Aplikovaná psychologie – psychické prožívání pozůstalých

Truchlení lze přirovnat k hojení rány

Prvními bezprostředními reakcemi nejbližších příbuzných na smrt jsou apatie, skleslost, pocit prázdnoty, automatické chování a depersonalizace. Tyto první reakce jsou krátkodobou záležitostí a trvají obvykle několik hodin, maximálně však dva dny.

Následující období truchlení je charakterizováno pláčem, zoufalstvím, naříkáním, tělesným neklidem a někdy i hněvem a hledáním viníka či sebeobviňováním typu “Neudělal jsem dost, neudělal jsem, co jsem mohl”. Toto období trvá řádově dny a je vyčerpávající právě pro sílu prožívaných emocí.

Třetí fází v prožívání ztráty nejbližšího člověka je čas truchlení a oplakávání. Počátek tohoto období je ještě stále plný emocí. Časté jsou subdepresivní ladění, podrážděnost, poruchy spánku, pocity viny, výčitky svědomí atd. Časem se intenzita truchlení snižuje, a to většinou tím snáze, čím jsou vzpomínky na zesnulého sdíleny s druhými a pozůstalý je méně sám. Toto období oplakávání bývá velmi intenzivní týdny a měsíce, do roka většinou polevuje. To, jak rychle se pozůstalý vnitřně odpoutá, často závisí nejen na hloubce vztahu k zesnulému, ale i na schopnosti otevírat se novým zážitkům.

Vyrovnání se a smíření se se ztrátou je pro pozůstalé “vykročením dopředu”. Tato situace nastává, když v celkové bilanci a vnitřním ladění převáží kognitivní stránka nad emoční.

Jak prakticky postupovat

Psychologická první pomoc pozůstalým spočívá v poskytnutí citové opory, porozumění a projevení účasti. V této souvislosti je vhodné mluvit o nejvhodnější komunikaci lékaře při sdělování smrti, která je často teoreticky zvládána, avšak prakticky dochází k pochybení či nedostatečnému porozumění, které má v konečném důsledku vliv na zvýšení stresu pozůstalých. Ráda bych proto uvedla základní postup při sdělování úmrtí, který byl na thanatologických seminářích přednesen významným psychiatrem MUDr. Radkinem Honzákem, CSc., a který je i dle mé dlouholeté zkušenosti naprosto rutinně využíván v zahraničí.

Postup při sdělování úmrtí:

*zavolat rodině a vysvětlit, že se stav pacienta výrazně zhoršil, že se mají dostavit do nemocnice,

*zpráva o smrti by neměla být sdělována telefonicky,

*lékař by měl znát co nejpřesněji vše o průběhu onemocnění, eventuální komplikace a okolnosti smrti pacienta,

*pozůstalé je třeba odvést na klidné místo, posadit, dát jim k dispozici nápoj,

*představit se, oslovit nejbližší příbuzné a vyslovit jim svou účast slovy “Přijměte mou upřímnou soustrast”,

*stručně a srozumitelně vysvětlit okolnosti smrti; buďte věcní, používejte jasných slov – smrt, zemřela, mrtvá…,

*ponechte pozůstalým čas, aby mohli zprávu pochopit a přijmout v plném rozsahu; nebojte se tělesného kontaktu s nimi, podejte jim ruku, pohlaďte…,

*chtějí-li příbuzní vidět tělo svého blízkého, umožněte jim to s patřičnou pietou,

*rodině nabídněte i další kontakty, např. na psychologa, duchovního, sociální pracovnice...

Samozřejmě, že by bylo ideální, kdyby se pozůstalý již během hovoru vyrovnali se smrtí blízkého člověka, ale většinou se tak nestane. Nenuťte je, aby se smířili okamžitě, řekněte přímo, že na své reakce (pláč, hněv, případnou agresi atd.) mají právo. Vyvarujte se vyjádření typu: “Vše jednou přebolí, musíte to zvládnout, chovejte se jako muž” a podobně.

Když pozůstalým dovolíte, aby své pocity vyjádřili, uděláte pro ně tu největší psychoterapeutickou práci.

Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 15/2008, strana A14

Zdroj: