Aplikovaná psychologie – fáze uklidnění a smlouvání

Ve čtvrtém pokračování cyklu článků věnovaného aplikované psychologii se PhDr. Dr.phil. Laura Janáčková, CSc., zaměřuje na to, jak se mění psychické

prožívání onkologických pacientů po úvodních fázi šoku a fázi zloby, vzteku a zášti.

Další fázi psychického prožívání – fázi uklidnění a smlouvání – charakterizuje Kuebler-Rossová akceptací diagnózy, smířením se s nevyhnutelností a snahou o prodloužení života.

Akceptace diagnózy nastává po období hledání viníka (kdo nebo co za to může) a obviňování sebe. Pacient si například říká: “Mám pocit, že jsem to určitě zanedbal, a můžu si za svou nemoc sám, ptám se, co jsem udělal v životě špatně, že musím být nemocný, je to nějaký trest, pláču a vím, že je to celé nesmysl, ale hlavě nějak nedokážu poručit.”

Akceptace však v žádném případě neznamená smíření se s diagnózou. Pacient pouze ukončuje dehonestující obviňování se a pokouší se dávat událostem významy, které mu umožňují se situovat do role hříšníka nebo hrdiny. Hledání nové role vede k pozitivním změnám v procesu uzdravování. Podle výzkumných studií lidé v tomto období často mění svůj žebříček hodnot nebo celkový pohled na život a přístup k němu. Vděčnost za život může u člověka vyvolávat také dramatický posun v jeho osobnostním vývoji, především ve spirituální oblasti. Lidé mohou hledat záchranu např. ve víře, intenzivně shánějí informace o “nových” a zázračných terapeutických metodách, přemýšlejí o přírodních a alternativních postupech a hledají naději pro život.

Příklad prožívání akceptace

V období akceptace onkologického onemocnění může nemocný uvažovat jako tato pacientka: “Pořád nějak hledám smysl své nemoci. Nějaký určitě je. V životě musí panovat rovnováha, jinak by se svět zhroutil, každé pro má svoje proti, po každé akci následuje reakce, všechno zlé je pro něco dobré. Třeba je nemoc jako směrovka, ukazatel cesty k poznání sebe sama, odlišení přátel od známých, uvědomění si síly a pevnosti rodiny a zázemí, k upravení životních priorit a především jako začátek něčeho nového. Něčeho, co k životu neodmyslitelně patří. Je škoda, že teprve teď si uvědomuji, co je v životě skutečně důležité a na čem záleží. Že naše každodenní spory a nesnáze s dětmi a manželem či penězi jsou ve skutečnosti malicherné a většinou zbytečné. To je na nemoci krásné a osvobozující, že nás učí více si užívat okamžiků, prožívat emotivněji, nelitovat peněz vydaných za zbytečnosti jen tak pro radost a vážit si každé chvíle, kdy je člověku dobře. Dřív jsem to považovala za samozřejmost, dokonce jsem některé věci ignorovala, teď se učím radovat z dobře prospané noci, sluníčka, které vysvitne a dodá energii, z dětského obrázku, olíznutí psa apod. Teprve teď, když mám strach, že o tyto banální věci přijdu, pochopila jsem jejich cenu. Chci se radovat z banalit, chci si užívat každé chvíle svého života, chci přijmout svou nemoc, chci se uzdravit, chci být šťastná a dělat šťastné své blízké, chci se každé ráno probouzet, chci ŽÍT!”

Příklad prožívání zklidnění a smlouvání

V období zklidnění se, hledání a uvěření naději se člověk snaží přijmout a smířit se s přechodně vnímanými nežádoucími důsledky léčby. Toto smíření může mít například takovouto podobu: “Petr Pan říká, že šťastné myšlenky umožňují člověku létat, špatné ho stahují na zem a já se zrovna teď nevznáším. Ale funguji a to je hlavní.”

Člověk mívá tendenci “se smrtí smlouvat ”. Snaží se dožít určité pro něj významné životní události, např. až jeho dítě vyroste, syn se ožení, dokončí střední školu atd. Toto období lze charakterizovat slovy: Ano, ale až… Konkrétně to může vypadat například takto: “Musím ještě vychovat své maličké děti, alespoň až nebudou na mně tak záviset. Barunka je na mě hrozně vázaná, snažím se si s ní povídat a mazlit, ale když jdu někam, třeba jen na záchod, nechce mě pustit a má záchvaty pláče. Neusne sama a v noci chodí za mnou do postele. Kéž bych jí nikdy nemusela vysvětlovat, že maminka půjde brzy do nebíčka, ale že bude pořád s ní.”

Psychická pomoc pro pacienta v tomto období spočívá v podpoře a pochopení potřeb a třeba i nereálných přání. Porozumění se neprojevuje v tom, že pacienta litujeme, ale že ho respektujeme jako statečnou lidskou bytost.

Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 9/2008, strana A15

Zdroj: