Ambulantní a komunitní péče léčebny nenahradí
Tyto názorově souznějící odborníky na konferenci reprezentovali ředitelé psychiatrických léčeben MUDr Miroslav Koupil (PL Kroměříž), MUDr. Iva Hodková (DPL Opařany), MUDr. Jiří Tomeček (PL Horní Beřkovice), Ing. Dana Kolářová (PL Kosmonosy), dále MUDr. Jiří Bazika a MUDr. Jiří Švarc, Ph.D.
Podle Ivana Davida je na celou problematiku komunitní péče nutno pohlížet pod zorným úhlem vymezeným již jejími základními učebnicemi - totiž že obsahuje více ideologie než vědy. Tato forma péče vznikla těsně po válce, v důsledku neúnosné přeplněnosti psychiatrických zařízení a prakticky neexistující ambulantní psychiatrie. V té době měla své oprávnění. Její ideologický základ - tedy jakási představa, že pacienti jsou nemocní proto, že jsou léčeni v ústavech, a když se dostanou do běžné společnosti, začnou se také přiměřeně společensky chovat, je ale - obzvláště v současných podmínkách - podle I. Davida nesmyslná. Komunitní péče nemůže lůžkovou ústavní péči nahradit, protože ta nastupuje právě v okamžiku, kdy péče ambulantní a komunitní selhávají. „Nemáme jiné pacienty než ty, kteří se v ambulantní péči neudrží. Komunitní a ambulantní péče buď ústavní léčbě předcházejí, nebo se uplatňují po jejím skončení. A nejsou si navzájem překážkou,“ řekl MUDr. David.
Normální koloběh psychiatrických pacientů spočívá v tom, že většina jich je plně léčena ambulantně a malá část přechází do lůžkové ústavní péče. Z ní se pak vracejí do péče ambulantní, resp. - při trvale nepříznivém stavu - by měli přecházet do ústavů sociální péče, které by ale měly být hrazeny ze sociálního pojištění. Komunitní péče může působit souběžně či následně a její sociální služby by měl pochopitelně též hradit sociální sektor.
Ivan David vyslovil pochybnosti o současné reálné výkonnosti a účinnosti komunitní péče i o jejím ekonomickém zajištění. „Požadavek hradit tuto činnost ze zdravotního pojištění je nelogický, neděje se tak v zahraničí a nenastane to snad ani u nás. Nicméně zastánci komunitní péče požadují rušení psychiatrických lůžek a zřejmě kalkulují s využitím z toho zbylých zdravotnických financí,“ řekl.
V ČR byl počet psychiatrických ústavních lůžek již snížen téměř na nezbytné minimum, ovšem s tím, že asi čtvrtina současných pacientů by měla být v ústavech sociální péče (jen v PL Bohnice je nyní 310 pacientů s podanou žádostí). Tyto ústavy ale nemají kapacitu a ti, kdož by je měli zakládat (kraje a města), spoléhají na komunitní péči, aniž by ale nějakou budovali a financovali. Poněkud poddimenzována je nyní u nás gerontopsychiatrie a oblast návykových nemocí, což souvisí s vývojem společnosti a stárnutím populace. Za kapacitně nedostatečnou považuje MUDr. David i ambulantní sféru - hlavní příčinou je podle něho dosavadní demotivující úhradový systém. Přímo katastrofální situaci pak vidí v oblasti služeb sociálních - v chráněném bydlení, stacionářích, chráněných dílnách atd. Jen Praze chybí 60 % potřebných kapacit. Například denní stacionáře jsou pojišťovnami hrazeny tak nízce, že je bez dotací vůbec nelze provozovat. V zahraničí jsou běžnou součástí psychiatrických lůžkových zařízení.
Zásadní názorový rozpor s tzv. zastánci „všespasitelnosti“ komunitní péče vidí Ivan David v koncepci psychiatrických center krizové intervence: „Duševní nemoci nelze léčit sociálními službami, jak se domnívají pracovníci komunitní psychiatrie, protože nejsou způsobeny nedostatkem těchto služeb. Pojetí typu ?někdo se zblázní z něčeho`, neboli že příčinou duševní nemoci je špatná životní situace, je nepřijatelné. Takto tyto choroby nevznikají. Takže ani neplatí, že krizové intervence sníží potřebu psychiatrických lůžek.
Je však prokázáno, že nadměrné omezení ústavní péče má za následek růst bezdomovectví, šíření závislostí, kriminality a podobně. Účinnost ambulantní a komunitní psychiatrické péče je závislá na spolupráci pacienta. Významným prvkem v tomto smyslu je anosognosie, tedy stav, kdy pacient právě v důsledku choroby nevnímá sebe sama jako nemocného a má omezenou schopnost rozpoznávat své vlastní potřeby. Obvykle nespolupracuje s ambulantním lékařem či s komunitními zařízeními a často je pak ve špatném stavu hospitalizován. Po propuštění do ambulantní léčby se to opakuje a po čase se vrací do léčebny.“
MUDr. Ivan David vyslovil i osobní názor na instituci, která garantovala projekt optimalizace pražské psychiatrické péče: „Centrum pro rozvoj péče o duševní zdraví nic nerozvíjí, jen o tom léta hovoří. Umí psát granty a průběžné či závěrečné zprávy. Toť vše!“
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 35/2007, strana A16
Zdroj: