Avastin a Lucentis jsou při léčbě AMD rovnocenné
Ve Spojených státech byla dokončena dvouletá klinická studie Comparison of AMD Treatments Trials (CATT), zaměřená na testování léčby věkem podmíněné makulární degenerace (AMD). Předběžné výsledky za první rok zveřejnil v polovině roku 2011 přední lékařský časopis New England Journal of Medicine. Konečné výsledky po dvou letech publikovali lékaři v časopisu Ophthalmology.
Autoři studie konstatují, že při AMD jsou nejčastěji používanými léky Avastin (bevacizumab) a Lucentis (ranizumab). Lucentis byl schválen americkým Úřadem pro potraviny a léčiva pro léčbu AMD v roce 2006. Avastin nebyl v USA schválen specificky pro léčbu AMD, ale je schválen pro léčbu jiných onemocnění. Avastin je k léčbě AMD užíván častěji. Oba léky jsou podávány buď pravidelně v měsíčních intervalech, nebo podle aktuální potřeby pacienta. Při klinických zkouškách, na jejichž základě byl v USA Lucentis schválen pro léčbu AMD, však byl lék podáván jen v pravidelných měsíčních intervalech. Zatím nebyly oba léky přímo srovnávány v jedné studii a také nebyl porovnáván efekt dvou různých režimů jejich podávání.
Pacienti, kteří se zapojili do studie, byli náhodně rozděleni do čtyř skupin podle podávaného léku (Avastin a Lucentis) a podle režimu podávání (pravidelně jednou měsíčně nebo podle aktuální potřeby pacienta). Po roce byli pacienti léčení v pravidelných měsíčních intervalech rozděleni náhodně na dvě skupiny. Jedna pokračovala v léčbě v pravidelných měsíčních intervalech a druhá přešla na podávání léku podle aktuální potřeby. Pacienti však neměnili typ léku.
Po dvou letech byla ostrost vidění u pacientů léčených v pravidelných měsíčních intervalech o něco vyšší než u pacientů léčených podle aktuální potřeby. To platilo pro léčbu oběma léky. Rozdíl činil v průměru asi půl řádku při testech na Snellenově tabuli. Pokud byli pacienti po roce převedeni na léčbu podle aktuální potřeby, byla výsledná ostrost jejich zraku srovnatelná s pacienty, jimž byly léky podávány podle aktuální potřeby po celé dva roky studie. Při vyšetření sítnice byly zjištěny rozdíly jak při léčbě různými léky, tak i při léčbě různými režimy. Výsledná ostrost vidění se však nelišila.
„Oba léky byly vysoce účinné bez ohledu na režim jejich podávání,“ shrnul výsledky dvouleté studie její vedoucí Daniel Martin z Cole Eye Institute na Cleveland Clinic. „U pacientů léčených v případě aktuální potřeby byl zisk v ostrosti vidění o něco menší. Pacienti, kteří by měli zájem o relativně malý přínos pravidelné měsíční léčby, by měli mít na paměti zvýšenou zátěž, rizika a náklady spojené s měsíčním podáváním léků. Při léčbě omezené jen na případy aktuální potřeby dostávali pacienti během dvouletého testování desetkrát méně injekcí. Vzhledem k tomu, že výsledný efekt na jejich zrak byl téměř shodný, dá se předpokládat, že mnoho pacientů zvolí právě tento režim léčby.“
Při studii byly velmi důkladně sledovány nežádoucí vedlejší účinky léčby. Autoři studie však konstatují, že množství zdravotních komplikací bylo silně ovlivněno vysokým věkem dobrovolníků, kteří se testů účastnili. Medián věku pacientů přesahoval 80 let a poměrně vysoký počet hospitalizovaných dobrovolníků je považován za úměrný jejich věku. Vážné nežádoucí vedlejší účinky byly zaznamenány u 40 % pacientů léčených Avastinem a u 32 % pacientů léčených Lucentisem. Ačkoli byl podíl pacientů s vážnými nežádoucími vedlejšími účinky vyšší u dobrovolníků léčených Avastinem, zdravotní komplikace postihovaly široké spektrum, které se nekrylo se spektrem nežádoucích vedlejších účinků pozorovaných u pacientů s nádorovými onemocněními léčených Avastinem v 500× vyšších dávkách, než jaké se užívají při léčbě AMD. O tom, že počet případů vážných vedlejších následků nemá zřejmě příčinnou souvislost s podáváním léku, svědčí i fakt, že vyšší frekvence vážných vedlejších účinků byla pozorována u pacientů s nejmenším počtem injekcí Avastinu.
„Dramatické a dlouhodobé zlepšení zraku bylo v případě léčby oběma léky skutečně nápadné,“ konstatuje členka výzkumného týmu Maureen Maguireová z University of Pennsylvania. „Po dvou rocích si dvě třetiny pacientů udržely ostrost zraku, která jim dovoluje řízení auta, tedy Snellenův zlomek aspoň 20/40. S jinými typy léčby si udrželo srovnatelnou ostrost zraku jen 15 % pacientů.“
Zdroj: Medical Tribune