Aplikovaná psychologie

Onkologické onemocnění – fáze zloby, vzteku a zášti

Většina pacientů se v období blízkém sdělení závažné diagnózy, kdy prožili úvodní šok, dostávají do fáze zloby, vzteku a zášti. Kuebler-Rossová tuto fázi psychického prožívání charakterizuje podrážděností a slovní agresivitou. Je to proto, že stres vyvolaný sdělením diagnózy a následnou fází šoku nepolevuje. Člověk prožívá psychickou krizi provázenou trvalým napětím a úzkostí. Hrozba smrti, strach z bolesti, utrpení a umírání představují v psychice pacienta zhroucení celého dosavadního života. Připojuje se zátěž způsobená tělesnými projevy nemoci (únava, slabost, nechutenství, poruchy spánku atd.) a nežádoucími účinky aplikovaných léčebných metod. Nejčastějšími nežádoucími účinky chemoterapie či radioterapie jsou nevolnost, zvracení, kožní reakce, vypadávání vlasů, únava a celková slabost. Chemoterapie může mít vliv i na sexuální funkce a pohlavní orgány. Na intimní život působí léčba nádorového onemocnění také nepřímo fyzickým i duševním stresem. Často se vyskytují snadno vysvětlitelná nedorozumění, kdy se partner např. obává, aby nebyl nádorem nakažen nebo aby na něj nepůsobila chemoterapie.

Ztráta autonomie

Léčba vyžaduje přizpůsobení se dané situaci, kdy pacienti do značné míry prožívají svou závislost na lékaři a musejí se naučit důvěřovat jeho rozhodnutím o použití léčebné metody. Pocit sebeurčení a řízení vlastního osudu je v základech otřesen a ztracen. Vykonávání běžných aktivit je částečně nebo zcela znemožněno. Na základě změněných reakcí nemocného vůči okolí a naopak dochází postupně ke změnám v obvyklých sociálních vztazích. Často se vyskytují subtilní formy sociálního odstupu v rámci relevantních sociálních vlivů okolí. Ohrožení sociální identity a pocitu vlastní hodnoty v podhoubí vysoké míry stresu mohou mít za následek agresivní nebo pasivní typy reakcí. Odpor a vzpoura se často projevují v agresivním chováním jak ve verbální, tak v neverbální komunikaci. Na opačném pólu stojí pocit úplného odevzdání se do rukou lékařů. Pacienti se často potýkají s existenčními otázkami typu: “Budu se moci ještě vrátit do svého zaměstnání?”, “Co bude s mou rodinou, mými dětmi?” atd.

Starosti, strach, smutek, zlost a otázka: “Proč zrovna já?” jsou nejčastějšími reakcemi při zpracování nemoci v tomto období.

Příklad prožívání u 20leté dívky

Následující text dokumentuje úvahy pacientky, která již zahájila onkologickou léčbu: “Stále mě trápí myšlenka, co jsem udělala špatně, proč se to stalo zrovna mně, čím si to zasloužím. Kouřila jsem, to se určitě taky podepsalo na rozvoji mojí nemoci. Dneska mi nasadil doktor nějaké další prášky a jeden z nich je na cucání a chutná, jak čerstvě zalitá hlína.

Fuj!!! Už týden mi běží léčebná kúra, zhubla jsem pět kilogramů, což mi zatím nevadí. Špatně mi také zatím není, akorát se dost potím. Dnes jsem si také myla vlasy a při rozčesávání jich pár vypadlo, ale ne moc, jen trochu.”

Po několika dnech: “Je pátek a mně začaly docela dost padat vlasy, chtěla bych si je ještě přes víkend uchovat. Je to zvláštní pocit, když se člověk nemůže pořádně učesat jen proto, aby mu něco na té hlavě zbylo. Mám strach z toho, jak budu vypadat plešatá. Byla tu jedna sestřička, vůbec mě nechápe, jí se to řekne, abych to už shodila, že toho mám plný polštář, ona má vlasy až po ramena a je zdravá a o její vlasy přece nejde. Mám na ni hrozný vztek. Vůbec neví, co to je tady ležet, když ti berou úplně všechno hezký.”

O několik dní později: “Je středa, tak už mi ostříhali vlasy – úplně dohola. Připadám si velice směšně a studí mě hlava. Jsem zvědavá, co na to budou říkat naši.”

Pomoc je v tomto případě v porozumění, podpoře, klarifikaci a v zásadním uvědomění si faktu, že případná pacientova agresivita není namířena vůči osobě lékaře, ale proti zlé nemoci a zlému osudu. Nemocnému mohou také velmi pomoci jeho nejbližší, když překonají svou předpojatost a jsou schopni otevřeně o svých pocitech hovořit. Zároveň však musejí respektovat, že ne vždy chce nemocný o svém strachu hovořit. K tomu, aby člověk s nádorovým onemocněním mohl tuto zátěž zvládnout, potřebuje především čas a neustálou nevtíravou pomoc.

Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 7/2008, strana A16

Zdroj: