425 let od narození otce patologické anatomie
Dnes se Giovanni Battista Morgagni považuje za chronologicky posledního z triumvirátu otců fundamentálních lékařských oborů – v roce 1543 Vesalius založil novodobou anatomii, roku 1628 dal Harvey vzniknout fyziologii a v roce 1761 Morgagni patologii. Po tomto úvodu se – věrni jeho zaměření – pusťme do alespoň zběžné obdukce Morgagniho života a díla.
V píli, pokoře a bázni Boží
Narodil se 25. února 1682 v severoitalském městečku Forli padesát kilometrů jihovýchodně od Bologni. Ve čtrnácti psal poezii a četl filosofy. Medicínu začal studovat v šestnácti, diplom získal v roce 1701. Šest let pak dělal asistenta a kresliče svému hlavnímu učiteli Antoniu Vasalvovi na univerzitě v Bologni. Slavným se stal prakticky přes noc, a to roku 1705 přednáškou o svých objevech v anatomii hrtanu, reprodukčních orgánů a velkých cév. Podával v ní fakta revoluční natolik, že se k nim v diskusi nechtěl vyjádřit ani sám profesor Vasalva, dokud si je neověří osobně! Ve stejné době mladý Morgagni předsedal Academii Inquietorium (Akademie neklidných myslí), která sdružovala k vědě tíhnoucí mediky a mladé lékaře (a z níž v roce 1714 vznikla boloňská Akademie věd). V sedmadvaceti se vrátil do rodného Forli jako praktický lékař. Záhy se tam oženil. Zplodil celkem dvanáct dcer a tři syny (osm se stalo jeptiškami, jeden knězem).
V roce 1711 byl pozván do Padovy jako mladší profesor teoretické medicíny. Po pouhých čtyřech letech, tedy jako třiatřicetiletý, tam dostal (po Vesaliovi, Fallopiovi, Fabriciovi a Spigeliovi) nejváženější stolici na fakultě – profesuru anatomie. I potom však za hlavní smysl své práce považoval léčení nemocných. Pacienti ho milovali. Stal se přítelem papeže i římského císaře, zvolili ho do čtyř nejvýznamnějších vědeckých institucí doby: Royal Society of London a akademií věd v Paříži, Petrohradě a Berlíně.
Morgagni byl prý urostlý, sličný muž ušlechtilé povahy, jemných mravů a úctyhodných zvyků. Též hluboce věřící, což mu ovšem (podobně jako třeba našim učencům Divišovi či Mendelovi) nebránilo racionálně zkoumat dílo Stvořitelovo. (Tento způsob intelektuálně aktivní víry, živý mezi vědci dodnes, vystihli dva velcí lidé. Baruch Spinoza myšlenkou, že „celý svět je Bůh“, a Albert Einstein výrokem „čím méně toho člověk ví, tím vzdálenější je Bohu“.) Vědecké krédo Morgagniho pak znělo: „K obdivu a následování se hodí ne antika, ne módní novoty, ne tradice, ale pouze a jedině pravda, ať již se nalézá kdekoli.“ Nuže, tuto pravdu Gianbattista v nesmírné píli, pokoře a bázni Boží hledal celý svůj dlouhý život.
O jeho trpělivosti a vědecké poctivosti pak svědčí skutečnost, že svoje „chef d’oeuvre“ pustil do světa v devětasedmdesáti letech! To mimochodem budiž odpovědí na názory některých lidí, že badatel nad čtyřicet, nota bene nad šedesát, patří do vědecké kafilerie. (Jeden z nejvlivnějších lékařů přelomu 19. a 20. století, Kanaďan William Osler, dokonce v nadsázce navrhoval, aby se těmto vysloužilcům dalo jednou provždy pořádně čichnout chloroformu.) V roce 1764 Morgagniho navštívil americký profesor John Morgan. „Přijal mne s nejvyšší zdvořilostí, jakou si lze vůbec představit, a s velkou laskavostí, již projevoval na každém kroku. Profesor je nyní stár 82 let, ale čte dosud bez brýlí a je čilý jako padesátník,“ zapsal si Morgan, kterého rovněž zaujaly portréty dvou Morgagniho nejmladších dcer, velmi krásných dívek, které tak na otce neustále shlížely v jeho pracovně.
V září 1770 Morgagni ovdověl, sám pak milovanou ženu Paolu následoval 6. prosince 1771. Zemřel na mozkovou mrtvici v témže padovském domě, do kterého se před šedesáti lety nastěhoval. Už za jeho života mu radní rodného města nechali do stěny radniční síně vsadit mramorovou desku s portrétem a nápisem: „Giovanni Battista Morgagni – vznešený muž z Forli. Roku 1763 vztyčili mu občané města mramorový pomník, neboť tento muž nezměrným způsobem odlišil se od všech lidí naší země a celého světa svými objevy a vynikajícími knihami. Podle nejpevnějšího přesvědčení lidí vzdělaných je Morgagni největší postavou v historii lidského rodu.“
Výpovědi úpějících orgánů
V roce 1740 se Morgagni odjel zotavit na venkov v doprovodu jednoho ze svých mladých přátel. Ten ho tam pak celou dobu bombardoval zvídavými otázkami. „Když jsem se vrátil do Padovy, začal jsem svému příteli psát dopisy. Dvě okolnosti mě přesvědčily, že ho potěšily: především to, že stále žádal další a další až do mých sedmdesátin, a dále to, že když jsem ho žádal, aby mi je vrátil k prohlédnutí jejich obsahu, nestalo se tak, dokud ode mne nedostal slavnostní slib, že z nich nevynechám ani řádek.“
Jakkoli se zdá, že Morgagniho mladý přítel byl osobou toliko fiktivní, reálným výsledkem bylo dílo Anatomicky zjištěné uložení a příčiny nemocí, vydané roku 1761. Sestává ze sedmi stovek kasuistik zpracovaných v sedmdesáti dopisech. Podle hlavních sídel nemocí jsou rozděleny do pěti ucelených svazků: Onemocnění hlavy, Onemocnění hrudníku, Onemocnění břicha, Chirurgická a systémová onemocnění a Dodatek s několika rejstříky. Každá kniha je věnována některému z tehdejších věhlasných odborníků.
Podle amerického profesora Sherwina B. Nulanda (z něhož zde čerpám nejvíce) je to zajímavé až strhující, přestože velmi komplexně pojaté čtení novátorské od „a“ až do „zet“ – od nezvykle důkladné prohlídky pacienta přes jeho cílený výslech (ani to nebylo tehdy zvykem) či detailní popis průběhu choroby až k pitevním výsledkům a závěrům. A proč to všechno? „Troufám si tvrdit, že patologicko-anatomické vyšetření jediného těla nemocného člověka, jenž zemřel na úbytě či jinou dlouhotrvající nemoc, poskytne medicíně více užitku než pitva deseti pověšených zločinců.“
Jeden z jeho následovníků později napsal: „Kdyby byl Morgagni nazval každý anatomický předmět, který objevil, svým jménem, musela by se třetina všech částí lidského těla jmenovat po něm.“ Nu, i tak se stal mnohačetným eponymem. Mnohem významnější ale byl takříkajíc ideový význam jeho díla. Řečeno s Nulandem: „Den za dnem pitval neustále se zvyšující počet mrtvých těl, až od nich jednoho dne pozvedl oči a věnoval medicínskému světu předlouho očekávané klíče od království, v němž nebylo místa pro tmářské ideje, ale již jednou provždy pouze pro vědecké klinické uvažování.“
Jinak řečeno, Morgagni přestal hledat příčiny nemocí ve spekulacích o poměrech čtyř základních tělesných tekutin, o narušení vitálního principu atd. Nemoc je podle něho spíše projevem poškození konkrétních struktur těla. Úkolem lékaře je toto sídlo najít – Ubi est morbus? Bolest, otok a další relevantní symptomy pak jsou jakýmsi „úpěním trpících orgánů“. (Další vývoj této anatomicko‑patologické koncepce nemoci pak ukázal, že podobně, byť ne vždy s tak výraznými klinickými projevy, mohou trpět i nižší útvary organismu – tkáně, buňky, organely, makromolekuly.) Patrně nejslavnější patolog historie Rudolf Virchow konstatoval: „S Morgagnim a jeho dílem byl jednou provždy pochován dogmatismus starověkých škol a nastala toužebně očekávaná éra moderní medicíny.“
Především díky Giovanni Battistovi Morgagnimu dodnes platí častý nápis nad vchodem do piteven: Smrt učitelkou života.
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 4/2007, strana B8
Zdroj: