A co na to pacient-diabetik?

Prapodstata medicíny tkví v potřebě ulevit nemocnému. Medikům vždy opakuji: pacient přichází s potížemi a zajímá ho pouze jedno – jak rychle a dobře mu ulevíte. Pokud se začnete utápět ve svých, jinak jistě obdivuhodných diferenciálně diagnostických úvahách, pokud budete spekulovat, co by vše bylo možné vyšetřit, a zapomenete‑li současně, že před sebou máte člověka, který chce od vás pouze jedno, pomoc, pak děláte řemeslo špatně.

Zvídaví lékaři objevili, že i v medicíně je lepší nemocem předcházet. A zde medicína narazila na svoje limity. Zejména co se týče prevence diabetu, prevence komplikací diabetu, prevence komplikací komorbidit diabetu. Vezměte si to selským rozumem.

Pacient má při preventivní prohlídce zjištěnou hypertenzi, hyperglykémii a hyperlipidémii. Z nálezů a z toho, co mu řekne doktor, je hyperzmatený hyperjelen. Přišel do ordinace kypící zdravím, nic mu nebylo, a teď zjistil, že je na pokraji smrti. A aby tu vydržel, nesmí nic jíst (tak se mu to aspoň zdá), zato musí polykat hodně tablet. A jestliže mu předtím nic nebylo, jistě aspoň nějaká tableta mu připomene, že není zdravý, ale je nemocný.

Co si tak asi může pomyslet? Jistě něco jako „to mi rozum nebere, bylo mi dobře, a doktoři mi dali tabletky, a je mi špatně. A že je mám polykat nafurt“.

Všimněte si prosím, že nemocný nepřichází s potížemi (to je úplně odlišná situace), ale medicína dělá ze subjektivně zdravého člověka objektivně nemocného. Vím, proč to tak je, a věřím tomu, co říkáme nemocným. Když už nevěřím všem klinickým studiím, tak za svou praxi jsem jasně viděl, jak vypadá po patnácti dvaceti letech dobře léčený pacient ve srovnání s nedostatečně léčeným.

Ale jak to vysvětlit nemocnému, aby přijal? Je velmi ošemetné říkat „je to pro vaše dobro“. Představa dobra je velmi subjektivní záležitost, a zejména má velmi individuální horizont dohlédnutí budoucnosti. Kdo vidí dále, dovede si odepřít krátkodobé pokušení v zájmu v budoucnosti skryté odměny (té se ale nemusí vždy dožít). Kdo si nevidí ani za špičku nosu, preferuje okamžitou slast.

Neodvážím se hodnotit, co je správně, pouze se snažím naznačit, že medicína vědecky definuje obecné dobro, které se snaží někdy vnutit nemocným, aniž by se jich zeptala, co oni považují za dobro.

Zásadní problém v diabetologii však vzniká z důvodu konfliktu mezi nevratností komplikací a nepřenositelností osobního zkušenostního prožitku. Tedy, když říkáme, dejte si pozor, mohlo by se stát, že se objeví komplikace, těžko si dovede kdo představit komplikace života, které právě komplikace diabetu přinesou. A jestliže se objeví, tak to není na zkoušku, ale už je to nastálo.

Takže se dostáváme na začátek. Abychom uchránili nemocné závažných komplikací, nabízíme jim léčbu. Je na naší schopnosti edukace, na možnostech kvalitní medicíny a na nemocných samých, zda nabídku přijmou. Mají právo volby, ale zejména mají právo na informace.

Cestu, kterou volí, si volí sami. Tak to pro diabetologii jednoznačně platí. Neboť, jak jsem opakovaně zmínil, bez spolupráce nemocného si diabetolog nepomůže.

Odpovědí na otázku položenou v titulku je nepočítaně. Napadá mě však, že pacient by měl vždy připomínat: Medicína je tu kvůli mně a pro mě, není to naopak. Ostatně, každý z nás může být někdy pacientem.

Zdroj: Medical Tribune