Bedřich Smetana – nejslavnější pacient Psychiatrické kliniky
Pouhý den poté, co již tradičně začalo Pražské jaro Smetanovou Mou vlastí, se v Praze při příležitosti 185. výročí narození a 125. výročí úmrtí skladatele uskutečnil odborný seminář, který se opětovně zabýval především posledními léty jeho života a tvorby a především příčinami jeho choroby a úmrtí. Seminář se konal na půdě Psychiatrické kliniky 1. LF UK a VFN v Praze, kde Bedřich Smetana strávil poslední týdny svého života a kde také 12. května roku 1884 zemřel. Přednosta kliniky prof. MUDr. J. Raboch, DrSc., a stomatolog a specialista na čelistní a obličejovou chirurgii doc. MUDr. Jiří Ramba, DrSc., se zamýšleli nad medicínskými aspekty, ředitelka Muzea Bedřicha Smetany v Praze PhDr. Olga Mojžíšová nad muzikologickými aspekty posledního období života skladatelova.
Bedřich Smetana patřil mezi ty četné výjimečné osobnosti, které se nějakým způsobem dostaly do kontaktu s psychiatrií; z českých velikánů jmenujme z poslední doby např. Miloše Kopeckého, Otu Pavla, Vladimíra Menšíka nebo Jana Zrzavého. Bedřich Smetana měl v průběhu života celou řadu zdravotních obtíží; známá je především jeho hluchota, kterou trpěl od roku 1874. Jeho sluchová paměť a zvuková představivost se však zachovaly natolik, že si své tvůrčí schopnosti udržel na geniální úrovni až do doby pozdější. Ke konci jeho života se u něj rozvinula demence komplikovaná delirii a halucinatorními stavy. Protože jeho rodina nebyla schopna péči v domácím prostředí zvládnout, byl nakonec (22. dubna 1884) přijat do Ústavu pro choromyslné v Praze v Kateřinkách. Jeho ošetřující lékař Augustin Guth napsal: „První známky onemocnění sahají asi do léta minulého roku. Naříkal na občasně se vyskytující přeludy sluchu i zraku. Říkal, že slyší v tom koutě jasně toho nebo onoho mluviti tak, jak by jej viděl. Poznenáhlu ztrácel paměť, nemohl na to nebo ono slovo nebo jméno přijít… vydrží několik hodin za sebou křičet, obírá se v myšlenkách Lisztem a Wagnerem, císařem, korunním princem, jest nečistý, vodu nechce ani vidět. Čistí-li se v koupeli, pláče, prosí o pomoc, utíká, nezná svých dítek ani spolubydlících. Uvádí v bytě vše v nepořádek, rozbíjí okna, abstinuje po dva až tři dny, potom zase hltavě jí. Trpí velmi vyvinutou pomateností.“ Diagnóza při přijetí byla paranoia halucinatoria.
Je třeba mít na paměti, že v té době ještě neexistovala moderní psychiatrická diagnostika a názvosloví. Nejčastějšími důvody hospitalizace v Kateřinkách v letech 1880–1885 byly „slabomyslnost, pomatenost, duševní poruchy jako důsledek obrny a padoucnice, alkoholismus, zuřivost a zádumčivost“. V dnešních kategoriích bychom hovořili o mentální retardaci, deliriích, demencích, závislosti na návykových látkách, afektivních a psychotických poruchách. Až jednu pětinu hospitalizovaných na psychiatrii v té době tvořili pacienti s progresivní paralýzou. Syfilida byla tehdy relativně častou chorobou, která vedla u většiny postižených ke smrti, nebyla však objektivně diagnostikovatelná ani léčitelná. Spirochety byly pozorovány pod mikroskopem až v roce 1905, sérologická reakce BWR byla publikována v roce 1907 a souvislost s onemocněním mozku byla známa teprve od roku 1913.
Bedřich Smetana umírá 12. května 1884 a jeho ošetřující lékař MUDr. Waltr o jeho posledních chvílích napsal: „Byl vědomí zúplna zkaleného a při tom velmi neklidný. Ač se sám již na nohou neudržel, nepopřál ve stálých expanzivních afektech ani chvíli sobě, ani svému okolí klidu. Domlouvati mu nebylo lze. Neslyšel. Na štěstí nebyl silný, snadno byl překonán. Pokrm odmítal a bylo nutno jej krmit. Světlých okamžiků neměl. Jen mrákoty a halucinace. V těle byl mistr kost a kůže, vtělená vetchost. Zvolna zhasínal.“ Dne 12. května o půl páté hodině odpolední vydechl naposledy. Na úmrtním lístku byla diagnóza „dementia senilis“. Chorobopis se později za neznámých okolností ztratil.
Pitvu provedl 14. 5. 1884 docent Jaroslav Hlava. Pitevní nález uzavřel dovětkem: „Z nálezu vychází najevo, že se jedná o progresivní paralysu dlouho se vlekoucí.“ Později však svoje tvrzení změnil a přiklonil se k dg. senilní demence. Smetanův mozek byl uložen do speciální skleněné nádoby. Ani ten však není v současné době k dispozici.
Trpěl Smetana skutečně progresivní paralýzou?
Při příležitosti 40. výročí úmrtí Bedřicha Smetany byla 12. května 1924 za účasti řady čestných hostí, např. Zdeňka Nejedlého, umístěna Smetanovou společností na pokoji, kde zemřel, pamětní deska. Od této doby se vedly vášnivé spory o základní chorobu Bedřicha Smetany jak mezi psychiatry, tak patology, dalšími lékaři i jinými odborníky. Prof. Antonín Heveroch, psychiatr, razil názor, že se jednalo o arteriosklerotickou zmatenost (demenci). K tomuto táboru se později připojil prof. Vladimír Vondráček. Naopak zakladatel české neurologie prof. Ladislav Haškovec tvrdil, že se jednalo o terciární stadium syfilidy – progresivní paralýzu.
Po otevření hrobu B. Smetany v r. 1987 prozkoumala pozůstatky Smetanova těla skupina odborníků vedená profesorem Emanuelem Vlčkem. Její závěr byl, že se skutečně jednalo o progresivní paralýzu.
Členem odborného týmu byl však i stomatochirurg doc. Jiří Ramba, který v nedávno vydané knize Slavné české lebky v kapitole Osudná hra Bedřicha Smetany opět otvírá otázku Smetanova onemocnění. Na základě především rozboru kostních nálezů tvrdí, že Bedřich Smetana nikdy netrpěl luetickou nákazou a uvažuje spíše o presenilní atrofii Pickova typu (v současné terminologii frontotemporální demence – Pickova choroba) a chronické osteomyelitidě lebečních kostí.
Existuje i názor „centristický“ – „snad luetická etiologie, snad arteriosklerotická. Tertium non datur“ (prof. Eugen Vencovský).
Lze tedy říci, že při současné nedostupnosti důkazů diagnózu jednoznačně určit nelze. A nabízí se otázka, zda je to vlastně nutné. Bedřicha Smetany si jistě budeme vážit jako geniálního představitele české hudební tvorby a budeme s ním soucítit, jak byl ve stáří těžce nemocen a co musel před smrtí vytrpět. Jeho kontakt s psychiatrií mu určitě nebude přitěžovat.
Zdroj: