Anketa Kulatého stolu
O výkonnosti a podmínkách
Zdravotnický systém chápu jako odbornou část péče o zdraví i jako součást širšího sociálního systému. Pokud bych tedy uvažoval o jeho transformaci, ptal bych se, zda, čím a do jaké míry mohu zvýšit jeho výkonnost (performance), pokud jde o zlepšení zdraví lidí, větší responzivnost (vstřícnost) a slušné financování (fair financing).
V teoretických kruzích se všeobecně připouští, že jednostranná „ekonomizace“ systému je ošidná a že vynucené úspory mohou přijít velmi draho. Drobné úspory mohou vyvolat celou řadu nežádoucích účinků, např. vyvolat nespokojenost lidí, nesouhlas odborné veřejnosti, popřípadě politické oslabení vlády. Jednostrannou ekonomizaci bez citlivého přihlédnutí k cílům systému a hodnotovým důsledkům, včetně dopadu na zdraví, považuji nejen za neadekvátní, ale i za nebezpečnou.
Prof. MUDr. Jan Holčík, DrSc., Ústav sociálního lékařství a veřejného zdravotnictví LF MU, Brno
Výkonnost zdravotnictví hodnotíme pomocí ukazatelů, jako jsou očekávaná délka zdravého života anebo úmrtnost dětí do 5 let. České zdravotnictví je nedostatečně financované, přesto se výkonností blíží nejlepším.
Výkonnost ani finanční náročnost neurčuje míra spoluúčasti. Srovnání USA s výrazně tržní orientací zdravotnictví s Islandem, kde nejsou soukromí lékaři, spolu s údaji ostatních zemí ukazuje: trh nevede k vyšší výkonnosti, trh nevede ke snížení výdajů.
Prof. MUDr. Bohumil Fišer, CSc., ministr zdravotnictví v letech 2000 až 2002
Zásadní otázkou je definice ekonomické (hospodárné a efektivní) péče. Velkým problémem je měření výstupu – ceny poskytnuté péče. Řekl bych, že péče, která je indikovaná, je ekonomická, kdežto neindikovaná je kontraindikovaná. Vyjít z tohoto postulátu by ale znamenalo převést hospodaření do servisní role a umocnit význam odbornosti medicínské. Znamenalo by to zásadní změnu v hodnocení – jednak by měla být kontrolována indikace péče, jednak by mělo být kontrolováno, zda je péče poskytována řádně, a to i z hlediska bezpečnosti (safety care). Financování poskytování péče by pak muselo vycházet z těchto hodnocení, stejně jako z přiznání kompetence tu kterou péči tím kterým zdravotnickým zařízením poskytovat.
MUDr. Jiří Kilián, Nemocnice Vsetín
O řízení kvality
Medicína je obor zvyklý posuzovat zpětnovazebně efektivitu léčebných i diagnostických postupů. Zde však došlo k oslabení role metodik léčby. V těchto otázkách se tříští snahy i možnosti ministerstva zdravotnictví, regionálních správ, zdravotních pojišťoven, odborných společností i samotných zdravotnických zařízení, které mají odlišné legislativní i technické možnosti. Zde vidím prostor pro významné zavedení systému, ať již do řízení kvality péče jako jakékoli činnosti v institucích, nebo do systému vyhodnocování. Za hlavní problém je zde možno označit poměrnou složitost systémů ukazatelů kvality péče, které musejí být interpretovány v souvztažnostech a ne vytrženy z kontextu, jak často činí média.
MUDr. Jan Bříza CSc., MBA, ředitel Všeobecné fakultní nemocnice, Praha
Osobně za největší současný problém našeho zdravotnictví považuji problém personální a problém kvality péče o nemocné. Ty samozřejmě souvisejí s otázkou vzdělávání a výchovy nových pracovníků.
Všichni řeší peníze, šetření, ekonomickou výhodnost. Ale to nejpodstatnější – kvalitu péče o nemocné, dostatečnou empatii personálu - jako by nechávali ležet stranou. Vychovat dobrého lékaře chce deset let, dobrou sestru minimálně dva. Ale o těchto věcech nikdo nemluví. Když se podívám na věkovou strukturu personálu nemocnic, myslím, že je na čase začít přemýšlet, kdo bude vychovávat naše nástupce. Abychom se nedostali do situace, a teď parafrázuji výrok primáře Plzáka, že „děti budou vychovávat děti“.
MUDr. Petr Wagner, Oddělení klinické biochemie Klaudiánovy nemocnice v Mladé Boleslavi
O etice a diskusi
Není tajemstvím, že se dramaticky zvětšuje propast mezi ideální a dostupnou medicínou a rozhodně se nejedná pouze o „rozhraní“. Bylo by krásné, spravedlivé a mravné, kdyby každý občan kdekoli a kdykoli obdržel takovou léčbu a péči, která odpovídá nejnovějším poznatkům vědy a techniky. Faktem je, že může obdržet jen takovou, která je reálně dostupná. Na reálné formě léčby a péče se ovšem nepodílejí jenom finanční a vždy limitované finanční zdroje, ale také geografická dostupnost a vzdělanostní úroveň poskytovatelů zdravotní péče. Ke škodě věci je v České republice diskutována jen finanční stránka věci.
Prof. PhDr. RNDr. Helena Haškovcová, CSc., Fakulta humanitních studií UK
O financování
I mne nejvíce zajímala ta podivně motivovaná a přesto všemi hledaná rovnice „pojištění + veřejné rozpočty + účast pacienta = odůvodněné náklady na zdravotnictví“. Podivně motivovaná proto, že nabídka s růstem účinnosti zdravotní péče je prakticky nekonečná a poptávka díky degeneraci evropského obyvatelstva se nekonečnu blíží.
Proti tomu stojí konečná „ochota k solidaritě“ (pojištění), velmi konečná ochota podpory z veřejných prostředků a téměř nulová ochota k účasti pacienta, který stále bere úhradu části zdravotní péče „ze svého“ jako nechtěný luxus, který mu někdo surově a zbytně vnucuje.
Nevěnuji se sice zdravotní statistice, ale vnímám, že příjmová stránka rovnice se za deset let téměř zdvojnásobila. Takový nárůst spotřeby nevykázala žádná komodita, možná s výjimkou drog a cigaret (ty moje se zdražily proti roku l989 na třináctinásobek).
PhDr. Jan Stráský, ministr zdravotnictví v letech 1995 až 1998
Společným jmenovatelem obtíží, jež se nyní projevují v různých zemích, naši nevyjímaje, je diskrepance mezi nabídkou zdravotnických služeb a mezi poptávkou po nich. Tento zmiňovaný rozpor je dán růstem potenciálních schopností medicíny zasahovat do procesů zdraví a nemoci a mezi reálnou schopností saturovat s tím spojené finanční nároky. Ukazuje se, že dosavadní kapacita samotných veřejných prostředků a ani způsob jejich získávání a distribuce již dnes nestačí.
MUDr. Alena Šteflová, PhD., Kancelář WHO v ČR
Primární problém spatřuji především v nerovnováze mezi tím, co systém veřejného zdravotního pojištění „slibuje“, a mezi tím, „na co má“. Na straně zákonných nároků pojištěnce v současné době nalézáme zejména rozsáhlý „základní balík“ veřejně hrazených zdravotnických benefitů (zdravotní péče/služby, léky, pomůcky), dále pak nárok na vysoký kvalitativní i technologický standard (péče se poskytuje na základě „současných dostupných poznatků medicínské vědy“) nebo právo na mimořádnou úhradu péče jinak nehrazené, je-li to jedinou možností.
Zajištění všech těchto nároků v tržním prostředí by vyžadovalo mnohem vyšší příjmy od pojištěnců – pokud opět použiji příměr z „tržních“ zdravotnických systémů, takto nadefinovaný plán by se takřka určitě nedal pořídit za pojistné, které by odpovídalo částce připadající v našem systému na jednoho pojištěnce. Důsledkem tohoto nepoměru je uplatnění veskrze protiprávních mechanismů podzákonných či mimoprávních regulací a postupů, jejichž výčet přesahuje možnosti tohoto stručného vyjádření, a současně přetrvávající finanční problémy systému.
JUDr. Ondřej Dostál, Ph.D., LL.M., 3. LF UK Praha
Zdroj: