Boj proti následkům jódového deficitu nikdy nekončí

V polovině května se v Českých Budějovicích konala konference zaměřená na problematiku adekvátního zásobení české populace jódem. Linie naznačené v jednotlivých prezentacích se sbíhaly v jednom bodě, a tím je Meziresortní komise pro řešení následků jódového deficitu. Tato skupina odborníků (možná na rozdíl od některých podobných struktur) skutečně řeší problém, který má v zadání. Byla založena v roce 1995. Od té doby se narodilo už přes milion dětí, které profitují z optimalizovaného přísunu jódu. V centru zájmu budějovického jednání byla především otázka, jak stávající úroveň tohoto programu udržet i do budoucna.

Když se řekne „nedostatek jódu“, zdravotníkům se obvykle jako první vybaví termín struma. Jistě, jódový deficit se v některých případech může projevit i jednoznačně viditelným zvětšením štítné žlázy, takto explicitně vyjádřený symptom už ale přece jen patří minulosti. Přesto představuje nedostatečné zásobení populace jódem nemalý problém i ve vyspělých zemích a vybírá si svou daň v podobě únavy, narušení reprodukčních schopností, poruch termoregulace, ale především snížení kognitivních funkcí u dětí. Aby tomu tak nebylo, je zapotřebí koordinovat činnost celé řady orgánů a institucí, jejichž výčet široce přesahuje rámec zdravotnictví. Většina stran zainteresovaných na řešení tohoto problému se sešla na konferenci v polovině května v Českých Budějovicích.

České řešení jódového deficitu: ve znamení úspěchu

Setkání zahájil MUDr. Vladimír Valenta, Ph.D., hlavní hygienik ČR, osobním postřehem v lehce odlehčenějším duchu: „Zatímco má žena pochází z úrodného Polabí s dobrou podzemní, téměř minerální vodou, já pocházím z Podkrkonoší, kde je voda měkčí. Jsme spolu přes třicet let, a pokud se na něčem neshodneme, má žena tendenci podotýkat něco o pomalých horácích, na nichž se podepisuje nedostatek jódu. Samozřejmě je to zcela nepravdivý argument vzhledem k mé osobě, není však spravedlivý ani vzhledem k programu řešení jódového deficitu, který v České republice probíhá.“ Poté již poděkoval všem, kteří se po léta snaží, aby česká populace nebyla jódovým deficitem ohrožena. Evropský regionální výbor WHO přijal v roce 2012 významný dokument Zdraví 2020. Ten vymezuje základní principy, jakými by se měla řídit komunikace o zdravotních rizicích napříč celou společností. Jako důležitý prvek je zde zmiňována schopnost zdravotníků spolupracovat s ostatními partnery a poskytovat jim relevantní podklady. „Řešení jódového deficitu v České republice je skvělým příkladem toho, jak je tento dokument uváděn v praxi. Na začátku 90. let se objevily informace o prohlubujícím se nedostatku jódu a rostoucí prevalenci hypotyreózy. V roce 1995 vznikla při Státním zdravotním ústavu Meziresortní komise pro řešení jódového deficitu. Skupina odborníků kolem doc. Kříže, prof. Zamrazila a prof. Hníkové se rychle rozrostla. Dařilo se jí vhodně a přesvědčivě komunikovat se státní správou i s výrobci a iniciovat potřebná opatření. Jednoznačně je to model úspěšného preventivního programu obsahem i formou, neboť splňuje požadavky trvale udržitelného stavu prevence, včetně trvalého monitorování klíčových ukazatelů a střídmého čerpání prostředků ze státního rozpočtu. Všem, kteří se o to zasloužili, patří náš vděk,“ uvádí V. Valenta. Jednání pozdravila i ředitelka Státního zdravotního ústavu (SZÚ) Ing. Jitka Sosnovcová. Připomněla, že prevence jódového deficitu je trvalý a dynamický proces, kdy při ústupu od soustředěného úsilí je snadné ztratit vše, čeho bylo dosaženo.

Funkční metody prevence a sledování jódového deficitu

Další zástupkyně SZÚ, předsedkyně meziresortní komise MUDr. Lydie Ryšavá, Ph.D., ve svém sdělení nahlíží dále do minulosti: „Rozvoj mozku stimulovaný jódem z mořských ryb a korýšů měl u původních lidských kmenů obrovský význam. Postupně ale lidé přicházeli do oblastí, kde byl jódu nedostatek, a to mělo své důsledky. Proto se i na historických zobrazeních poměrně často setkáváme se strumou, stejně jako v dobové literatuře nacházíme zmínky o ‚volatých‘ lidech. Nedostatek přirozeného jódu na našem území je dán už tím, že jsme vnitrozemský stát, a také charakterem geologického podloží. Proto musíme mít vysoce funkční metody prevence a sledování jódového deficitu.“

Mezi tyto metody patří monitoring koncentrace jódu v moči (jódurie), hodnocení volumu štítné žlázy či sledování koncentrace tyreostimulačního hormonu u novorozenců. To vše je nutné dávat do relace s potravinovými zdroji, především obohacenou solí a mlékem, a sledovat expoziční dávku. Na tomto úsilí se vedle SZÚ podílí celá řada dalších pracovišť – hygienických stanic, ministerstev i akademických institucí. Jedním z hlavních opatření je obohacování kuchyňské soli. „Důležité je, že suplementace soli nyní probíhá jodičnanem draselným, což je významně stabilnější látka, než byl dříve používaný jodid draselný,“ vysvětluje L. Ryšavá a připomíná, že pro hodnocení podobných programů vydala WHO jednotné indikátory. Jedním z nich je podíl domácností používajících obohacenou sůl. „Ten by měl být vyšší než 90 %, u nás je to nyní 96 %. Jódurie pod 100 mikrogramů na litr by neměla být u více než poloviny vyšetřovaného souboru, i to s rezervou splňujeme. V indikátorech hodnotících organizaci programu si také vedeme dobře: sbíráme data, máme potřebné struktury, máme legislativu, byť ještě potřebujeme doladit normy spojené s výživou zvířat. Optimalizace obsahu jódu v mléce je podle mého názoru jeden z nejdůležitějších úkolů, které před sebou máme,“ dodává L. Ryšavá.

Zdravotní důsledky jódového deficitu

Mezi prvními, kdo v devadesátých letech upozorňovali na prohlubující se nedostatek jódu, byla MUDr. Božena Kalvachová, CSc., z pražského Endokrinologického ústavu. Ta se na konferenci věnovala zdravotním důsledkům jódového deficitu. Připomíná některé základní poznatky z patofyziologie jódu. Jód je biogenní stopový prvek, nejčastěji se do organismu dostává v potravě, a to především jako organicky vázaný jodid. Působí přes hormony štítné žlázy, má ale také významné účinky přímé: „Jód se musí dostat z oběhu do buněk, což zajišťuje natrium‑jodidový symportér. Tento mechanismus funguje ve slinných žlázách a v žaludku, nejvíce však v buňkách štítné žlázy.“

Dále B. Kalvachová zdůrazňuje, že část jódu si organismus skladuje ve štítné žláze, v optimálním případě jde o několik miligramů. Jód se ve formě hormonů štítné žlázy podílí na metabolismu základních živin, angažuje se v termogenezi a termoregulaci a také v procesech remodelace kostní tkáně. Prioritní je však jeho úloha při vývoji a vyzrávání CNS v nejranějších fázích života, už od začátku těhotenství – zde je klíčové jak jeho přímé, tak nepřímé působení. Do tohoto procesu se štítná žláza plodu zapojuje od 12. až 14. týdne gravidity, do té doby je zárodek (resp. plod) plně závislý na přísunu hormonů štítné žlázy a jódu z mateřského organismu přes placentu. „Nepříjemné je, že přes placentu procházejí i polychromované organické látky, které bohužel syntézu a uplatnění hormonů štítné žlázy ovlivňují nepříznivě. Tyto látky přitom v organismu, vzhledem ke své lipofilii, přetrvávají dlouhé roky. Největším nebezpečím jsou polychromované bifenyly, které mají podobnou strukturální podobu jako tyroxin,“ upozorňuje B. Kalvachová a dále připomíná, že pokud z nějakého důvodu vlastní produkce fetální štítné žlázy „nenaskočí“, nahrazuje mateřská štítná žláza tyto funkce až do porodu. Při kojení matka ztrácí až 115 mikrogramů jódu denně, pokud u ní dojde k rozvoji jódového deficitu, je ohrožena poruchou funkčnosti tyreoidální osy a vzniká riziko i pro plod v dalším těhotenství.

Rizika nadměrného přívodu jódu

Prof. MUDr. Václav Zamrazil, DrSc., další přední odborník z Endokrinologického ústavu, se ve svém sdělení naopak zaměřuje na rizika nadměrného přívodu jódu. Jako každá účinná látka musí být i jód podáván v optimálním rozmezí – nejen jeho deficit, ale i nadměrný přívod je proto spojen s určitými riziky. „České školní děti mají průměrnou jódurii kolem 126 mikrogramů na litr, průměr je tedy v rámci optima. V Evropě jako celku však 55 % školních dětí vykazuje jódurii pod 100 mikrogramů na litr, tedy již nedostatečnou. Evropa je na tom hůře než Severní i Jižní Amerika. V celosvětovém kontextu převažují regiony s nedostatkem jódu, existují ale naopak oblasti, především v Africe, kde se dostávají nad hranici průměrného denního příjmu jódu (300 mikrogramů). Pomyslné kyvadlo je tam tedy vychýleno na druhou stranu,“ uvádí V. Zamrazil. Z českých epidemiologických studií, opakovaných po 5 letech ve stejném regionu, vyplývá, že stoupl podíl dětí s nadoptimálním přísunem jódu ze 4 na 29 %. „Když jsme se dívali, u kterých dětí to tento jev nejvýraznější, tak se často jednalo o rodiny, kde se starostliví rodiče snažili stimulovat rozvoj inteligence dětí nadměrnou suplementací jódu, což je samozřejmě omyl,“ popisuje.

Otázkou zůstává, jaká koncentrace jódu v moči je již skutečně riskantní. „V tom se experti neshodují. U nás se jako horní hranice optima udává 300 mikrogramů. Za nebezpečný se považuje přísun jódu nad 500 až 600 mikrogramů denně, podle odborníků v USA nad 1 100 mikrogramů denně. Určitě se zde ale projevuje i schopnost adaptace populace. U Japonců, kteří ve velkém množství konzumují mořské produkty, není výjimkou jódurie 3 000 mikrogramů, přesto se tam ale tyreopatie ve větší míře nevyskytují. Štítná žláza, pokud je zdravá, se s nadbytkem jódu vyrovnává poměrně dobře, existuje však přibližně 10 % populace, která štítnou žlázu v pořádku nemá, a tito lidé by mohli být přebytkem jódu ohroženi. Nedostatečný přívod jódu ohrožuje celou populaci, jeho nedostatek jen tuto její část,“ upozorňuje V. Zamrazil.

Nadměrná zátěž štítné žlázy je přitom spojována především s autoimunitním procesem, který by mohl vyústit jak v hypo‑, tak v hypertyreózu. Je však otázkou, zda přebytek jódu přímo vede k této autoimunitní reakci, nebo jen přispívá k tomu, že se subklinický autoimunitní stav projeví. Celopopulačně je nedostatek jódu závažnější než jeho přebytek. „I krátkodobý jódový deficit během těhotenství se může na dítěti podepsat. Proto se podle nejnovějších mezinárodních doporučení při těhotenství a kojení doporučuje přívod jódu 250 mikrogramů denně. Naše běžná dieta toto množství neobsahuje, proto by podle mého názoru byla u těchto žen vhodná plošná suplementace jodidem v dávce 100 mikrogramů denně. Z hlediska přebytku jódu je pak nutné sledovat rizikové skupiny,“ uzavírá V. Zamrazil.

Zdroj: MT