Bílý plášť nezaručuje v USA přístup k informacím
Zkratka HIPAA znamená Health Insurance Portability and Accountability Act. Tento zákon mimo jiné upravuje, jak se v americkém zdravotnictví zachází s osobními informacemi o zdravotním stavu. Seminář o této zákonné normě uspořádala společnost G5plus, která se zabývá přípravou českých zdravotníků pro americký pracovní trh. Jako lektorka zde vystoupila registrovaná sestra Nancy Hay, ředitelka ošetřovatelství nemocnice Colorado‑Fayette v Texasu. Ve své denní praxi se s implementací tohoto zákona denně potýká, a tak mohla nabídnou více než jen suché převyprávění pravidel.
Při přijetí pacient dostává formulář s popisem, jak zdravotnické zařízení bude s informacemi o něm zacházet. Pokud si pacient nepřeje o sobě dávat žádné informace, znamená to, že sestra nesmí ani potvrdit, že tento nemocný byl do daného zdravotnického zařízení přijat. Pacient pak má přístup ke všem informací, které o něm zdravotnické zařízení vede. Má také právo si z něj dělat kopie. „Pokud si pacient vyžádá dokumentaci, samozřejmě mu vyhovíme, bývá s ním ale sestra, aby mu mohla vysvětlit případné nejasnosti, na které by narazil,“ říká Nancy Hay. Výjimkou jsou informace zachycující průběh psychoterapie a informace, které jsou podkladem pro vedení pro soudní proces proti pacientovi. Rodič, který je podezřelý ze zneužívání, nemůže nahlížet do dokumentace dítěte. Pravidla zacházení s informacemi jsou propracována do nejmenších podrobností. „Například není možné vhodit do koše vak od infuzního roztoku, na kterém je štítek s pacientovým jménem,“ říká Mgr. Helena Vaňková, česká sestra, která nyní pracuje v americkém Pittsburghu.
I když jsou tyto zásady formulovány mnohem detailněji než tuzemské normy, v zásadě odpovídají českému povědomí o tom, jak by se asi s privátními informacemi mohlo a mělo zacházet. Jiné ale je, jak se s informacemi pracuje uvnitř zdravotnického zařízení. To, že má někdo bílý plášť a fonendoskop kolem krku, ještě neznamená, že se může podívat do dokumentace jakéhokoli pacienta. Dostane se skutečně jen k tomu, co potřebuje ke své práci.
Například sestra by neměla nahlížet do dokumentace nemocného, který sice je na její ošetřovací jednotce, ale o kterého se sama osobně nestará. „Pokud bychom tento zákon vykládali zcela striktně, je to porušení pacientových práv. V praxi se to ale toleruje, protože se předpokládá, že péči o takového nemocného může sestra převzít třeba během polední přestávky, když se kolegyně vzdálí,“ říká Nancy Hay.
Sestra už ale může být propuštěna například proto, že si v nemocničním počítačovém systému vyhledala laboratorní výsledky svých přátel nebo příbuzných.
Přizpůsobit chod nemocnice všem pravidlům není nic snadného. Probíhají speciální HIPAA kursy, o dané problematice vycházejí učebnice a příručky. „Některé nemocnice zaměstnávají lidi, kteří nemají na starosti nice jiného, než se starat o to, aby dané zařízení požadavkům HiPAA vyhovělo,“ uvádí Nancy Hay.
Prosím, kdo volá?
V České republice pravidla zacházení s těmito citlivými údaji upravuje hned několik norem, především zákon o ochraně osobních údajů, zákon o péči o zdraví lidu a nejnověji pak vyhláška o zdravotnické dokumentaci. „Největší rozdíl je asi v právním vědomí českých a amerických zdravotníků. Přestože se za posledních 17 let mnohé zlepšilo, stále panuje hodně velkorysosti ve vztahu k citlivým údajům obsaženým v dokumentaci. V USA mimo jiné tlak soudních sporů, ale také vyšší míra elektronizace zdravotnické dokumentace vede k přísnějšímu nakládání s těmito informacemi – mají je k dispozici opravdu pouze ti, kteří se na péči o daného pacienta podílejí,“ říká předseda České společnosti pro kvalitu ve zdravotnictví MUDr. David Marx, PhD. Zdravotnická dokumentace v České republice podle něj nebývá dostatečně chráněna například před nahlížením nezdravotnického personálu či při předávání z jednoho pracoviště na druhé a ani při vizitách není ochraně soukromí věnována dostatečná pozornost. „Existují stále nemocnice, které zpřístupňují dokumentaci pacientů bez jejich souhlasu osobám, které se na poskytování zdravotní péče nepodílejí, například studentům lékařských fakult či učitelkám zdravotnických škol. Zdravotníci, byť již mnohem méně než dříve, poskytují podrobné informace po telefonu, aniž si ověří, s kým hovoří – stačí jim například, že se dotyčný představí jako lékař,“ uvádí David Marx.
Právě podávání informací po telefonu představuje podle něj velký problém „Experti na zdravotnické právo radí v případě, že pacient s informováním příbuzných po telefonu souhlasí, alespoň si domluvit nějaký identifikační kód podobný PIN,“ doporučuje David Marx.
Zdroj: