťovnami proplácenými vyšetřeními na diagnostických přístrojích různých typů, ale obecně to výdaje do zdravotnictví zatěžuje stejně jako pacienta samotného.
Právě zde se ukazuje vážný nedostatek naší zdravotnické politiky a slavné reformy – je jím absence standardů. Právě standardy by, zjednodušeně řečeno, doporučovaly, jak se co nejefektivněji lékař „dopracuje“ k diagnóze a poté zvolí vhodnou léčbu. Standard by měl určovat obvyklý postup, měl by být nejkratší cestou od diagnostiky k léčbě, přitom však by neměl být dogmatem, které by lékaře svazovalo. To by se v medicíně stát také nemělo. Standardy by měly v praxi omezit například to, že pacientovi budou prováděna vyšetření, která k diagnóze nepotřebuje. Když to přeženu pro obraznost, nemocný by pak už neměl projít řadou pracovišť a ve finále třeba i zbytečným vyšetřením na počítačovém tomografu, protože v daném zařízení právě CT mají, a je potřeba, aby byl využit. Ze zdravotnictví takto utíkají obrovské prostředky, které by mohly být využity například právě na kvalitnější specializační výuku, rezidentská místa v nemocnicích a podobně. Bez standardů se prostě nemůžeme dopracovat k cenám za zdravotní péči. Možná se už ale blýská na lepší časy. Ředitel VZP Horák totiž nedávno v televizi mluvil o tom, že by pojišťovny měly přísněji dohlížet na kvalitu péče a její postupy a neproplácet ji jen proto, že je dobře vykázaná. Pojišťovny by tak mohly být významnými partnery při určování kvality péče.
Zmínil jste, že úniky peněz ze zdravotnictví omezují mimo jiné i prostředky na postgraduální vzdělávání mladých lékařů. Vy osobně jste pracoval i na zahraničních pracovištích. Jak to funguje s postgraduální výukou tam?
Když použiji pouze systémové, nikoli finanční hledisko, například ve Velké Británii nebo v USA funguje na řadě pracovišť několik málo specialistů, kmenových zaměstnanců, kteří vychovávají, školí a spolupracují s mladými lékaři – ti se u nich učí, pomáhají ze začátku provádět rutinní práci a postupně jsou vzděláváni. Například v americkém Clevelandu, kde jsem byl na stáži na klinice kolorektální chirurgie, trvale pracovalo pouze šest chirurgů, kteří tvořili základ „domovského“ týmu. Zvládli ročně tisíce operací. S nimi pracoval poměrně vysoký počet mladých lékařů, školenců.
U nás je to obráceně. Na klinikách je mnohdy i několik desítek druhoatestovaných lékařů a ti tam postupně hezky stárnou a týdně udělají jednu dvě operace, což stačí k tomu, aby to člověk úplně nezapomněl. Přitom naše pracoviště nemají dostatek peněz na to, aby přijala mladé lidi a vyškolila je. Školit by měly podle mě jen velké nemocnice, kde je spousta pacientů, kde školenci všechnu práci vidí, mohou si ji postupně vyzkoušet, kde dostanou do těla a naučí se vše, co potřebují… Malé nemocnice si mohou jen zoufat. Je tam málo lidí, týmy si nemohou dovolit poslat kolegu někam na několik let na školení. Vůbec si v tomto světle neumím představit, jak se v některých oborech bude medicína vyvíjet a posouvat dopředu.
Nedokážu si představit ani to, jak naše velké nemocnice donutit k zeštíhlení základního kádru. Protože každý má v naší zemi nějaké „kamarády“, a když na to přijde, každý je nepostradatelný. Jakmile ale nebudeme mít pro mladé doktory ve velkých špitálech dost míst ani na krátkodobější „školicí“ pozice, nemůže se nic podstatného v oblasti vývoje systému postgraduálního vzdělávání rozhýbat.
Co s tím?
Na tuto otázku není tak jednoduché odpovědět. Problém je i v tom, jak mladé lékaře ohodnotit, jak je učit například chirurgii od sedmi do půl čtvrté, když je paradoxně chrání zákoník práce a omezení přesčasové práce – největší dramata na sálech se přitom odehrávají odpoledne a v noci. Další otázkou je, kdo a jak by měl mladé lékaře učit. Když někdo něco opravdu umí, nemá problém s tím, aby svoje zkušenosti předal mladým kolegům. Když toho umí málo, bedlivě si svoje „triky“ hlídá, to je takový nešvar, typicky český. Je také běžné, a také jen u nás, že se primářem stává někdo, kdo na oddělení dělal dříve sekundáře. Když nastane lepší varianta, a jeho primář toho uměl dost, i zástupce se mohl dost naučit. Když byl šéf oddělení jen průměrný, tak zástupci ukázal jen půlku, takže proces má logicky sestupnou tendenci – bývalý zástupce toho umí zkrátka ještě méně než jeho předchůdce a bojí se pustit si do týmu nějakého mladého schopného doktora, který by ho mohl přeskočit… A nakonec se to vyvine, řečeno s nadsázkou, tak, že na oddělení nikdo neumí nic. V zahraničí je pravidlem, nepsaným zákonem, že přednostu musí dělat někdo „zvenčí“. Kdybych ale měl odpovědět, jak to zařídit, tak po pravdě řečeno nevím. Vím jen, že současná praxe není v pořádku.
Bylo by toho potřeba hodně změnit, aby se vzdělávání mladých doktorů stalo efektivní a aby česká medicína nezůstala stát na místě. Na závěr bych chtěl být umírněným optimistou a věřit, že se problémy vyřeší, že se politici o zdravotnickém systému domluví, a to v úzké spolupráci s odborníky a odbornými společnostmi.
Zdroj: