„A proč tu nemůže studovat ošetřovatelství každý?“

Do České republiky, respektive do Československa, jezdíte už od roku 1991, a to poměrně často. Vidíte, že by se za tu dobu české ošetřovatelství změnilo?

Zcela jistě se změnilo, a to v pozitivním slova smyslu. Když jsem zde zkraje devadesátých let hovořil o ošetřovatelském procesu, málokdo tušil, o co jde. Dnes už mluvíme spíše o potížích s jeho implementací do praxe. Výrazným posunem správným směrem je přesun vzdělávání v ošetřovatelství do terciární sféry, a to především na univerzity. České ošetřovatelství je teď mnohem podobnější tomu, které znám ze své vlasti.

A jaké rozdíly v ošetřovatelské praxi mezi Českou republikou a Nizozemím přetrvávají?

V Nizozemí je ošetřovatelství zcela nezávislá profese, zde ještě stále někdy cítím, jako by nadřízeným sestry byl lékař. Vidím také velký nepoměr mezi počtem lékařů a sester v nemocnicích. U nás se v porovnání s lékaři o pacienty stará mnohem více sester. Zaznamenal jsem rovněž jeden zdánlivý detail, ale pro pacienty důležitý. Překvapilo mě, jak brzy ráno české sestry pacienty budí.

S nedostatkem kvalifikovaných sester se potýká téměř celý svět. Jak naléhavý je tento problém v Nizozemí?

Asi ne tak palčivý jako u vás nebo v jiných zemích. I když někdy mohou chybět sestry určitých specializací, celkový nedostatek není, rozhodně ne takový, aby se proto musela zavírat oddělení. Na rozdíl třeba od Velké Británie pracuje v Nizozemí jen málo sester ze zahraničí. Nemusíme tedy tolik řešit etický problém spojený s emigraci sester z chudších zemí. Většinou totiž odcházejí za prací ty nejkvalifikovanější. To už tak ohrožené zdravotnictví v zemi jejich původu dále poškozuje.

Může v Nizozemí pracovat česká sestra?

Teoreticky samozřejmě může, obě země jsou součástí Evropské unie. Projít procesem registrace by ale bylo náročné. Ještě větší překážkou by asi byla zkouška z jazyka. Jestliže čeština je těžká, holandština není o moc lehčí.

Jak jsou na tom sestry v Nizozemí s platy?

Každý chce mít vyšší plat, takže i naše sestry by určitě uvítaly vyšší finanční ohodnocení. Je to tvrdá práce, a pokud sestry mají akademické vzdělání, měly by být podle toho také placeny. V posledních několika letech se to hodně zlepšilo a zlepšuje se to stále. Sestry jsou organizované v odborech, které za ně vyjednávají s vládou. Slušné finanční ohodnocení má za důsledek i to, že do ošetřovatelství běžně vstupují také muži, což u vás není obvyklé.

A je ošetřovatelství považováno nizozemskou společností za prestižní povolání?

Já myslím, že ano. Určitě můžete kdekoli říci, že jste sestra, a být na to hrdá.

Jste učitel, můžete tedy také porovnat, v čem se liší vzdělávání v ošetřovatelství v obou zemích?

Určitý rozdíl vidím v metodách výuky. U nás podporujeme vzdělávání i ošetřovatelství založené na důkazech - evidence based. Studium je více orientováno na rozvoj akademických dovedností, jako je kritické myšlení, schopnost analyzovat problémy, vyšší zodpovědnost za vlastní studium. U vás směřuje vzdělávání spíše k tomu, co nejrychleji vychovat dobrou a v praxi použitelnou sestru. Obě cesty jsou možné, ale já preferuji tu naši, protože si myslím, že umožní sestrám lépe poznat potřeby pacienta a reagovat na ně. Pokud jde o obsah studia, mám pocit, že se u vás relativně velmi málo pozornosti věnuje ošetřování pacientů s psychiatrickým onemocněním a mentálně handicapovaných osob. Přitom poznatky a dovednosti z této oblasti potřebuje sestra i kdekoli jinde, má-li poskytovat skutečně holistickou péči. Jednou z mých specializací je ošetřovatelství v psychiatrii, tak jsem na to asi zvýšeně citlivý. Také se mi zdá, že u vás je pro sestry od určité úrovně velmi obtížné rozvíjet akademickou kariéru. V Nizozemí jsou pro ně v tomto směru všechny směry otevřené. Jeden rozdíl mi ale přijde obzvlášť důležitý. U nás může studovat ošetřovatelství na univerzitě každý zájemce, ovšem pokud je úspěšným absolventem střední školy. Žádné přijímací zkoušky nejsou. Samozřejmě je to pro nás někdy složité, protože nikdy nevíme, kolik studentů budeme příští rok mít. U vás ale mnohde odchází neuspokojena větší část uchazečů o studium. Přijde mi zvláštní, že vstup do oboru je takto blokován, když vám sestry tak naléhavě chybějí. Vím, že je to otázka peněz. Na druhou stranu ale ti, kteří nemohou studovat ošetřovatelství, stejně studují jiný obor, a veřejné prostředky tak čerpají také.

Jsou čeští studenti jiní než ti, se kterými se potkáváte doma?

Nemyslím. I tady se setkávám s motivovanými mladými lidmi, kteří se skutečně chtějí něco naučit a chtějí se mimo jiné u toho také bavit. Snad jen, že naši studenti jsou v průměru starší.

Získal jste naopak vy v České republice nějakou zkušenost, kterou byste rád rozvinul ve své vlasti?

Samozřejmě že ano. Rozhodně to není tak, že bych tu jen já předával své zkušenosti. Sám se tady učím, a to poměrně intenzivně. Například mě oslovilo, že sestry, vyučující na ústavu ošetřovatelství, učí o potřebách nemocných i studenty medicíny. Mají s nimi i semináře o komunikaci a učí je také praktické ošetřovatelské dovednosti. Studenti navíc tyto dovednosti a znalosti získávají již na počátku studia, což považuji za pozitivní. To je myslím velmi dobré a nic takového v Nizozemí není. Může jít ale i o konkrétní podobu péče. Třeba v zařízení pro mentálně handicapované děti v Psárech jsem viděl, že zde mají určitou část kapacity, kde může žít celá rodina. Mnoho rodin se o tyto děti stará samo. Velkou bolestí takových rodičů je obava, co s jejich potomkem bude, až se oni nebudou moci o něj starat. Tady, když už jim síly docházejí, mohou žít spolu a ústav jim poskytuje odborné i lidské zázemí. Pokud snad rodiče zemřou, dítě je již na prostředí adaptováno. Tento model péče mi přišel velmi inspirativní.

Možnost pobývat v České republice a pracovat nejen s „mými“ kolegyněmi ve škole i v praxi, ale i s českými studenty, mi umožňuje sdílet zkušenosti a podílet se na rozvoji ošetřovatelské péče v obou zemích. Jsem proto vděčný, že mi vedení 3. lékařské fakulty poskytlo tuto příležitost. Jde o progresivní fakultu, kde mají lidé snahu posouvat věci stále dopředu.

Zdroj: