Ad: Co se změnilo po zavedení DRG v ČR
Od doby, kdy paní Rita Finneganová z USA školila u nás lékaře v kódování hospitalizačních epizod pro potřeby DRG za použití MKN‑10, uplynula pěkná řádka let. Jádrem cvičení byly medicínské kasuistiky. Kdo se zúčastnil se zájmem, nelitoval.
V dalších letech byly úvahami o DRG potištěny stovky kilogramů papíru, doplňován klasifikační systém, upravovány váhy skupin diagnóz, vydávány definiční manuály, publikovány studie naše i zahraniční atd., to vše za nezbytné podpory programátorů a spotřeby tisíců hodin práce počítačů v pojišťovnách a v nemocnicích. Někteří si stýskali, že chybí politické zadání. Implementaci systému do úhrad péče však nejvíce zdržovali ti, kdo lékařům donekonečna vysvětlovali, že systém „učí lékaře respektovat objektivní ekonomická kritéria, zbavuje je klinické nezávislosti a dává dobré informace o ceně zdravotní péče“. Naše profese takovým argumentům zpravidla nedůvěřuje.
Proto jsem ocenil stať autorů Tůmy a Koženého z Národního referenčního centra; nic podobného zbytečně neslibují, ale hodnotí některé zkušenosti z tohoto systému po jeho částečném zavedení u nás. Připojím několik osobních poznatků. Lékaři neradi pracovali a pracují s mezinárodními klasifikacemi nemocí. Většinu, nikoli
ovšem všechny, statistické klasifikace příliš nezajímají, a proto nikoli vzácně kódují nepřesně. Nepřesnost je v systému DRG chybou. To je pravý důvod, proč by nejraději přesunuli povinnost kódování na kodéry nelékaře. Vedení zdravotnických zařízení by si měla uvědomit, že primární odpovědnost za tuto „administrativní“ práci nelze z ošetřujících lékařů sejmout. Úroveň používání MKN se pozvolna lepší, patrné je to především na klinikách fakultních nemocnic.
„Overcoding“ za účelem vyšší úhrady však bude pořádek v kódování trvale ztěžovat. Příklad s uváděním vedlejších diagnóz I34 a I35 je výstižný a může dokládat právě malou pozornost, kterou věnují kódující jejich úplnému znění. Pokud jde o zkracování průměrné ošetřovací doby, ta se snížila podle údajů ÚZIS ČR od roku 1995 do roku 2005 o 2,4 dne, a to z 9,5 na 7,1 dne. To ještě systém DRG fakticky nepůsobil.
Pro ilustraci pokroku v lékařství a vlivu změn ve zdravotnictví uveďme ještě údaje o průměrné ošetřovací době v nemocnicích ČSR v roce 1963: 15,4 dne a v roce 1964: 15,2 dne (opět podle ÚZIS). Důležitý je závěr práce, kde její autoři uvádějí: „Rozlišení mezi zlepšeným kódováním a upcodingem může přinést jedině datový audit (tedy revize zdravotnické dokumentace).“
Podle mé osobní zkušenosti trvá revize nemocničního chorobopisu s jednou epizodou hospitalizace v průměru třicet minut. Platí‑li tento časový údaj také pro ostatní revizní lékaře, ukázal by až rozhodce sporu mezi zdravotnickým zařízením a zdravotní pojišťovnou. Existuje ale u nás takový arbitr? Pokud nikoli, je ho třeba vyhledat. Opravdu si neumím představit, jakou by měl ve sporné situaci roli kodér nelékař na jedné, na druhé nebo na obou stranách. Také zde jde v první řadě o medicínu a o její kvalitu, i když to na první pohled tak nevypadá.
Zdroj: Medical Tribune