Badatelé „na laně“
I výzkumníci na samých hranicích neznáma se spolu v určitém smyslu ocitají na laně, svěřují si své nejtajnější vize i nejbláznivější ideje a společně je – jak je dnes „cool“ říkat – verifikují či falzifikují. Nicméně nejsme všichni andělé. Stejně jako na horách, i v laboratoři to v takovém parťáctví tu a tam zaskřípe, najmě jde-li o trochu té polní trávy.
Mravy bez poskvrnky
Matematici Godfrey Hardy a John Littlewood spolupracovali pětatřicet let a ruku v ruce vytvořili dílo, které ovládalo světovou čistou matematiku po většinu první poloviny 20. století. Hardy vystupoval navenek, jezdil na konference, diskutoval v kuloárech, avšak nikdy neopomněl zdůraznit, že o osm let mladší kolega Littlewood je výrazně lepším matematikem a že on, Hardy, považuje za svůj úspěch, že s ním vůbec dokáže na rovnocenné úrovni spolupracovat. Oproti tomu Littlewood se držel stranou natolik, až vznikl vtip, že si Hardy svého parťáka vymyslel, aby na něho mohl svádět vinu, pokud se v nějaké své větě či důkazu „sekli“. Oba přitom byli, jak to u matematiků bývá, velice svérázné osobnosti. Jednou z jejich pracovních zásad kupříkladu bylo, že jestliže jeden napíše druhému dopis (oba žili takřka vedle sebe v anglické Cambridgi), druhý nejenže na něj nemusí odpovědět, ale když nebude mít chuť, není povinen ho ani přečíst!
Zdá se, že Britové mají v krvi vyšší promile gentlemanství než jiní národové. Stačí si jen připomenout noblesu, s níž svůj spor o prioritu snad nejvýznamnějšího objevu biologie vůbec vyřešili Charles Darwin a Edgar Wallace…
Leč abychom nepřechválili. V roce 1953 James Watson a Francis Crick objevují v Cambridgi strukturu DNA, a to na základě rentgenogramů Maurice Wilkinse. Ukázalo se ale, že uvedené snímky důmyslně pořídila jeho kolegyně Rosalind Franklinová a Wilkins je poskytl bez jejího vědomí! Tento taky gentleman s jejími výsledky prostě zacházel jako s vlastními, považuje stejně vzdělanou Rosalind nikoli za partnera, nýbrž za pomocnici (své zde patrně sehrál i podvědomý machismus). Franklinová od něho okamžitě odešla jinam. Po její předčasné smrti všichni tři pánové dostali Nobelovu cenu.
Carrel, nebo Guthrie?
V červnu 1894 spáchal italský anarchista atentát na francouzského prezidenta Sadi Carnota. Přes takřka okamžitý zákrok nedokázali ani nejlepší chirurgové zastavit masivní krvácení z vrátnicové žíly, natož ji sešít. To byl důvod, proč se student lékařské fakulty v Lyonu Alexis Carrel (narozen 28. června 1873 v Sainte-Foy nedaleko Lyonu) rozhodl věnovat cévní chirurgii. Doktorátu dosáhl roku 1900, potom působil jako fakultní prosektor. V roce 1902 vydal spíše ideovou než experimentální práci, kde popisuje nový cévní steh, umožňující, jak sám výslovně říká, i transplantaci orgánů. Dva roky poté odešel do Ameriky, kde se seznámil s mladým fyziologem-experimentátorem Charlesem Guthriem. Za pouhé dva roky spolupráce (1904 až 1906) na chicagské univerzitě uveřejnili jedenadvacet průkopnických prací z oboru cévní chirurgie! V roce 1908 pak Carrel demonstroval psa, který žil s transplantovanou ledvinou sedmnáct měsíců.
Počátkem roku 1912 zase uložil kousek kuřecího srdce do živného roztoku z kuřecích embryí a krevní plazmy. Tkáň, byvši patřičně opečovávána (včetně ostřihování na původní velikost), žila a rostla 27 let (později pro tento účel zkonstruoval vyživovací pumpičku slavný pilot Charles Lindbergh). Koncem téhož roku získává průbojný a šarmantní Carrel Nobelovu cenu. Další jeho významný přínos transplantologii spočívá v objevu, že štěp z téhož jedince se přihojuje dobře, zatímco od jiného jedince téhož živočišného druhu se nepřihojuje vůbec, nebo jen velmi špatně.
V roce 1929 se Carrel vrátil do vlasti, zemřel roku 1944 v Paříži.
Američan Charles Claude Guthrie (narozen roku 1880) po spolupráci s Carrelem svoje „šitíčko“ neustále vylepšoval. Technicky úspěšně transplantoval u zvířat srdce, plíce, ledviny, štítnou žlázu, vaječníky, celé končetiny, dokonce i psí hlavu…
Působil dlouho na univerzitě v St. Louis, roku 1911 dostal cenu společnosti College of Physicians and Surgeons, napřesrok vydal svoji stěžejní práci Chirurgie cév a její aplikace.
Až v roce 1958 se našel někdo, kdo se nespokojil s papouškovanými fakty o počátcích cévní chirurgie (ve kterých dominoval Carrel), a obrátil se k primárním zdrojům. Chirurg Samuel Harbison z univerzity v Pittsburghu si přečetl Carrelovu práci z roku 1902 v originále a byl až šokován její vágností, spekulativností a „extrémní primitivností“. Studiem dalších pramenů postupně pochopil celý rozsah Guthrieho přínosu. Naštěstí ho zastihl ještě naživu a dostal od něho veškerou korespondenci s Carrelem. Poté už nebylo pochyb (i když odečteme případný podíl Harbisonovy vlastenecké neobjektivity), že Guthrieho podíl na zrodu cévní chirurgie je podstatně větší než Carrelův.
Charles Claude Guthrie zemřel 16. června 1963 v Columbii (stát Missouri, USA).
Skromnost, nebo smůla?
Klasickým příkladem nepřízně osudu je příběh Lise Meitnerové. Tato vynikající fyzička židovského původu dlouhá léta spolupracovala s chemikem Otto Hahnem a dosáhla s ním řady významných vědeckých úspěchů (lze říci že, v tomto tandemu třímala řídítka ona). Aby mohla dělat milovanou vědu, musela po nástupu Hitlera překousnout řadu příkoří, ale nakonec jí stejně nezbylo, než z Berlína tajně uprchnout do zahraničí. To se stalo v září 1938. Tři měsíce nato Hahn objevuje štěpení uranu. Píše o svém objevu napřed Lise, nevěří si, ona ho nabádá k publikaci. Vzápětí (spolu se svým talentovaným synovcem) vypočítala, že se při štěpení těžkých jader uvolňuje obrovské množství energie, čímž Hahnův objev ještě víc zpopularizovala. Hahn, který se později snažil zásluhy své druhdy nepostradatelné kolegyně a rádkyně zlehčit, dostal za objev štěpení Nobelovu cenu. Sám.
V medicíně je zase často připomínán osud Charlese Besta, bez jehož přínosu by Frederick Banting jen stěží objevil inzulin. „Nobelka“ ho prý minula především proto, že byl moc mladý! Ostatně málem o ni přišel i Banting. Jeho šéf John McLeod se totiž velmi snažil si objev přisvojit. Banting se pak o svoji polovinu nobelovské prémie s Bestem podělil.
Poslední příklad parťáctví ve vědě se týká penicilinu. Biochemik Norman Heatley, chlapík to nemluvný a plachý, byl od Boha nadán zlatýma ručičkama a zcela mimořádnou technickou fantazií. Lze bez nadsázky konstatovat, že bez Heatleyho aparatur by technický penicilin přišel na svět podstatně později, neřku-li vůbec. Jenže tento geniální hračička se vůbec nikam netlačil, pročež byl stále jaksi považován za Chainova a Floreyova poskoka… Nad tím, že byl ve Stockholmu opominut (počet maximálního počtu tří oceněných doplnil Fleming), nikdy neprojevil sebemenší nevoli, nepočítáme-li to, že se nikdy nenapil ze skleniček na víno, které mu náhle slavný Florey velkoryse věnoval na památku.
Však nedosti. Heatley nedlouho poté odmítl i finanční podíl na výnosu z patentu kolegy Edwarda Abrahama na výrobu antibiotika cefalosporinu, který by bez jeho umu rovněž nevznikl. Zdůvodnil to prostě: rodinu (měl pět dětí) si uživí ze svého (skromného) platu… Výše jím odmítnutého podílu na cefalosporinu časem vystoupala do desítek milionů liber, nicméně zdá se být takřka jisté, že Heatley (zemřel počátkem roku 2004) toho odmítnutí až do konce svého třiadevadesátiletého života v nejmenším nezalitoval.
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 18/2008, strana B8
Zdroj: