50. Jeseník: věda a zase věda

Padesáté výročí konference bylo pro členy společnosti i přítomné přednášející podnětem k zamyšlení nad tím, čeho bylo za půlstoletí psychofarmakologie dosaženo, kde stojí psychofarmakologie dnes, jak je na tom český výzkum a co od něj můžeme očekávat do budoucna. Těmto myšlenkám se podřídilo celkové uspořádání konference: pomyslná horizontální osa programu představovala navazující bloky podle jednotlivých skupin psychofarmak. Antipsychotikům byl věnován čtvrtek 10. ledna, antidepresivům den následující. Sobota mapovala vývoj thymoprofylaktik, anxiolytik a psychedelik a poslední den konference patřil pedopsychiatrii a kognitivům. Vertikální osa programu určila jednotný vzorec všem symposiím: půlstoletí historie každé skupiny léků, moderní vývojové trendy a klinická doporučení k indikacím léků.

Významným cílem letošního odborného setkání byla snaha o posílení povědomí o stavu a úrovni současného domácího výzkumu. Na další cíle a důležité body konference jsme se zeptali přímo doc. Horáčka.

Co bylo podle vás největším přínosem konference?

Bezpochyby program sám a jeho kvalita, která byla letos velmi vysoká. Na konferenci se dostavilo kromě kvalitních domácích odborníků také 12 zahraničních přednášejících, mimo jiné také současní prezidenti vlivných organizací: prof. T. H. Svensson ze Švédska jako reprezentant Collegium Internationale Neuropsychopharmacologicum a prof. D. Nutt z Anglie coby zástupce European College of Neuropsychofarmacology.

Jaká byla návštěvnost konference?

Bylo zaregistrováno více než 1 100 účastníků, z toho 750 lékařů a farmaceutů. Jde o historicky nejvyšší počet návštěvníků konference. Kromě hojné účasti mne těší i to, že přes náročnost programu většina přítomných setrvala celých pět dní a neodjížděla domů dříve.

Také bych rád zdůraznil, že 50. výročí jsme oslavili především prací, tedy nabitým odborným programem. Doprovodný společenský program pak považuji za vyvážený a spíše konzervativní, neboť ohňostroj a lety balonem letos nahradil koncert Moravské filharmonie Olomouc pod vedením Petra Vronského.

Lze mezi prezentovanými sděleními najít jednotící myšlenku?

Program směřoval ke zjištění, že dnes máme na straně jedné účinné léky pro většinu psychických poruch, ale na straně druhé je třeba stále zpřesňovat jejich jednotlivé indikace, hledat ideální fenotyp pacienta, který může nejvíce profitovat z jednotlivých léků v hlavních skupinách psychofarmak. Názvy symposií Komu jaké antidepresivum, Komu jaké antipsychotikum apod. pak byly zcela záměrně trochu provokativní a snad i stimulující.

V poslední době sledujeme i další zajímavý trend: zpomaluje se klinický farmakologický výzkum a jako by se přestávalo dostávat nových léků. Výrazný pokrok neurovědních disciplín, který přináší mnoho nových kandidátních molekul s potenciální účinností, se střetává s reálnými možnostmi klinického testování. Tento zvláštní fenomén je dán především tím, že komerční studie jsou administrativně stále komplikovanější, dochází ke zpřísňování podmínek výzkumu, zvyšují se počty pacientů, kteří musejí být zařazeni do studie, panují vyšší požadavky na průkaz dlouhodobé účinnosti a bezpečnosti léků apod. Všechna pozitiva a negativa zpřísnění podmínek klinického výzkumu nelze zatím zhodnotit, každopádně považuji za dobré, že dochází ke zpřísnění požadavků na bezpečnost zkoumaných léků.

Navzdory této situaci se objevují principiálně nová psychofarmaka, poprvé po 56 letech máme např. novou molekulu s antipsychotickým účinkem - jedná se o agonistu metabotropních glutamátových receptorů (mGluR 2/3). Tato látka v klinickém testování u pacientů prokázala antipsychotický účinek, což se dosud žádnému léčivu, které by současně nebylo antagonistou dopaminu, nepodařilo. Mohl by to být tedy revoluční objev.

Jak tedy vidíte budoucnost psychofarmakologických konferencí, bude o čem přednášet, když se zpomaluje klinický výzkum?

Trochu se obávám jedné věci. Z programů padesáti konferencí v Jeseníku, které jsem si podrobně prošel, je zřejmý jeden trend. První konference byly o tom, že někdo vyzkoušel lék a popsal jeho účinek, někdo jiný vyzkoušel tentýž lék a srovnal ho s jiným lékem a popsal klinické účinky. Veškerá data se pak opírala o skupiny do desítek pacientů. V další periodě přibylo sdělení, která popisovala mechanismy účinku a interakce léků. Tento přístup trvá dodnes, zkoumáme neurobiologické mechanismy nemocí a to, jak s nimi interagují jednotlivé léky. Psychofarmakologie bude tedy čím dál složitější a méně srozumitelná a bude si žádat stále hlubší porozumění a meziborovou orientovanost, např. na receptorové mechanismy, chemii a stereochemii, na intracelulární signalizaci, neuroplasticitu, neurodegenerativní změny, molekulární genetiku a další. Účastníci pak budou muset čelit stále větší a větší složitosti sdělení. Jesenická konference se této odbornosti či složitosti nevzdá, protože jejím cílem vždy byla mezioborová spolupráce, a bude tedy na přednášejících, aby celý problém posluchačům přiblížili.

Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 2/2008, strana A9

Zdroj: