Bezpečí pacientů za investované prostředky stojí
Dovolím si reagovat na příspěvek „Na individuální výdej léků chybějí peníze“ MUDr. Jana Břízy, CSc., MBA, ředitele VFN v Praze, publikovaný v MT 7/2007. Pro mne jako pro farmaceuta je v první řadě potěšitelné slyšet hlas manažera nemocnice, který alespoň uvažuje o změně systému distribuce léčiv v nemocnici a orientuje se v takových otázkách, jako je centralizovaná příprava cytostatik či parenterální výživy.
Nezbývá než souhlasit s tím, že moderní systémy distribuce léčiv v nemocnicích nejsou levné. Zejména náklady počáteční fáze implementace těchto systémů jsou vysoké. Je velmi pravděpodobné, že české nemocnice se při investicích do těchto systémů (a k těm v bližší či vzdálenější budoucnosti jistě dojde, o tom jsem přesvědčen) neobejdou bez externích zdrojů. Změna distribuce léčiv v nemocnici s sebou ale přináší i rozsáhlé změny dalších činností, a to v celé nemocnici, nikoli jen v nemocniční lékárně. Dochází k nevratným změnám některých zavedených pracovních stereotypů oddělení. Jde prostě o komplexní změnu celého systému, která sahá mnohem dál, než si dnes asi umíme představit. Sehnat na ni prostředky nebude jednoduché, ale nakonec to zřejmě nebude to nejtěžší.
Kdo komu podal který lék? Kdo ví…
Na druhou stranu není sporu o tom, že současný systém distribuce léčiv v našich nemocnicích má řadu nedostatků. Zpětně dohledatelná evidence pohybu léčiv v elektronické podobě končí na úrovni nemocniční lékárny. Z lékárny odcházejí léčiva do tu lépe, tu hůře vedených „lékáren“ jednotlivých oddělení, kde jsou v péči středního zdravotnického personálu. Záznamy o pohybu léčiva na úrovni oddělení – pacient jsou až na výjimky pouze v písemné podobě v dokumentaci pacienta. Množství dostupných informací získatelných z těchto záznamů je nedostatečné. V našich podmínkách např. nelze provést inventuru léčiv na oddělení – sice máme dokonalý přehled, jaká léčiva a kdy „přišla“ na oddělení, ale už nevíme, kdy a jaká léčiva kam odešla. Důsledky tohoto informačního vakua mohou být někdy zcela prozaické, např. zcizování léčiv personálem oddělení, jindy ale závažné, když třeba při zjištění závadné šarže léku nemůžeme zjistit, kterému pacientovi byla tato závadná šarže aplikována nebo zda nedošlo k úplné záměně léčiva. Jedinou výjimkou z této nedokonalé evidence jsou opiáty, kde je ale dostupnost informací vykoupena pracným a zdlouhavým zapisováním do papírových evidenčních knih.
Ambicí nového systému distribuce léčiv v nemocnici by tedy měla být integrace informací o pacientovi a jeho léčbě a na ně navazujícího „toku“ materiálu (léčiv, zdravotnických prostředků, diagnostik…) do jednoho systému bez informačních a materiálových „černých děr“, kdy je proces zahájen komputerizovaným objednáním léčiv pro konkrétního pacienta a ukončen aplikací léčiv, při které je kontrolována identita pacienta a vše je archivováno v elektronickém záznamu. Samotné technické řešení pak musí být navrženo s ohledem na potřeby nemocnice. To, zda bude opřeno o centrální robotický dispenzační systém (jako je např. Pillpicker, který má kapacitu až 4 400 přípravků různých lékových forem), nebo o automatizované systémy na jednotlivých odděleních (např. OmniRx), či zda půjde o kombinaci obojího, musí vzejít z důkladné analýzy systému. Přijaté řešení totiž nelze „vzít zpět“. Ukazuje se, že komplexní řešení pro velké nemocnice (nad 400 lůžek) se těžko obejde bez automatizovaných systémů na odděleních. MUDr. Bříza má pravdu v tom, že řešení není jednoduché u nemocnic s odděleními akutní péče s rychlou dynamikou změn. I když tato řešení existují, zahraniční zkušenosti ukazují, že implementace těchto systémů je podstatně jednodušší i méně nákladná ve zdravotnických zařízeních s chroničtějšími pacienty. Tyto jednodušší systémy (jako je např. FastPak nebo Safety Pak) s omezenou kapacitou pevných lékových forem byly již dříve představeny i našim nemocničním farmaceutům.
V realitě našeho zdravotnictví, determinované tvrdě limitovanými zdroji a frustrací všech skupin zdravotníků, vypadá uvažování o implementaci zmiňovaných systémů jako sci‑fi. Půjde o to říci si a vydiskutovat, jakou prioritu má zvýšení bezpečnosti hospitalizovaných pacientů. Jak už zaznělo v příspěvku PharmDr. Lubomíra Chudoby, prezidenta České lékárnické komory, který celou diskusi na stránkách MT odstartoval (pozn. red.: viz MT 3/2007, str. A6), změna systému distribuce léčiv v nemocnici není ta pravá „heroická“ medicína, kterou se lze chlubit v televizních reportážích. Pro nemocnici, která se pro ni rozhodne, je také nesrovnatelně náročnější než dejme tomu sehnat peníze na novou magnetickou rezonanci, nainstalovat ji na oddělení a začít s ní pracovat (tím se prosím nechci nikoho dotknout, berme to pouze jako příklad). Ale rozvoj těchto systémů v relativně nebohatých zemích, jako je Španělsko a Portugalsko (jak již zmínil MUDr. Bříza), nám ukazuje možnou cestu. Nebude rozhodně jednoduchá, ale já a se mnou i další nemocniční farmaceuti přesto doufáme, že bude úspěšná.
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 9/2007, strana A6
Zdroj: