Antibiotická rezistence – Česko na bodu zlomu
Antibiotická rezistence je problém, se kterým se v menší či větší míře potýkají všechny vyspělé země. Česká republika má nyní unikátní příležitost poučit se z vývoje v zahraničí a neopakovat stejné chyby. „V porovnání s ostatními evropskými státy jsme na tom relativně dobře, ale i u nás vidíme některé negativní trendy, na které je třeba reagovat,“ říká MUDr. Vlastimil Jindrák, primář Oddělení klinické mikrobiologie a antibiotické stanice Nemocnice Na Homolce v Praze. Na straně pozitiv je to, že se v Česku daří držet pod kontrolou rezistenci na makrolidová antibiotika. Jiné ukazatele už tak povzbudivé nejsou. Stále stoupá počet nemocnic, které se potýkají s methicilin rezistentním Staphylococcus aureus (MRSA). Stejně jako v jiných východoevropských a středoevropských zemích je v České republice rozšířená Klebsiella pneumoniae rezistentní na cefalosporiny.
Ze zkušeností zahraničních odborníků vyplývá, že i zde se hraje o čas. „Není na co čekat. I když vaše možnosti jsou omezené, musíte jednat hned. Pokud to neuděláte, bude řešení stále nákladnější,“ řekl jeden z hlavních mluvčích konference, doktor Peet J. Tüll, který je v Evropském centru pro prevenci a kontrolu nemocí zodpovědný mimo jiné za program prevence antibiotické rezistence. Příkladem toho, jak se váhání může prodražit, podle něj může být léčba malárie – poté, co se celosvětově rozšířila rezistence na chloroquine, je nová terapie padesátkrát dražší.
Jen na dobré vůli se dlouhodobě stavět nedá
V České republice přitom zdaleka není třeba začínat od nuly. Existuje tu funkční struktura zainteresovaných institucí, které jsou zvyklé spolu komunikovat. V jejím středu je Subkomise pro antibiotickou politiku ČLS JEP, jež pracuje už více než deset let. „Například česká síť antibiotických středisek je u zahraničních odborníků vysoce ceněna, něco takového vůbec není běžné. Problémem je to, že velká část této činnosti se děje jen z dobré vůle všech zúčastněných. Bez systematické a komplexní podpory státu se ale dobrovolná činnost míjí účinkem. Tento stav je dlouhodobě neudržitelný,“ uvedl Vlastimil Jindrák. Tomu odpovídá i názor zahraničních odborníků. „Z našich zkušeností vyplývá, že uspěly ty země, kde k masivní podpoře ze strany vlády došlo. Slovo podpora v této souvislosti mimo jiné znamená i peníze,“ upozornil Peet J. Tüll.
Například ve Francii byla antibiotika nadužívána nejvíce v celé Evropě a také zde byly největší problémy s antibiotickou rezistencí. V období pěti let (2001 až 2005) bylo investováno do komplexního programu zaměřeného na omezení zbytečné preskripce antibiotik asi 20 milionů €. Spotřeba této lékové skupiny poklesla přibližně o 20 % a francouzský zdravotní systém díky tomu ušetřil více než 300 milionů €. Peet J. Tüll při své přednášce mimo jiné na přehledném schématu vysvětlil základní principy komplexní strategie bránící rozvoji antibiotické rezistence. Jejím prvním pilířem je surveillance. Toto do češtiny obtížně přeložitelné slovo v tomto případě znamená propracovaný systém sledování charakteru spotřeby antibiotik a výskytu rezistence. Druhý pilíř tvoří důsledná kontrola infekcí. Třetí sloup představuje podpora správné antibiotické praxe a čtvrtý vyloučení užívání antibiotik mimo medicínu – například ke krmení zvířat za účelem jejich rychlejšího růstu. Všechny tyto čtyři aspekty pak vyžadují koordinaci jak na národní, tak na mezinárodní úrovni. „Koordinace je v této souvislosti skutečně klíčovým slovem,“ řekl Peet J. Tüll.
Používání antibiotik ke stimulaci růstu u zvířat je v Evropské unii již několik let zakázáno, jinak má ale Česká republika rezervy ve všech částech uvedené strategie. Pokud jde o surveillance, mohla by být mnohem lépe využita například data od zdravotních pojišťoven. „Stále u nás převažuje tendence data spíše utajovat než je sdílet a systematicky s nimi pracovat. Přitom z údajů pojišťoven je relativně snadné poznat, jaká antibiotika a kolik konkrétní lékař nebo konkrétní skupina lékařů předepisuje. I zde narážíme na to, že Česká republika nemá definovanou lékovou politiku,“ uvedl specialista na tuto problematiku MUDr. Michal Prokeš ze společnosti Infopharm.
Kontrola infekcí brání šíření rezistentních kmenů mezi pacienty v lůžkových zařízeních i v běžné populaci. Mimo jiné vyžaduje efektivní systém prevence a kontroly nosokomiálních infekcí v nemocnicích. „Ten je v České republice stále insu‑ ficientní,“ říká primář Jindrák. Zvláště těm zodpovědnějším lékařům pak chybí zpětná vazba o jejich preskripčním chování a možnost porovnat se v tomto směru s ostatními. „Například v Nizozemsku je každý předpis na antibiotika podepsaný v ambulanci ještě přezkoumám dalším odborníkem. Podobný systém funguje i v lůžkových zařízeních. A i ve velmi dobrých nemocnicích docházejí k závěru, že čtyřicet procent antibiotik je předepsáno špatně. Ne náhodou patří Nizozemsko mezi evropské země s nejnižším výskytem antibiotické rezistence,“ říká Peet J. Tüll.
Antibiotika nejsou léky na teplotu
Stále je také patrný rozdíl v tom, jak se ke správné antibiotické praxi stavějí jednotlivé odbornosti. „Velmi dobře na tyto myšlenky reagují například praktičtí lékaři pro děti a dorost. Naopak relativně rigidní jsou praktici pro dospělé. Jde o velmi heterogenní skupinu lékařů, která se věnuje velmi heterogenním chorobám,“ říká předseda Subkomise pro antibiotickou politiku ČLS JEP prof. MUDr. Jan Švihovec, DrSc. Diskuse o antibiotikách je už ze své podstaty mnohem širší než u kterékoli jiné lékové skupiny. Předpokladem úspěchu je, aby nutnost zodpovědného chování k antibiotikům vzala za svou i laická veřejnost. „Tento problém nelze zastavit v zemi, kde mu lidé nerozumějí. Každý musí vědět, že antibiotika nejsou léky na zvýšenou teplotu, ale že je nutné je používat pouze v přesně vymezených klinických situacích. Peníze, které vláda vydá na informační kampaň o této problematice, se mnohonásobně vrátí,“ soudí Peet J. Tüll.
Zdroj: