110 let od narození Helen Taussigové Zachránkyně „modrých dětí“
„Zdálo se nemožným, že by dospělý muž mohl sáhnout do otevřeného hrudníčku stvoření drobného skoro jako ptáček, vyjmout křehké krevní cévy a sešít je k sobě. Takového výkonu manuální zručnosti se mohl odvážit jen díky sebejistotě, výjimečné technické zručnosti a nekonečné víře v přízeň štěstěny.“
Tolik historik medicíny o jednom z jejích milníků, kdy člověk poprvé napravil vrozenou srdeční anomálii. Paradoxně za cenu vytvoření anomálie další.
Odsouzeny k udušení
„Při porodu a během prvního roku života bylo dítě absolutně normální. Pak se objevila temná barva,“ píše ve svém spisu z roku 1761 holandský lékař Eduard Sandifort. Poté popisuje, jak byl chlapeček stále modrošedější, zejména při námaze. Když mu pouštěl žilou ve snaze odstranit dýchavičnost, shledal, že i jeho krev je namodralá, nadto velmi hustá. Když hoch ve dvanácti zemřel, byl respektovaný Sandifort požádán o jeho pitvu. Jelikož dítě bylo při porodu normální, očekával se nález nějaké poruchy získané, třeba od kouře z kamen apod. Jenže pitevníkův pohled do hrudi ukázal, že tepna, která odvádí krev z levé komory do plic, je u výstupu ze srdce značně zúžená. Nedosti na tom – v přepážce oddělující hlavní pravou komoru od levé byl otvor. To znamenalo, že se do plic dostávala jen malá část krve k okysličení a zbytek – neokysličený - místo do plic pronikal dírou v přepážce z pravé komory do levé a z ní přes aortu zpátky do těla.
Později se této vrozené srdeční vadě začalo říkat podle francouzského patologa, který zjistil, že tyto dvě vady jsou spojeny ještě s dalšími dvěma méně závažnými. Fallotova tetralogie se vizuálně projevovala zsinalým zabarvením pokožky z nedostatku kyslíku v tkáních, takže se jejím nositelům říkalo „modré děti“. Ty se při sebemenší námaze dusily, přestože dýchaly z plných plic. Jejich potíže se logicky stupňovaly s věkem, poněvadž rostoucí organismus potřebuje stále víc kyslíku. A tak lékaři mohli jen trpně přihlížet a hádat, zda malý pacient zemře dříve udušením, nebo kolapsem zoufale pumpujícího srdce.
Nápad šílený – a spásný
Helen Taussigová (narozená 24. května 1898 v americké Cambridgi jako dcera profesora ekonomie) chtěla být lékařkou odmalička. Jenže v tehdejší době dokonce ani v relativně svobodomyslné Americe ženy na většinu univerzit nesměly. Helen nakonec vystudovala na Kalifornské univerzitě (v Berkeley ji předtím odmítli řádně přijmout). Vida její schopnosti, osvícený děkan ji doporučil k dalšímu studiu na slavné lékařské škole Johnse Hopkinse v Baltimoru, kde (ač žena a Židovka, což obojí ji podle tehdejších místních pravidel z akademické dráhy diskvalifikovalo) obhájila roku 1927 doktorát. Na tamější nové klinice pediatrické kardiologie pak Helen zůstala po celou svoji kariéru (od roku 1930 jako vedoucí dětského kardiologického oddělení, od roku 1959 jako profesorka pediatrie).
Zpočátku to byla práce jen pro silné nátury: jelikož šlo o snad první dětskou kardiologii otevřenou všem, i těm zatím neléčitelným chorobám, čekárna byla neustále přeplněna podvyvinutými dětmi až inkoustové barvy, které dokázaly jen tiše ležet a při sebemenší námaze upadaly do mdlob. Provázeli je zoufalí rodiče, pro které byla klinika poslední nadějí.
Časem si doktorka Taussigová všimla, že děti, které měly kromě „fallota“ ještě otevřenou tepennou dučej, trpěly míň. Dučej u fallotiků totiž sloužila k opaku toho, k čemu byla určena v děloze – propouštěla krev z aorty do plícnice, a zvyšovala tak průtok krve do plic k okysličení.
A přesně takovou „dučej“ navrhla doktorka Taussigová vytvořit modrým dětem uměle.
Za realizátora svého plánu si vyhlédla šéfchirurga od Hopkinsů, ambiciózního Alfreda Blalocka (o rok mladšího než ona), a jeho univerzitně sice nevzdělaného, zato zlatorukého technického asistenta, černocha Viviana Thomase.
Když s tím za nimi někdy během roku 1943 přišla poprvé, oba se napřed zděsili. Posléze to však vzali jako výzvu svému umu a začali se připravovat na „mistrovské dílo experimentálního instalatérství“, jak to pak Blalock nazval ve své autobiografii.
Děti opět růžovoučké
Umělý „kanálek“ měl vést z levé podklíčkové tepny do levé plícnice. Technickou stránku této operace vyvinul Thomas na zvířatech. Nicméně ani pokusy na dvou stovkách psů stoprocentně nezaručovaly, že metoda bude fungovat i na člověku. To mohla prokázat jedině operace.
Když Taussigová navrhla Eileen Saxonovou, Blalock odpověděl: „Ano, to je přesně ten typ dítěte, na kterém by se to mělo zkusit. Novou operaci neděláš na někom, kdo je na tom relativně dobře – nová operace se dělá u pacienta, který má bez ní nulovou šanci přežít.“
První operaci vrozené srdeční vady provedl Blalock za asistence dvou svých nejlepších kolegů z oboru a nejzkušenějšího anesteziologa. Thomas během celého zákroku stál těsně za Blalockem a jako ostříž sledoval každý jeho pohyb u tepajícího srdíčka. Několikrát svého šéfa upozornil, že šev vede o chlup vedle optimálního místa, neustále kontroloval, zdali jsou švy optimálně utahovány.
Stav pacientky dlouho zůstával kritický, teprve koncem druhého pooperačního týdne začalo být jasné, že holčička se z toho dostane.
„Když mi poprvé dovolili Eileen navštívit, bylo to jako zázrak… Nikdy předtím neměla takovou růžovoučkou barvu, přesně jako ostatní děti… Byla jsem celá bez sebe radostí!“ vzpomínala paní Saxonová na chvíli, kdy svoji dceru po operaci poprvé uviděla.
Jen do 1. listopadu 1945 se operaci Blalocka-Taussigové podrobilo 55 pacientů, během dalších pěti let už 1 037. Míra úmrtnosti za tu dobu klesla z dvaceti na pět procent.
Stále však šlo „pouze“ o momentálně nejschůdnější způsob, jak dostat víc krve do plic. Kompletní chirurgické řešení Fallotovy tetralogie umožnily až po nástupu mimotělního oběhu v průběhu 50. let operace na zastaveném a otevřeném srdci.
V roce 1965 se Helen Taussigová jako první pediatr i první žena stala prezidentkou Americké asociace pro srdce. Po odchodu do penze kolem roku 1980 žila neprovdaná, bezdětná v domově důchodců v Crosslandu nedaleko Filadelfie.
21. května 1986 – tři dny před svými osmaosmdesátými narozeninami – naložila několik spolubydlících ze starobince a vezla je k volbám. Přitom do jejich vozu z boku narazilo jiné auto. Nikomu se nic nestalo, jen řidička nepřežila.
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 16/2008, strana B6
Zdroj: