Ad „Koncepce“

Se značným zájmem jsem si v MT 8/2007 přečetl článek ředitele Psychiatrické léčebny v Praze‑Bohnicích a exministra zdravotnictví MUDr. Ivana Davida, CSc. Ten celkem oprávněně kritizuje koncepci oboru psychiatrie, kterou v roce 2001 schválila vědecká rada Ministerstva zdravotnictví ČR. S některými jeho názory mohu souhlasit, s některými už méně.

Když se začala rodit nová, tedy nynější koncepce psychiatrie, nedokázal jsem pochopit, proč najednou by se těžiště psychiatrické péče mělo přesouvat z psychiatrických nemocnic (PN, dříve PL = léčebna) na psychiatrická oddělení všeobecných nemocnic. Tato oddělení po technické, stavebně konstrukční, legislativní a ekonomické stránce nejsou schopna pacienty z PN převzít. Všude tam, kde se pokusili o tzv. deinstitucionalizaci, tedy nejprve ve Velké Británii, pak v Itálii nebo např. ve Skandinávii, to dopadlo fiaskem. Přesně tak, jak popisuje MUDr. David. Ačkoli jsem téměř 30 let státním zaměstnancem psychiatrického oddělení všeobecné nemocnice, nepřestávám se domnívat, že těžištěm péče o psychiatricky nemocné by měly nadále být psychiatrické nemocnice. To ale přece neznamená, že psychiatrické kliniky (PK) a psychiatrická oddělení všeobecných nemocnic nejsou zapotřebí. A co teprve Psychiatrické centrum Praha (PCP), mající bezkonkurenčně nejpevnější pozici a nejlepší vědeckovýzkumné a výukové renomé u nás i v zahraničí?!

Otázka center a malých oddělení není dichotomická

Mrzí mě, že se MUDr. David tak trochu dívá „skrze prsty“ na malá oddělení psychiatrie všeobecných nemocnic. Tato oddělení si v dnešní době pacienty příliš vybírat nemohou. Již ve všech krajích probíhá transformace nemocnic na akciové společnosti. Jistě by žádné psychiatrické oddělení netoužilo slyšet od ekonomického managementu, že uvažuje zbavit se tohoto oddělení coby ekonomické zátěže. A tak vše jde a zřejmě půjde cestou neviditelné ruky trhu, ve jménu obložnosti, lůžkodnů, pacientodnů, pacientoroků a úsporných opatření za každou cenu – i za cenu kvality poskytované péče. To vše je spojeno s honbou za body pro zdravotní pojišťovny v rámci pudu sebezáchovy.

Bylo by možná rozumné přihlížet nadále ke klinickému psychopatologickému obrazu pacienta (dnes klienta) a přece jen si vybírat. Někteří pacienti totiž vždy budou patřit na oddělení uzavřeného typu v psychiatrických nemocnicích. Jiní jsou zase naopak vhodní do léčebného programu oddělení otevřeného typu ve všeobecných nemocnicích. Zde vidím propojenost a návaznost péče poskytovanou jak psychiatrickými nemocnicemi, tak psychiatrickými odděleními všeobecných nemocnic. Naopak je nereálné, aby tato oddělení zkoušela hrát roli uzavřených oddělení, když na to nemají technicky, legislativně ani ekonomicky.

Domnívám se, že v dnešní době nehrozí, že by pacienti malých psychiatrických oddělení všeobecných nemocnic absolvovali pouze ranní vizitu a zbytek dne koukali z okna na parkoviště nebo hřbitov, jak předpokládá MUDr. David. Na našem pracovišti jsou pacienti celý den „neustále v pohybu“ na některé z denních, režimových aktivit. Existuje jejich bohatá nabídka a každý pacient je zařazen do individuálního denního programu podle svých možností a schopností. Mohu potvrdit, že se pacienti zastaví pouze při odpoledním klidu, který obnáší asi hodinu a půl. Mohu opakovat slova pacientů, kteří zkusili pobyt v zařízeních vyššího typu (PN, PK) a jejich názor svědčí spíše v náš prospěch: „Byli jsme tam pouhé číslo (diagnóza), strašně neosobní, raději bychom chtěli napříště na malé nemocniční oddělení.“ Zde bych neviditelné ruce trhu dokonce dovolil, aby nechala v medicínsky odůvodněných případech rozhodnout pacienta (klienta), kde si přeje být léčen. Rozhodně bych otázku velkých center a malých oddělení nestavěl dichotomicky: jsem totiž přesvědčen, že psychiatričtí pacienti potřebují oboje – jak velká centra, tak i malá oddělení.

Bude konkurence. A proč by nebyla?

Autor článku MUDr. David použil originální, zajímavé členění oddělení nemocnic na tzv. defektní a tzv. plnohodnotné. Domnívám se, že by to chtělo adresně pojmenovat, kdo je defektní a kdo plnohodnotný, aby se např. některé pracoviště oprávněně necítilo být dotčeno. Jsem přesvědčen, že všechna psychiatrická oddělení všeobecných nemocnic dělají vše pro to, aby je nikdo nemohl označit jako defektní.

Závěrem bych chtěl konstatovat něco, s čím možná mohou souhlasit všichni: ať bude nová koncepce („koncepce“) psychiatrie mít jakoukoli podobu, k dobré psychiatrické péči o pacienty bude nezbytný další rozvoj jak psychiatrických nemocnic, tak i psychiatrických oddělení všeobecných nemocnic. Až jednou bude fungovat komunitní péče se sehranými týmy erudovaných psychiatrů a sester, až jednou budeme mít kvalitní stacionáře, ani tehdy nebude nemocniční psychiatrická péče nahrazena. Bude možné sem převzít jen některé pacienty.

Pravděpodobně se nevyhneme konkurenčnímu prostředí. Ale co na tom? Prospěje to jedině kvalitě poskytované péče a měl by to pocítit a vydělat na tom hlavně pacient. Usilujme však o to, aby tato konkurence probíhala na základě vzájemné odborné a kolegiální spolupráce bez tendence potírání jednoho druhým.

Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 10/2007, strana B6

Zdroj: