Ad Detekce a prevence abusu zdravotníků

Článek Laury Palmerové a Leslie A. Hoffmanové nabízí zajímavý pohled na velice citlivé a v naší zemi dlouhodobě podceňované téma, jakým závislost na návykových látkách u zdravotnického personálu bezesporu je. Je příjemné vidět, že medicína stále častěji reflektuje nutnost mezioborového pohledu, který autorky akcentují právě zdůrazněním mnoha environmentálních a psychosociálních faktorů podílejících se na etiologii závislosti u zdravotnických pracovníků (např. extrémní pracovní zátěž, provoz ve směnách, stres, snadná dostupnost látek atd.). To vzbuzuje důvěru, že toto téma začíná být bráno ve světě vážně a že se rozvíjí také odpovídající strategie řešení tohoto problému. Kritický postoj však musím zaujmout k několika tématům, kterých se článek dotýká a která v jeho kontextu mají zkreslený význam. Jednak je nutné upozornit, že nejfrekventovanější návykovou látkou u zdravotníků, stejně jako v obecné populaci, je alkohol a tabák, což je zmíněno v článku dosti povrchně. Právě tyto dvě drogy představují největší zdravotní riziko pro samotné zdravotníky, přičemž alkohol pak představuje také zásadní bezpečnostní riziko pacienta (o tabáku bychom ve vztahu k pacientovi asi mohli uvažovat spíše v rovině morální než jiné, neboť zákaz kouření ve zdravotnických zařízeních se stal konečně běžným standardem a normou). Článek poněkud vyvolává dojem, jako by těžiště problémů bylo v těch nejvíce nebezpečných (spíše bychom ale mohli říci „diskutovanějších“) skupinách látek – opak je pravdou a po alkoholu jsou to skutečně především běžně preskribované léky (zejména analgetika apod.). Velmi trefně autorky poznamenávají, že mezi zdravotníky je výrazným rizikovým faktorem tzv. model automedikace. Tím se však také dostávám k jádru své kritiky – autorky prezentují závislosti tendenčně jako chronické onemocnění, což neodpovídá realitě.

Závislost diagnostikujeme, nikoli odhalujeme

Přestože je na to opakovaně upozorňováno (u nás např. na poslední společné psychiatrické konferenci ve Vysokých Tatrách kolegou Okruhlicou z Bratislavy), mnoho kolegů podléhá na základě zkušeností z práce s velmi specifickým segmentem pacientů dojmu, že tato skupina reprezentuje závislosti jako celek. Naprostá většina zdravotníků (stejně jako osob v běžné populaci) je schopna se závislostí se vyrovnat sama či za pomoci přátel, rodiny atd. Jinými slovy nevyhledá odbornou pomoc a problém zvládnou sami. To také znamená, že např. celoživotní prevalence závislostí je pravděpodobně výrazně vyšší než publikované odhady. Jaké to má ale praktické důsledky? Autorky velmi dobře zdůrazňují, že zásadní je prevence, vypracované kvalitní strategie řešení a postupu pro každé zdravotnické zařízení a snaha pomoci kolegovi se léčit a začít znovu. Zcela nepochopitelně se však i ony uchylují k používání slovníku, který je samotné „usvědčuje“ ze značně stigmatizujícího a normativního pohledu na problém.

Copak je normální o zdravotním problému hovořit slovníkem „usvědčit“ či „odhalit“ někoho? Usvědčujeme a odhalujeme snad kolegu, který má depresi nebo chřipku? Ještě výrazněji je to pak zřetelné v akcentu článku na „detekci“. Jedná se o stejně chybný koncept, jaký známe např. z primární prevence u školní mládeže. Je dostatečně výzkumně ověřené, že tzv. detekce není efektivní prevencí. Autorky jaksi pozapomněly zmínit a více pozornosti věnovat právě efektivní prevenci a tomu, že v ní je třeba hledat východisko do budoucna. Současně větší důraz položily na detekci (přesněji včasnou diagnostiku – neboť skutečně by nám nemělo jít o „odhalování pachatele“, ale o řešení reálného a lidsky i profesně nesmírně citlivého problému) a méně již hovoří o včasné intervenci a léčbě.

Ohled na specifika cílové skupiny

Zdravotník je velmi specifickým pacientem a pokud chceme tento fenomén destigmatizovat a umožnit tak bezpečný proces (bezpečný jak pro zdravotníka, tak v konečném důsledku i pro pacienta a systém samotný) správné diagnostiky a indikace odpovídající intervence, pak musíme být schopni odpovídající intervence nabídnout a změnit svůj pohled i slovník. Zatím, jak se zdá, nabízíme stále spíše ten stigmatizující přístup a potřebám cílové skupiny nepřizpůsobené intervence.

Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 11/2007, strana A8

Zdroj: