Kvalita a dostupnost letecké záchranky v ČR zásadně klesne
O tom, že se systém letecké záchranné služby budovaný a fungující poslední čtvrtstoletí zhroutí, se mluvilo dlouho. Nyní dostává varování záchranářů konkrétní podobu. „Ačkoli teď budeme mít všichni řadu problémů ať technického rázu nebo třeba s výcvikem, zásadní problém nastane pro pacienta. Ten pocítí změnu na prvním místě. Nebudeme již mít možnost poskytovat péči tak, jak umíme a chceme. Od roku 2017 budeme v poskytování letecké záchranné služby opět zaostávat za vyspělou Evropou,“ se smutkem komentuje současnou situaci v rozhovoru pro MT prezident Asociace zdravotnických záchranných služeb (AZZS) MUDr. Marek Slabý.
Dnes již známe vítěze tendru, avšak o dvou základnách zatím není rozhodnuto ani několik týdnů před změnou. Jak vnímáte současnou situaci jako záchranář a jako prezident Asociace?
Od samého počátku, kdy bylo vypsáno výběrové řízení na provozovatele vrtulníků, jej provázela řada otázek. Jak Asociace, tak i Společnost urgentní medicíny se snažila vše připomínkovat a vnést do věci i profesní pohled, nejen aspekt prostého snížení ceny provozovatele. Nyní vidíme, že z prvního nárysu veřejné zakázky vyšlo úplně něco jiného, než byl původní záměr. Dvě základny byly bez jakékoli konzultace s odbornou veřejností předány státním provozovatelům – armádě a policii, což všem zúčastněným přineslo spousty problémů. Pak je zde šest základen, které prošly veřejnou zakázkou a byly rozděleny mezi tři různé poskytovatele. Jedním je dosud fungující DSA, která zatím provozuje čtyři základny, nově přibyde slovenský a rakouský provozovatel.
Bohužel my jako asociace záchranek nebo urgentní medicína jsme nebyli o aktuální situaci vůbec informováni. V této chvíli jsou podepsány a veřejně dostupné čtyři smlouvy – Hradec Králové, Liberec, Olomouc a Ostrava. Jsme tedy v nejistotě, protože víme, že slovenský provozovatel vrtulníků je napadán za to, že jeho vrtulníky nesplňují dostatečnou certifikaci, a navíc známe i jeho bezpečnostní anamnézu, kdy víme, že od roku 1998 do současnosti přišel o čtyři posádky (i s pacienty tedy o 15 lidí, pozn. red.). Management záchranných služeb a zejména pracovníci, kteří ve vrtulnících létají, se dostali do fáze, kdy začali mít z poskytovatele strach.
Společnost DSA se odvolala proti výsledkům řízení a ministerstvo musí do 21. listopadu u dvou základen v Jihlavě a Ústí nad Labem čekat na rozhodnutí ÚOHS. Pokud úřad DSA vyslyší, zůstanou dvě základny bez provozovatele…
Jak jsem řekl, jednoznačně dojde ke snížení kvality a dostupnosti péče. Navíc panují obrovské obavy, že do 1. ledna, kdy mají začít noví provozovatelé, nebudeme mít možnost ustanovit základní postupy. Samozřejmě se všichni obáváme, že se nestihne vše, co je potřeba. Tedy aby došlo k předání technických záležitostí, spojovacích prostředků, zavedení výcviku posádek a pilotů do situace, kterou neznají, protože v dané oblasti nikdy nelétali. Je třeba provést nácvik sehranosti letového personálu s personálem zdravotnickým. Ani slovenská firma Air Transport Europe ani rakouská Helikopter Air Transport nikdy neprovozovaly vrtulníky v našem prostředí, takže je zde mnoho problémů, které zatím vůbec nejsou řešeny, což je samo o sobě v létání velké bezpečnostní riziko. Jde o znalost terénu, znalost bodů přistání při sekundárních transportech a při přistání za ztížených podmínek, sehranost týmu při poskytování přednemocniční neodkladné péče, znalost zdravotnických zařízení… Rozhodně nebudeme poskytovat služby rychle, bezpečně, kvalitně a bez problémů, jako před změnou.
Podle ČLS JEP je doba potřebná na „zabydlení“ se v novém terénu tři až šest měsíců, zde bude jen pár týdnů, je to nebezpečné?
Jen s armádou pracujeme na předání Českobudějovické základny již od července a pravděpodobně to dokončíme uspokojivě. Nicméně jde o půlroční interval, kdy řešíme například problémy datových přenosů nebo spojení vrtulníku s operačním střediskem. V současné době všichni pracovníci, kteří budou zaměstnáni u záchranky, jako civilní pracovníci, jezdí do Líní na cvičení. Důležité jsou ale i návyky – kdo koho vede, kdo se s kým spojuje a celková sehranost týmu. Podstatné je třeba i uchycení přístrojů. Dosud všechny vrtulníky v ČR měly jednotnou certifikaci a jednotný způsob vybavení, což se nyní změní. My sice můžeme vzít své přístroje a požadovat na provozovateli vrtulníku, aby je v něm uchytil, ale on to pak nebude mít certifikované. A odmítne-li s tím, že má vlastní přístroje, byť téměř shodné s našimi, jen od jiné firmy, pak se s nimi musí personál naučit pracovat a samozřejmě padá i kompatibilita vybavení. Je třeba si uvědomit, že vrtulník není sanita, z 95 procent používáme přístroje ve stresu, napětí, časové tísni a extrémních situacích… Věcí, které je třeba řešit, je mnoho, a nedovedu si představit, že to lze zvládnout za šest týdnů tak, abychom mohli říci, že výměnou se nic nestalo, a že nový provozovatel je na stejné úrovni, jako jeho předchůdce.
V počáteční fázi, kdy jsme ještě měli možnost zakázku částečně připomínkovat, jsme chtěli, aby nebyla zaměřena jen na cenu vrtulníku, ale i na parametry, které by měly vrtulníky splňovat, požadovali jsme znalost prostředí, záruky výcviku pilotů, záruky bezpečnostní. To vše, byť jako vedlejší podmínky, šlo do tendru zakomponovat. Bohužel se tak nestalo.
Pro rozhodování se tedy stala hlavním a jediným kritériem cena?
Samozřejmě, že pro stát je cena podstatná. Ve skutečnosti ale neklesla, snížila se jen vizuálně, přičemž se zásadně sníží kvalita a dostupnost. Stát rezignoval na požadavky kvality a na odborné parametry. Problém začal již v počáteční fázi, kdy jsme byli součástí přípravných prací a naše připomínky byly ještě v tendru zapracovány. Od samého začátku bylo ale jasné, že dojde k velkému politickému pnutí a nakonec převládla snaha připravené výběrové řízení sabotovat. Tento vnější tlak donutil MZ odstoupit od odborných podmínek a v dalších fázích připomínkovalo jen ministerstvo vnitra a obrany. Pak došlo k tragédii, kdy náhle vláda rozhodla, že cenu tendru sníží jednoduchým propočtem – o dvě základny méně a na poloviční dobu, aniž by si kdokoli zjistil faktické podmínky. Tehdy vláda nechtěla slyšet odborné argumenty a vzít své rozhodnutí zpět v době, kdy to ještě šlo. Jedna základna byla přidělena Policii ČR a jedna Armádě ČR. Bylo to krásně naplánované s tím, že ze strany státních provozovatelů bude provoz výrazně levnější. Šlo ale jen o fráze bez propočtu. Jak se ukázalo, provoz státních provozovatelů je v případě policie zhruba 1,5 krát dražší a v případě armády dokonce více než dvakrát dražší a navíc ani jeden ze zmíněných subjektů nechce tento typ činnosti provozovat v současném rozsahu dlouhodobě.
Základny v Praze a Plzni provozuje policie a armáda již nyní, nově přibude policii Brno a armádě České Budějovice. Tam je ale třeba kvůli velikosti a váze armádního vrtulníku stanoviště přesunout do 30 km vzdálenější Bechyně…
Bavíme-li se o umístění vrtulníku, to bylo základním úskalím. Bohužel tímto rozhodnutím došlo vedle rozbití fungujícího pracovního týmu i k nesmyslnému vyhození šedesátimilionové investice Jihočeského kraje na vybudování nejmodernější letecké základny v republice. Tato základna byla navíc původně vybudovaná i pro účely mezinárodního integrovaného systému, je tam moderní hangár, moderní zázemí pro posádky, velmi moderní vlastní heliport s naváděcím systémem pro noční létání, kde lze přistávat i za extrémně náročných klimatických podmínek. Bohužel armáda tam kvůli váze a rozměrům vrtulníku přistávat nemůže. Nebude moci přistávat ani na střešních heliportech nemocnic. Není to však chyba armády, ta to dostala stejným příkazem jako záchranka. Všichni víme, že její vrtulník je pro účely civilní a mírové služby letecké záchranné služby naprosto nevhodný a nikdo jiný takto těžké vrtulníky kromě armády nepoužívá.
A co se týče vzdálenosti – posuneme-li základnu vrtulníku o 30 km severněji, je logické, že za dobu, kterou tuto vzdálenost letí, dojde k posunu doletu do jižních oblastí Jihočeského kraje. A to jsou právě klíčové oblasti Šumavy, Lipenska a Novohradských hor, kde je velmi řídké osídlení, velmi dlouhé dojezdové časy a těžko přístupné oblasti. Najednou se tam v létě a nyní už i v zimě objeví v řádu o sta tisíce víc potenciálních pacientů. Navíc jsou to lidé, kteří generují přesně pacienty pro leteckou záchranku – těžké úrazy, úrazy ve špatně dostupném prostředí, úrazy při extrémním počasí. Takže přesně v oblasti, kde bychom potřebovali být co nejdříve, jsme s vrtulníkem couvli o pět až deset minut zpět.
Území ČR by mělo nově zajišťovat pět provozovatelů. Je v zahraničí běžná takováto rozdrobenost?
Na takto malé ploše je to nesmyslné, žádný z okolních států nemá takové množství provozovatelů, z nichž jsou dokonce dva zahraniční. Navrhoval jsem, že by se celá věc měla soutěžit v celku, aby buď přišel jeden velice silný dodavatel/provozovatel vrtulníků, nebo soutěžit v celku, ale umožnit, aby se přihlásilo více zájemců na jednotlivé oblasti. Předpokládali jsme, že je pro provozovatele rentabilní mít například tři oblasti u sebe. Nový systém tak určitě nevypadá a rozhodně nepovede ke zkvalitnění služby. České kotlině by určitě slušel menší počet provozovatelů, přičemž je mi jedno, kdo vrtulník poskytne, podstatné je, aby byly splněny všechny parametry. Pak jako záchranář nastoupím a letím. Ale nyní si nejsme jisti, že provozovatelé budou používat vrtulníky, splňující potřebná kritéria a že poskytnou všechny záruky. A máme půlku listopadu. Je třeba si uvědomit, že vedle spousty nácviků potřebují zmíněné zatím neobsazené a přitom velmi obtížné lokality například nácvik práce v podvěsu, vyžadující léta praxe. To vše se určitě nestačí. Navíc tyto oblasti vyžadují dokonalou znalost terénu, zvláště pro noční přistávání, kdy se přistává do naprosto neznámé situace.
AZZS řešila problém letecké záchranky na sněmu 9. listopadu. K čemu jste došli?
Již před tím, jsme na závažnost situace upozorňovali v dopisech ministerstvu zdravotnictví, a to nejen Asociace ale i Společnost urgentní medicíny a medicíny katastrof ČLS JEP a Česká resuscitační rada. Domáhali jsme se urychlení procesu a záruk. Naposledy jsme se všichni k situaci vyjádřili na sjezdu AZZS 9. listopadu. Naše prohlášení je krátké, vede nás strach. Jsme v situaci, kdy jednotlivé krajské záchranky jsou v nejistotě a bojí se. Kolegové z Ústí nad Labem či Olomouce ani dosud neviděli, jak vrtulník nového uchazeče vypadá… K našim prohlášením nás nevede to, že se chceme za každou cenu navážet do výběrového řízení. V současné době už máme jenom normální, naprosto lidský strach z toho, že z časových důvodů nezvládneme situaci a nebudeme umět zajistit službu, která je naší povinností. Třeba proto, že nám personál ze strachu nenastoupí do vrtulníku, nebo v něm ještě nebude umět pracovat. Naše obavy jsou profesní, manažerské, ale zejména lidské. Pokud přechod z jednoho provozovatele na druhého nebude v klidu, bezpečnostní situace rozhodně nebude příznivá a nám půjde i o život.
Jak bude tedy vypadat LZS v roce 2017?
To, co se bude od ledna 2017 dít, je zcela jednoznačně omezení dostupnosti a kvality péče. Systém, který se budoval přes 20 let a výborně fungoval, jde najednou o třídu níž. V tuto chvíli, kdy budou týmy nesecvičené a bude trvat minimálně rok, než se to teoreticky dostane na úroveň, která je dnes běžná. Máme před sebou tří až čtyřleté období, kdy jednoznačně dojde ke kroku zpátky. Pak nás čeká další období, i když se státním provozovatelem a navždy, kdy se bude vše od začátku opakovat.
Ačkoli je nyní za vše viněno zejména ministerstvo zdravotnictví, byla to prvotně vláda, která nejdříve neustále odkládala a později odmítla tendr na LZS předložený MZ. Byla to vláda, kdo rozhodl, že od roku 2020 bude LZS zajišťována státem. Jak pokračují tyto přípravy?
V pracovní skupině, která rozhoduje o tom, jak by měla vypadat letecká záchranná služba po roce 2020, opět nebyl nikdo, kdo nyní provozuje nebo má co do činění s fungováním LZS. Byli tam odborníci z ministerstva obrany a vnitra, nicméně ze strany zdravotnické záchranné služby nebyl přizván nikdo. Zástupci AZZS a urgentní medicíny byli na jediném setkání, kde přednesli své požadavky a názory, jak by záchranka měla fungovat. To bylo poprvé a naposledy. Krátce na to komise vydala své závěry, že nejvhodnějším modelem bude vytvoření jednoho, nejlépe státního provozovatele vrtulníků, který by je poskytl všem základnám LZS, krom dvou – kde by si armáda i policie rády udržely jedno stanoviště, aby mohly cvičit své piloty a personál, čemuž nakonec rozumím. Dalších osm oblastí by mělo být řešeno jedním provozovatelem, který bude mít formu např. státního podniku. Musíme se ale podívat na aspekt ekonomický z časového hlediska. Necelé čtyři roky je doba poměrně krátká. Řekneme-li si, že jeden vrtulník pro poskytování LZS s požadavkem 3,5 tuny (opět je zde požadavek na hmotnost, což ukazuje na to, že rozhodnutí ohledně používání armádního vrtulníku Sokol nebylo úplně správné) stojí mezi 170 – 200 miliony korun. Stát tedy bude potřebovat několik miliard jen na jejich pořízení, další desítky milionů na výcvik personálu. Nelze si představit, že vyhlásíme státní podnik a všichni piloti, kteří dnes pro záchranku létají, přijdou. V té době už na našem území budou provozovatelé ze zahraničí, kteří pojmou všechny piloty, kteří budou na trhu k mání, takže státní provozovatel si bude muset vycvičit vlastní personál, což vyžaduje ne měsíce, ale roky. A nákup minimálně dvanácti vrtulníků nebude trvat chvíli - výběrové řízení si vyžádá minimálně 1,5 roku. Předpokládejme, že se ho budou chtít zúčastnit i významné evropské a americké firmy - a každá jej bude chtít vyhrát. A pro plnění zakázky ze strany dodavatele potřebujeme další minimálně 1,5, takže pokud chceme začít v roce 2020, musíme již v roce 2017 velice aktivně a nekompromisně konat.
Slibujete si nějaké změny k lepšímu s výměnou ministra zdravotnictví?
Pan ředitel Ludvík je nejen velmi zkušený politik, ale především velmi zkušený a úspěšný manažer, který je zvyklý řešit těžké problémy a nebojí se rozhodnout. Já osobně doufám, že bude-li ministrem zdravotnictví alespoň do konce volebního období této vlády, podaří se mu smysluplně a s ohledem na potřeby pacientů i zdravotníků nastartovat již v příštím roce žádoucí změny a zahájit kroky, o nichž jsme právě hovořili.
Zdenka Kolářová
Zdroj: MT