Bubáci omezenosti a andělé inovací

Když prý si všichni nepřiplatíme, hrozí nám omezení zdravotní péče, strašil náměstek náměstků a ředitel ministrů onehdy v televizi. Nevyděsil mě.

V omezení neomezeného utrácení totiž doufám, že už konečně někdy. Omezenost pravidelné snídaně bez kaviáru a večeře bez archivních vín světových značek dobrou výživu neohrozí. Zejména ne těch, kdo snídaně nestíhají a večeře neprotahují, aby byli za rozbřesku znovu v procesu čilí. Míním třeba výkonné zdravotníky, dělníky medicíny. Také pacienti mají s výživou jiné starosti. Třeba při dyspepsii, nechutenství nebo aby jak kaviár, tak rohlík trávili a nezvrátili. Omezení zbytného utrácení ještě nemusí znamenat omezení skutečně prospěšné zdravotní péče.

Doufám v racionální omezení bezbřehého nárůstu nákupů všeho druhu, které se neustále inovují, aniž sledují přínos, výsledek, efektivitu. Takzvaný inovační potenciál světového zdravotnicko-průmyslového komplexu je totiž zničující. Průměrná doba do další inovace produktu činí pouhých 18 měsíců, na trhu je 50 000 léků a 500 000 různých výrobků pro zdravotnictví. Krize se překonává další výrobou a nadvýrobou. Je obvyklým trikem omezení nákupů prezentovat jako hrozbu omezování péče a riziko pro nemocné, že utrpí. Nikoli jako strach firem a parazitujícího paraprostoru, že už na veřejné zdravotní dani tolik nevydělají. Tedy připlácejme stále více až neomezeně, abychom nebyli omezeni a neomezili neomezené. Inovační fofr však neustojí bez regulace žádný zdravotní systém. Jen snad zlomek bohatších spoluobčanů, kteří by si z vydřeného rádi připláceli a dosud nemohou.

Současná jednotná Národní fronta říká, že stanovíme standard a za nadstandard se připlatí. Zní to přitažlivě. Tak si na pár běžných diagnózách, které jsem jako doktor třicet let potkával, snažím představit onu omezenost standardem a nad ní onen nadstandard. Už jsem pár takzvaných sepsaných standardů četl i oponoval. Bylo tam ovšem všechno. Nadstandard neměl prostor. A jak také, když máme legislativně stanoveno poskytovat péči co nejlépe a na úrovni doby.

Že by se třeba případ rakoviny konečníku řádně standardně nevyšetřil, nepřipadá v úvahu. Že by se, když je potřeba, standardně neozařovalo či neoperovalo, nepřipadá v úvahu. Že by se nepodávala chemoterapie, či dokonce biologická léčba? To už by s ohledem na náklady možná stálo za úvahu, ale jak to narafičit s onou světovostí, solidaritou a ekvitou? Co když se pak standardně a nadstandardně léčený případ potkají po létech živí a onen nadstandardní utrácel statisíce i miliony zbytečně, neboť přežití zajistil i standard? A co když se naopak oba potkají neživí ve standardním nebi, kam se jeden dostal levněji a druhý s nemalým připlácením? V medicíně samotné asi onen nadstandard nalezen nebude, nýbrž v tanečcích kolem.

Ty už známe z dob papalášů, transformovaných nyní do VIPs (very important persons). Těmi by v kulturní zemi měli být nejen nemocní mocní, ale třeba nemocná maminka, ontogeneticky rovněž důležitá osoba. Ale protože VIPs netrpí jen vzácnými vipomy, ale běžnými karcinomy a sarkomy jako všichni ostatní, také řádně léčení, lze jim nabídnout navíc už toliko rychlejší došetření, operaci panem primářem, jednolůžkový pokoj a ještě širší úsměvy než standardním pacientům. Tak to je asi rozsah onoho nadstandardu, který má při omezenosti uchránit neomezené možnosti rozvoje.

Zatím ho neumíme vyčíslit v ceně, protože za urgentní vyšetření, primářské operace ani za míru usměvavosti personálu, až po řehot, se doposud více neplatí. Jistě by se mohlo. Naceňování by však mělo probíhat v rámci televizního silvestrovského programu, ať se národ pobaví a baviči si odpočinou. Nejspíše bude nadstandardem jenom dražší endoprotéza, což však občas srovná zase pochybná indikace nebo nepovedená operace. Nebo nenápadnější plomba u zubaře, což už ovšem připlácený nadstandard je. Takže ve volbě omezenosti budeme omezení a nezávidím tvůrcům nadstandardů.

Nicméně snažíme se. Pro světlý cíl udržení potenciálu inovovat, neumdlévat a neomezovat se v čerpání nového a dražšího. Stratégové rozvoje z nás mají radost, že je svým úsilím o omezenost neomezíme. Ale trošku se věnujme i oněm inovacím.
Podle mého existuje patero inovací. Strategické inovace technologií, inovace postupů, inovace léků s přínosem, inovace komfortu léčby a organizační inovace redukující náklady. Ty poslední jsou vzácné jako kolibříci na Špicberkách. Ne že by se tam nedali vysadit, ale v nepříznivých poměrech nepřežijí.

Na inovace komfortu léčby je jistě připlácet záhodno. Samotný boj o uzdravení či přežití však komfortem není, ani pro pacienty, ani pro zdravotníky. Na strategické změny technologií jednotlivec svými prostředky nedosáhne, snad pár majitelů dolů, naftových polí a restituovaných držav. Zpravidla však ti, co mají, stejně nedají. Strategické inovace postupů se mohou dílem člověka i zvrhnout. Zde se nabízí co příklad třeba očkování. Veskrze prospěšné u dětí, veskrze užitečné, avšak již samoplacené proti encefalitidě či rakovině děložního čípku dospělých.

Ale patří sem také ono zprasené očkování proti prasečí chřipce, kde nezbývá, než vymyslet další zvíře ztělesňující riziko v další sezoně po šílených kravách a penetrantních ptácích. Takže k diskusi budou opět spíše jen lékové inovace a léková politika jako až dosud vždy a s otázkou, kdo zaplatí stále rostoucí položky, které by uhradily firmám jejich vývoj i navyklé životní standardy. Mezitím se však hlásí obsesí povinné řehole nezatížený mladistvý lékařský proletariát, a už i ti starší, že si všimli, že nedosahují standardů nejen svých zahraničních kolegů jako dříve, ale ani tuzemských přátel z jiných oborů. Inovace platových tabulek však prospěje pouze námezdným lékařům, nikoli pokroku a zdravotnicko-průmyslovému komplexu. Bude tedy cejchována přízrakem řecké cesty a prostoduchého mrhání. Přijde určitě řeč i na morálku a poslání lékařů.

Posláním lékaře je léčit a pomáhat za jakýchkoli okolností. Poslání vydělávat svěřila společnost jiným. V neposlední řadě i onomu přimedicínskému paraprostoru, četným manažerům lékařů, pečovatelů o dotace a distribuci či mnohohlavým strukturám místodržících, podředitelů a sekčních šéfů nebo pouhých pasáků v takzvaném "bílém byznysu" spojených omezenou užitečností. V genech neseme stále znaky dávné slovanské pastevecké občiny. Paseme nebo jsme paseni. Třetí, svobodnější poloha se hledá obtížně a zavání zlobením. A jak moudře říká moje dospělé dítě, malí kluci, když zlobí, dostávají pohlavky, velcí kluci za zlobení dostávají nižší nebo žádné platy. Oba, bubák i anděl, prostého občana vyděsí podobně, tedy málo.

Nejsme na bubáky ani anděly zvyklí, jsou v praxi nejasní a patří k paranormálním knižním zjevům. Spíše přivykneme vlastní omezenosti a neomezenosti účelných i neúčelných permanentních inovací. Co oko nevidí, to srdce nebolí.

Zdroj: Medical Tribune