Aplikovaná psychologie – fáze odevzdanosti a smíření

Terminální stadium nemoci s sebou přináší celou řadu velmi nepříjemných tělesných i psychických symptomů. Podle Kuebler-Rossové se psychické prožívání pacientů v této fázi onemocnění dá charakterizovat smířením se s nevyhnutelností smrti. Nemocný ho projevuje klidem, anebo naopak propadá zoufalství a “bojuje”. Samotný průběh umírání a především to, jak je člověk prožívá, závisí na psychologické péči a na chování jeho nejbližších. Rodina obvykle cítí velkou potřebu být informována o změnách fyzického stavu pacienta a pokud možno se do celého procesu zapojit. Častým přáním umírajících je zemřít doma v prostředí, které znají a cítí se v něm v bezpečí. Umožňuje-li to zdravotní péče, je to jedna z posledních věcí, kterou může rodina pro nemocného udělat.

Na procesu smíření se s nevyhnutelností smrti se v pozitivním smyslu podílí náboženské přesvědčení člověka, ev. jeho rodiny, které by mělo být jednoznačně respektováno. Zkušenost ukazuje, že věřící lidé přijímají smrt klidněji. Lidské utrpení vnímají jako vůli boží a smrt jako vykoupení, což jim umožňuje klidný a vyrovnaný odchod ze světa.

Stává se, že lidé nevěřící se v konečném období života obracejí k Bohu. Tento fakt nelze hodnotit jako marnou snahu člověka o přijímání jakékoli naděje na útěchu či jako kalkulaci “co kdyby…”, ale většinou souvisí se změnou hodnotové orientace, bilancováním života, uvědomováním si vlastních zážitků a pomíjivosti, včetně ev. prožitků, které souvisejí se změněnými stavy vědomí. Psychická opora zprostředkovaná nemocničním duchovním a klinickou duchovní pastorační péčí pomáhá těmto pacientům překonávat emocionální, mentální a duchovní těžkosti závěru života.

Psychologická pomoc u lůžka umírajícího spočívá především v poskytování sebe jako člověka, nikoli profesního experta. Rozhovory, byť jen krátké, a fyzický kontakt ve formě doteků, pohlazení nebo vzetí za ruku přinášejí umírajícímu úlevu a zmírňují jeho pocity osamocení. Tato setkání umožňují vedení rozhovorů, při kterých nám pacient sděluje, co osobně považuje za významné, často mluví o obavách, životních zkušenostech a můžeme se setkat i s negativními prožitky hněvu, pláče, úzkosti, strachu atd. Tyto projevy bychom měli přijímat bez výhrad a s porozuměním. Forma empatických rozhovorů většinou dříve či později vyústí v bilancování života umírajícího s konečným závěrem.

Příklad prožívání 52leté pacientky

“Už jsem klidná, nic mě netrápí, vše přijímám, jak jde. Až přijde smrt, jsem připravená. Čas se nedá zastavit. Bojím se jen toho, aby mě sestra neviděla, kdybych už nezvládala své tělo. Chci, aby věděla, že nemám strach, že jsem v životě měla hezké chvíle a teď přijde úleva. Už bych si přála jen jedno – dát sbohem, usnout a už se neprobudit. Jsem unavená, nechci už mluvit. Zůstaňte ještě.”

Vztahově obrnění profesionálové úlevu nepřinášejí

Někteří lidé chtějí být v posledních chvílích sami, jiní si přejí přítomnost nejbližšího člověka či rodiny. Průvodce umírajícího by měl vždy respektovat jeho individuální potřebu a přání blízkosti či samoty.

Skutečný lidský kontakt, skutečné porozumění a opravdový lidský vztah nemůže nahradit žádná naučená psychologická technika, žádné psychoterapeutické vzdělání a žádný specializovaný výcvik v dovednostech. To, co v těchto chvílích pomáhá, je pouze a jedině opravdovost a blízkost s umírajícím.

Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 13/2008, strana A14

Zdroj: