Aplikovaná psychologie – prožívání nemoci u chirurgických pacientů
Psychologická péče na chirurgických odděleních v našich podmínkách není zcela běžná, přesto by tento přístup měl být součástí terapie chirurgického pacienta. Pojítkem mezi nemocnými hospitalizovanými na chirurgickém oddělení je akutní prožitek stresu se všemi jeho projevy. Stresovaný pacient je nejčastěji v napětí, nemůže spát, těžko se soustředí a běžné činnosti vykonává jakoby automaticky.
Příklad 50leté pacientky před operací
Chirurgický pacient se často setkává s prožitky strachu, úzkosti a bolesti. Příkladem takového prožívání může být i výpověď 50leté pacientky čekající na operaci: „Špatně spím, nemůžu ani ležet, ani sedět, nic mě nebaví, nejsem schopná soustředit myšlenky, číst knížku v celku, cítím neustálé napětí a stále musím myslet na to, co se může stát. Čekám tu plná úzkosti, až přijdou. Mám pocit, že jsem napnutá jako struna.“
Podobné prožitky mohou nastartovat bludný kruh vnímání bolesti, který, když není přerušen přiměřeným zásahem a účinnou léčbou, mění akutní bolest v chronickou. Pacient trpící bolestí nemůže spát, stává se podrážděným, často reaguje agresivně. Toto chování vyvolává celou řadu psychosociálních problémů a v konečném důsledku vede ke snížení prahu bolesti, což se projevuje tím, že je citlivější na menší podněty (tlak, dotyk apod.), které hodnotí jako bolest. Stává se k bolesti intolerantní a bez pomoci reaguje depresivním chováním.
Příklad 45letého pacienta sedmý den po operaci
Špatně vnímaná komunikace mezi pacientem a zdravotníky vede u nemocného k pocitům nepochopení a celkové nespokojenosti, která v konečném důsledku často zasahuje jeho psychickou stabilitu. Jedinec mnohdy reaguje zvýšeným agresivním chováním např. vůči personálu nebo depresivním laděním, jak ilustruje následující příklad: „Před týdnem mě operovali a nikdo tady se mnou nemluví. Doktor tu sice byl, ale nic neříkal, tak nevím, jak to dopadlo. Sestry chtějí, abych rehabilitoval, ale copak nevidí, že já nemůžu. Bolí mě to, píchá v tom a ony mě klidně upustí, vždyť jsou jako věchýtky. Soused si myslí, že furt hekám, a prý nemůže spát, ale já taky nemůžu spát. Nikdo mi tu nic neřekne, nevysvětlí a s nikým se nedá bavit. Sestry na mě poslaly vás, že jsem agresivní, ale to tak není, já chci jen svůj klid. Mám hrozné bolesti a oni mi nechtějí dát víc prášků, a copak můžu jít v tomhle stavu domů? Včera mi vyndávali stehy, každý dotyk mě bolel a oni se tvářili, jako bych si to vymýšlel.“
Kauzální léčba akutní bolesti spočívá převážně v chirurgické, farmakologické a fyzioterapeutické péči. I zde je však třeba zdůraznit, že lékař musí za všech okolností dodržovat zásady psychologického přístupu k pacientovi. Kromě toho tak vytváří atmosféru důvěry, zlepšuje také spolupráci a zbavuje pacienta strachu. Psychologický přístup v tomto konkrétním případě představuje v první řadě porozumění a využití základních znalostí psychologických mechanismů.
Pomůže poukázání na přechodnost bolesti a svalové uvolnění
Pacient je silnou bolestí ochromen, má strach. Často se snaží své projevy bolesti potlačit, snaží se ovládat se. Intenzita akutní bolesti se ovšem zmenší, když ji může pacient volně projevovat. Člověk také lépe snáší bolest, když ji má pod vlastní kontrolou. Proto je vhodné na bolest během menších zákroků pacienta včas připravit a ujistit ho o její přechodnosti. V komunikaci s pacientem během zákroku je vhodnější užít např. vyjádření „teď to bude nepříjemné, budete cítit tlak atd.“ než sugestivní upozornění typu „teď to bude chvilku bolet“. Poukázání na přechodnost bolesti „teď vám píchnu injekci, která vás zbaví bolesti, tady po tom léku se vám uleví, to nejhorší už máte za sebou atd.“ je dalším prostředkem k jejímu zmírnění. Intenzitu bolesti také snižuje svalové uvolnění, a proto se často v praxi využívá pokyn „zhluboka dýchejte, uvolněte se“. Bolest se rovněž zmírní odvedením pozornosti například dotazy na různé údaje – „jak se jmenujete, kdy se vám to stalo, jakou máte pojišťovnu atd.“. V neposlední řadě je třeba zdůraznit moc lidských doteků. Pocit opory, soucítění a pomoci mírní psychické i fyzické napětí pacienta s akutní bolestí, a tím ji snižuje.
Ošetřování dětí by mělo probíhat za doprovodu rodiče, který představuje pro dítě zvýšenou oporu. U dětských pacientů souvisí prožitek bolesti se strachem, očekáváním bolesti, nedostatkem spánku, únavou atd. Slovní i dotykový kontakt s dítětem je základním předpokladem jakékoli léčby. Malé děti (do osmi let) často nevědí, jak si od bolesti ulevit, a co mají v takové situaci dělat. Zde je třeba je přímo učit bolest zvládat – například zaujetím klidové polohy, odvedením pozornosti atd.
V této souvislosti je však třeba upozornit, že psychoterapií u akutní bolesti můžeme ovlivnit pouze intenzitu bolesti. V klinické praxi jsou k ovlivňování akutní bolesti psychologickými metodami s úspěchem využívány metody, kterými se budeme zabývat podrobněji v následujících příspěvcích. Jedná se o analgetickou hypnózu, relaxaci a imaginaci.
Zdroj: