Ad Více než euthanasie nás trápí marná léčba

Raději podporovat paliativní medicínu

V MT 03/2008 jsme se na straně A16 věnovali semináři pořádanému Českou lékařskou akademií, který měl dát prostor pro odborné i etické argumenty k problematice zavedení euthanasie. Protože se jedná o závažné nejen odborně medicínské, ale i společensko-etické téma, požádali jsme o komentář další uznávané odborníky. Dnes přinášíme názor prof. MUDr. Pavla Klenera, DrSc., někdejšího dlouholetého ředitele Ústavu hematologie a krevní transfúze v Praze.

O euthanasii se v poslední době hodně diskutuje. Uvažuje se dokonce o její legalizaci. Je pozoruhodné, že k zastáncům euthanasie se hlásí především lidé mladších věkových kategorií a dále osoby, které s nemocnými v těžkých či terminálních stavech nemají žádnou zkušenost. Já jsem se naopak ve své více než čtyřicetileté onkologické praxi setkával s umírajícími velmi často. Tato dlouholetá zkušenost s nemocnými v těžkém stavu mě utvrdila v názoru, že za takovéto situace nelze rozhodování nemocného považovat skutečně za svobodné, neboť se jeho postoj k životu den ze dne mění. Jestliže jeden den nemocný přichází s žádostí o definitivní ukončení svého utrpení, hned následující den lpí na životě velmi energicky, ačkoli se na jeho objektivním stavu a průvodních obtížích nic nezměnilo. Proto nepatřím k zastáncům euthanasie. Byl jsem vychován k úctě k lidskému životu a také studium medicíny mě připravovalo k tomu, jak lidský život zachraňovat, a nikoli jak jej ukončovat. I když dnešní lékaři již neskládají Hippokratovu přísahu, ve které se praví „nepodám nikomu smrtící látku, i kdyby ji ode mne žádal, a ani nikomu tuto možnost nenavrhnu“, přece její zásady zůstávají v platnosti. Využití pocitu momentální beznaděje k provedení euthanasie nemohu akceptovat, stejně jako mi připadá absurdní, aby vykonavatelem „popravy“ byl lékař.

Větší využití podpůrné léčby

Povinnost léčit ovšem v žádném případě neznamená podílet se na prodlužování utrpení nemocného. Moderní medicína má v ruce prostředky, kterými lze udržet základní funkce různě dlouhou dobu, bez vyhlídky na uzdravení či zlepšení stavu, což rozhodně nemůžeme považovat za etické. Na druhé straně má ale dnešní medicína k dispozici velmi účinné prostředky paliativní a symptomatické léčby, které umožní nemocnému prožít poslední dny či týdny jeho života v dobré kvalitě, bez bolestí a jiných průvodních symptomů. Skutečnost, že se těchto prostředků nevyužívá, nemůže být ospravedlněním euthanasie. Bylo by proto vhodnější, aby si lékaři osvojili zásady moderní paliativní a podpůrné léčby, než aby se školili v provádění euthanasie.

Sporné otázky kolem výběru osob

Problém euthanasie je značně složitý. Pro koho by právo na euthanasii mělo platit? Jen pro nemocné v terminálním stavu, nebo i pro nevyléčitelně nemocné, těžce postižené, zdánlivě bez jasné životní perspektivy. Nemohlo by uzákonění euthanasie vést ve svých důsledcích k ukončování života neužitečných, tj. přestárlých či handicapovaných osob, malformovaných dětí a podobně? Je pozoruhodné, že největšími propagátory euthanasie nejsou ani umírající, ani nemocní. Opakovaně jsem se setkal s nemocnými, u nichž se nedařilo zcela uspokojivě zvládat některé nepříjemné příznaky pokračující choroby, kteří odmítali i nabídku dočasného uvedení do umělého spánku, využívaného často u těžkých traumat. Jejich argumentem bylo, že si přejí do posledního okamžiku komunikovat se svými nejbližšími.

Je třeba podotknout, že nenasazení specifické léčby lékařem nebo její vysazení v případech, kde by se jednalo o pouhé prodlužování umírání, nelze ztotožňovat s euthanasií. Podobně, odmítne-li nemocný léčbu, kterou vnímá jako nadměrně zatěžující, a vyhoví-li lékař jeho žádosti, nejedná se o euthanasii.

Nepřijatelná z mravního hlediska

Často se argumentuje právem nemocného na svobodné rozhodování. Má-li být právo na smrt projevem mé svobodné vůle, proč má můj úmysl realizovat někdo jiný? Proč na druhé straně zachraňujeme sebevrahy, kteří se svobodně rozhodli z tohoto světa odejít? Vzali osud do svých rukou, a přece se jim ze všech sil snažíme jejich úmysl překazit. Je mnoho případů zachráněných sebevrahů, kteří se netají vděčností za to, že byli zachráněni, neboť jejich rozhodnutí vyplynulo z momentální deprese nebo zdánlivě neřešitelné situace.

Zcela pomíjím další, ale jinak zcela relevantní argument možného zneužití euthanasie nebo využití „klinik“ pro asistovanou sebevraždu jako zdroje lukrativní komerční činnosti. Konečně euthanasii považuji za nepřijatelnou i z mravního hlediska. Tuto skutečnost nemůže změnit žádný zákon ani referendum.

Prof. MUDr. Pavel Klener, DrSc.

Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 6/2008, strana A4

Zdroj: