Bezpečnostní rámy a kamery vraždící psychotiky nezastaví

Případ zavražděného studenta ve Žďáru nad Sázavou otevřelo diskusi o úrovni psychiatrické péče. Psychiatři jsou přetíženi, dětských psychiatrů je zoufale málo. Jak píše MUDr. Kateřina Baziková ve svém komentáři pro Medical Tribune, situaci nezachrání bezpečnostní rámy a kamery. Jedinou cestou je více peněz pro ambulantní psychiatrii a lepší využívání funkčních projektů.

Na téma psychiatričtí pacienti, ochranná léčba, vraždící psychotici, všechny zavřít na doživotí atd. ad nauseam bylo po zabití studenta ve Žďáru nad Sázavou napsáno a řečeno až příliš. Psychiatry by prostý český lid nejraději lynčoval, nebo alespoň zavřel, až zčernají. Dle vox populi jsou psychiatři hloupí, nevzdělaní, bez odpovědnosti, nejraději by jen brali peníze za nic a nepracovali. Tady je lid přesvědčen, že i ambulantní specialisté mají kapitaci.

Podle vyjádření ministra školství Chládka půjde nespecifikovaná část navýšení rozpočtu školství (4 miliardy Kč) na bezpečnostní opatření ve školách a na školení personálu. Jistě se budou nakupovat různá zabezpečovací zařízení, kamerové systémy, snad i bezpečnostní rámy, vstup do školních budov bude možný jen s čipovou kartou a při míjení vrátnice vás ještě zrentgenují. Bezpečnost především, něco takového se přece nesmí opakovat! Pokud vím, školy v USA ty rámy mají a stoprocentní bezpečnost stejně nezajistí. Stále se dočítáme o násilnostech v tamních školách, obvykle s použitím střelných zbraní, v ČR je to z pochopitelných důvodů vzácné.

V České republice milujeme zapřahání vozů před koně. Tady koně zapřáhli asi tak kilometr za vozem. Vybavíme školy zabezpečovacími zařízeními a personálem se zbrojními průkazy a výcvikem v krav maga. Už se nikdy nic takového nestane a voliči budou vděční. Jen slabý hlásek kdesi v koutě šeptá, kdopak na tomto řešení vydělá, kdo vlastní firmy, které teď budou mít žně?

Podle mne je kauzální řešení úplně jiné. Na začátek pár čísel. Podle údajů z článku v posledním čísle Tempus Medicorum dávaly v r. 2010 země OECD na zdravotnictví průměrně 9,5 % HDP, v absolutních částkách 3 268 dolarů na hlavu. ČR v témže roce dala na zdravotnictví 7,5 % HDP neboli 1 884 dolarů na hlavu. Podle článku v časopisu Zdravotnictví a medicína z 6. 10. 2013 (rozhovor s lékaři Rabochem, Hollým a Holcátem) dávají země OECD z vybraného zdravotního pojištění či daně na psychiatrickou péči v průměru 3,5 % a vyspělé země i 8 %, zatímco ČR 2,6 %. I bez uvedení absolutních částek to, myslím, jako ilustrace stačí.

Přetížení psychiatři

A co to má společného s událostí ve žďárské škole? Mnoho, podle mne téměř vše. Lidé nestonají podle toho, kolik korun je milostivě utroušeno na zdravotní, tady psychiatrickou péči. Ambulantní psychiatři pro dospělé jsou přetíženi a ambulantní psychiatři pro děti se brzy stanou vzácnými jako květ zlatého kapradí. Nedostačující počet ambulantních psychiatrů mají podle mne na svědomí hlavně zdravotní pojišťovny, potažmo VZP. Ty jsou přece odpovědny za dostupnost zdravotní péče, tedy také za to, že nasmlouvají dostatek ambulantních zdravotnických zařízení. Chápu, že se pojišťovnám chce platit za péči co nejméně. Kdo by nechtěl, že? Ale finance, které jim každý měsíc bez velké námahy plynou, jsou peníze vybrané na úhradu zdravotní péče, peníze, které nejsou pojištěním, ale daní. Aby soukromý subjekt nakládal s vybranou daní, je mi nepříliš pochopitelné. A svou povinnost zajistit dostupnost zdravotní péče podle mne rozhodně neplní.

Aby bylo jasno, nesouhlasím s účtováním neprovedených výkonů. Bytostně však nesouhlasím s neproplácením prokazatelně indikované a prokazatelně poskytnuté péče. Čím více a kvalitněji pracujete, tím méně vám platí. Sankcionovat kvalitní a poctivou práci je podle mne cesta do pekel. Pojišťovny zřejmě vycházejí z presumpce viny ambulantního lékaře. Ušetří si tedy práci a seberou preventivně všem lékařům. Podle mne ale nekonají, co mají, tedy kontrolovat, zda výkony opravdu byly provedeny a indikovány.

Více peněz do psychiatrické péče, nikoliv do techniky

Souvislost s událostí ve Žďáru je snad evidentní. Budeme‑li vynakládat na psychiatrickou péči tak málo peněz, jak percentuálně, tak v absolutních částkách, nic se nezmění. Podle mne je jediná možnost, jak minimalizovat riziko případných dalších podobných událostí, a není to nákup zabezpečovacích zařízení.

Podle mne je nezbytné konečně přiznat psychiatrické péči místo, které jí náleží, a zajistit podmínky, aby na takovém místě mohla být. Bez navýšení rozpočtu na psychiatrickou péči to ale nepůjde. Nepůjde to bez zvýšení počtu ambulantních psychiatrů ani bez navýšení úhrad za jejich práci. V současné době psychiatři na pacienty nemají dostatek času nejen proto, že jsou přetíženi, ale i kvůli regulacím úhrad ze strany pojišťoven.

Před třiceti lety, kdy jsem začínala jako ambulantní psychiatr, bylo běžné, ba možná i povinné, aby v pracovním týmu psychiatrické ambulance byla jedna i více sociálních pracovnic. Sociální pracovnice mohly docházet za pacienty domů, kvalifikovaně odhadnout riziko relapsu, zjistit, co se děje, pokud pacient přestal do ambulance chodit. Teď se sice jako o převratné novince hovoří o jakýchsi psychiatrických mobilních týmech, možná že by nebyly tvořeny jen sociální pracovnicí, ale princip je stejný. Už to tady bylo.

Účinný systém existuje

A nezapomínejme na systém prevence relapsů ITAREPS, vyvinutý v Psychiatrickém centru v Praze. Jednoduchý, účinný a levný. Přesto se jeho využití de facto odmítá, i když je ze strany Ministerstva zdravotnictví i zdravotních pojišťoven deklarovaná ochota program hradit. Jen se pořád nachází něco, co tomu brání.

Nepůjde to ani bez center psychiatrické péče, kam budou moci pacienti docházet na terapii intenzivnější, než je možné poskytnout v psychiatrické ambulanci, či terapii v podmínkách ambulance neproveditelnou – pracovní terapii, arteterapii, skupinovou psychoterapii, různé kursy k udržení pracovních dovedností či rekvalifikace, chráněné dílny, chráněná zaměstnání, chráněné bydlení. Nepůjde to bez denních stacionářů, bez podpory psychiatrických pacientů při jednání s úřady, bez dostatečné výše invalidních důchodů z psychiatrické indikace.

Samozřejmě je nezbytné ponechat dostatečný počet lůžek v psychiatrických nemocnicích (dříve léčebnách). Nejde to to, že psychiatrická péče není dobře rozvržena a finanční prostředky nesprávně alokovány. Ne. Podle mne je nutné podstatné rozšíření ambulantní péče s jen nepatrným útlumem péče ústavní. Nevyrábějme si bezdomovce. A pochopitelně finanční prostředky jsou řadu desetiletí nedostatečné. Vymknuta z kloubů doba šílí, říkám si s Hamletem a je mi z toho hodně smutno.

Zdroj: Medical Tribune