Ani bezejmenných hrdinů nebylo mnoho
Před patnácti lety zemřel význačný český neurolog, primář MUDr. František Bakala. Patřil k nešťastné generaci narozené za první světové války, která mládí prožila v ekonomické krizi konce třicátých let a musela přerušit studia, když Němci zavřeli vysoké školy.
Shrňme si fakta o člověku, jenž byl dle svých slov vždy „persona non grata“, neboť s urputnou přímostí vesnického chlapce říkal vždy otevřeně svůj názor. V rodných Martinicích, ležících ve Zlínském kraji, jeho maminka vštěpovala svým osmi dětem tři zásady: věřit v Boha, nekrást a vždy mluvit pravdu. Tím se řídil celý svůj život přesto, že v době jeho mládí se propagovala úplně jiná hesla.
V roce 1935 začal v Praze studovat medicínu, na studia si vydělával kondicemi, později, už jako demonstrátor, dostával 160 Kč měsíčně. Když mu chyběl jeden semestr do absolutoria, zavřeli Němci po 17. listopadu 1939 všechny vysoké školy. Z přednášek velmi dobře znal Jana Opletala, byli vrstevníci – František Bakala se osobně zúčastnil tehdejších protestních akcí.
Promoval v roce 1945, a přesto, že si mohl vybírat, vrátil se zpět do Zlína, kde tehdejší ředitel Baťovy nemocnice MUDr. Bohuslav Albert umožnil několika medikům, aby pracovali jako sekundáři, byť byli oficiálně vedeni jako pomocní laboranti. Nejprve pracoval na interně, v roce 1948 nastoupil do primářem MUDr. Eduardem Müllerem nově budovaného neurologického oddělení a neurologie se stala jeho medicínskou láskou na celý život. Každou dovolenou trávil na klinice prof. Kamila Hennera – zakladatele české neurologie – a seznamoval se s nejnovějšími poznatky. V roce 1953 přestoupil do Závodního ústavu národního zdraví, kde začal uskutečňovat svůj velký sen: vybudování moderního neurologického oddělení. Úzce spolupracoval s architektem Drofou a v roce 1959 bylo nově vybudované a též zcela nově koncipované neurologické oddělení otevřeno. Dle vyjádření prof. Hennera bylo nejmodernější v celé ČR. Jako první a dlouhou dobu jediné v republice spojovalo lůžkovou část s částí rehabilitační – s bazénem a tělocvičnou.
Doktor František Bakala chtěl celý život jenom jediné: dělat dobře a poctivě svou práci, pomáhat a léčit lidi. Byly mu bytostně cizí diplomatické ústupky a stával se tehdejší vládnoucí garnituře nepohodlný. Odmítl ve Zlíně připojit své jméno na vyjádření soustrasti s úmrtím Stalina s tím, že za války kondolenční arch ke smrti Reinharda Heydricha také nepodepsal. Při jednom jednání neopatrně prohlásil: „Tak se mnou nebylo jednáno ani na gestapu.“
Chodil pravidelně do kostela, i když věděl, že si tím velmi škodí. Při světovém neurologickém kongresu v Římě byl dokonce soukromě přijat papežem Janem XXIII. v letním sídle Castel Gandolfo. To byla patrně příslovečná poslední kapka, jíž přetekl pohár trpělivosti. Na OV KSČ přišlo udání uvádějící, že prý MUDr. Bakala přijal na své oddělení neoprávněně dva pacienty. Rozběhl se kolotoč nechutných vyšetřování, pracovník okresního zdravotnictví navštívil v Praze i akademika Hennera (bratra spisovatelky Marie Pujmanové). Ten se svého žáka zastal a připomněl přínos MUDr. Bakaly českému zdravotnictví. Velmi litoval, že byla znemožněna jejich spolupráce na státním úkolu o roztroušené skleróze. Kamil Henner byl koordinátorem tohoto úkolu a soubor poznatků svého žáka považoval za velmi přínosný.
Postoje mezinárodně uznávaného vědce i soubor medicínských úspěchů MUDr. Bakaly na soudruhy v Gottwaldově zapůsobily spíše negativně. Věděli své, neposlušnému lékaři poradili, aby odešel z města. Když odmítl, zamezili mu dělat to, co měl nejraději a co uměl nejlépe: neurologii. Zlínské zdravotnictví se chlubilo nejmodernějším neurologickým oddělením, ale ten, který ho doslova vydupal ze země, sloužil jako praktický, později jako dorostový lékař. Ke svému milovanému oboru se vrátil mnohem později, střídavě jezdil jako neurolog na konsilia do Slavičína a do Valašských Klobouk.
Se svým údělem se vyrovnal, hrdě odmítal i soucit bývalých kolegů, kteří ho soukromě litovali, ale na stranické schůzi svolané k „jeho případu“ se ho nezastali. Mrzelo ho jen, že se trápí jeho žena, a styděl se, že za přijetí syna Jiřího na studium medicíny vděčí posudku, v němž stálo: „Otec na výchovu svého syna neměl žádný vliv.“
Jsou hrdinové, kteří se svými skutky dostanou do učebnic, a hrdinové, jejichž osud je znám jen okruhu jejich vrstevníků. I takové bychom si však měli připomínat – není jich totiž mnoho. MUDr. František Bakala, osobnost hluboce věřící, nikoho nesoudil, jen v něm do konce života zůstalo trochu hořkosti. Domnívám se, že právem.
Zdroj: Medical Tribune