Zdravotnictví v krizi není. Nebo že by ano?

Nějakou dobu jsem váhal, jestli vůbec mám nějaký komentář „do novin“ napsat. Dosud jsem se soustředil spíše na odborné vědecké publikace, ale nakonec jsem se rozhodl, že to udělám. Přispělo k tomu několik podnětů z nedávné doby. Třeba překrásné, trefné a vtipné komentáře pana profesora Pafka v Právu. Dále jsme mohli vidět i články v médiích, za nimiž stojí Česká lékařská komora a které upozorňují na kritický nedostatek lékařů a zdravotnického personálu a bijí na poplach pro krizi ve zdravotnictví. Trošku s obavou jsem ale sledoval, že tyto zprávy jakoby zapadly. Jak by ne, vždyť v našich novinách skoro žádné pozitivní nebo analytické zprávy nevidíme. Podívejme se na několik titulků z denního tisku: Za střelbu na demonstraci 200 hodin obecně prospěšných prací – Lidé platí za delší záruku, ale obchody se pak kroutí – Někdejší policejní hrdina zlomil muži žebro, má podmínku – Zabetonované mrtvoly: navrženo 20 let. A to jsem ani náhodou nevyčerpal všechny titulky v jedněch novinách. Jestliže jsou zabetonované mrtvoly skoro na půl stránky i s barevným obrázkem, tak si asi těžko někdo všimne třísloupečkového sdělení: Záchrankám chybí 394 lékařů. Možná si na ten článeček o záchrankách někdo vzpomene, až bude vytáčet číslo 155. Ale nebude už pozdě? No a nakonec, univerzity byly od svého vzniku místem, kde se rodily názory, a mělo by to tak zůstat i nadále, tak proč se nevyjádřit?

Titulek tohoto komentáře jsem záměrně zvolil mírně provokativní, tak, aby si ho snad někdo trochu všiml víc, než jednoho z dalších nudných titulků typu „Zdravotnictví je v krizi“. Když se to napíše opakovaně, ale záchranky zatím jezdí a nemocnice přijímají pacienty, může běžný člověk nabýt dojmu, že někdo přehání, že tady žádná krize není, a domnívat se, že je ve zdravotnictví pohoda, klid, všechno funguje, jak má, a Česká lékařská komora jen trošku přehání, aby na sebe upozornila. Titulek také charakterizuje to, co mnohdy vidíme jako chování manažerů tohoto státu: problémy nejsou… no a až nastanou, tak se to připustí a nějak se to řeší. Je tedy krize, nebo není?

Krize je něco jako rozhodná doba, obtížná situace, kdy se něco může ubírat různými směry, pozitivním, nebo negativním. Toto slovo je používáno v mnoha velmi širokých kontextech. Kdybych trošku využil lékařskou terminologii, tak například pacient bývá přijat na jednotku intenzivní péče, jestliže mu hrozí selhání životně důležitých orgánů, a na jednotku resuscitační, jestliže již k takovému selhání došlo. A teď zpět ke krizi ve zdravotnictví. Je zde nějaká situace, kde se, jak se říká, láme chleba? Je zde skutečně něco závažného, je zde hrozící selhání nějakého vitálního článku, nebo dokonce již takové selhání existuje? Záleží na tom, jaká použijeme měřítka. Jestliže před několika lety při akci „Děkujeme, odcházíme“ podepisovala kvanta lékařů výpovědi z práce i s rizikem, že nemusejí být vzati zpět, tak to možná krize je. Jestliže jsou pravda všechna ta čísla, která publikuje Česká lékařská komora, kolik kde chybí lékařů jakých odborností a jak se ledaskde nedá dodržovat ani zákoník práce, tak to možná krize je. Pokud v některých nemocnicích chybějí lékaři nebo sestry a ta oddělení jsou uzavřena a neposkytují zdravotní péči, není to krize? Není to již selhání nějakého životně důležitého orgánu? Já se bohužel domnívám, že je. A je zde ještě jeden velmi důležitý aspekt. Mám obavu, že zde hrozí reálné nebezpečí, že časem nebude mít ani kdo nové lékaře vychovávat.

Ve fakultních nemocnicích jsou tzv. společná pracoviště fakultních nemocnic a lékařských fakult, kde probíhá nejenom zdravotní péče, ale probíhá zde i výuka, a měla by tam dokonce probíhat i práce vědecká. Jestliže někde bude zdravotnická činnost ohrožena, na co se přednosta takové kliniky musí koncentrovat primárně? No asi dominantně na tu zdravotní péči. V podstatě řeší krizový stav. Kde je potom nějaký klid na práci se studenty? A je vůbec zájem ve fakultních nemocnicích být vysokoškolským učitelem? Přináší to nějaké výhody? Vědecká práce, publikace… na to je potřeba klid a velmi mnoho času na zpracování výsledků. A i potom čeká autora nejednoduchá cesta k tomu, aby přesvědčil celosvětovou odbornou komunitu v nějaké oblasti, že jeho práce je zajímavá, aby mu v nějakém kvalitním časopise vyšla. Bez vědecké práce, bez výchovy studentů, bez výchovy mladých vědeckých pracovníků v doktorském studijním programu nelze habilitovat a nelze tedy dosáhnout titulu docent. A bez docentů, ev. profesorů nebude mít lékařská fakulta akreditaci. Jsou pro to nyní podmínky? Nedávno jsem řešil tuto otázku s jednou dámou středního věku, ale ta mi mimo jiné logicky řekla: „Ano, mám zájem, baví mě to, ale když budu o víkendu sedět doma a něco sepisovat, musím si zaplatit paní třeba na umytí oken, a to bude 150 korun na hodinu.“ A už to začíná, už jsme zase u těch peněz. Lékařské fakulty pokrývají základní mzdové prostředky na platy za výuku, ale jen základní. Velmi základní. V nemocnicích musejí učit ti, kteří také, a to často dominantně, dělají medicínu. Jinak by učili nějaké sterilní učebnicové informace bez sepětí se životem. Ve fakultních nemocnicích jde o spojené nádoby. Medicínou uštvaný lékař nejenom že nebude dobře pracovat jako lékař, ale nebude dobře pracovat ani jako vysokoškolský učitel nebo tuto nadpráci za mzdu, kterou mu může vysoká škola nabídnout, nebude chtít dělat vůbec. Vysoká škola může také udělit pracovníkovi v odůvodněných případech tzv. tvůrčí volno. Je zproštěn běžných rutinních povinností s cílem třeba právě dokončení nějaké vědecké práce. Mohl by mít klid na tuto činnost i několik měsíců a dostával by plat. Za šest let, co jsem děkanem lékařské fakulty, jsem o to byl požádán pouze jednou, a to ve velmi speciálním případě. Mám ale pocit, že důvody nejsou takové, že by o to nebyl zájem. V podstatě je ale nemožné, aby někdo na x měsíců zmizel z rutiny, protože ho nemá kdo zastoupit. Výuka v některých oborech je dále velmi náročná z hlediska infrastruktury a času lidí. To je třeba obor stomatologie. O výuku v tomto segmentu mám extrémní obavy. A proč by vůbec někdo měl za velmi málo peněz někoho učit, když si může podstatně více peněz vydělat v privátní praxi?

Práce ve velkých nemocnicích pod kontinuálním tlakem přívalu nejzávažněji nemocných, kteří už nemají kam jinam jít, pod tlakem nedostatku prostorů, financí, často nedostatku přístrojové techniky, s přihlédnutím k mnohdy nevyhovující infrastruktuře, to všechno neposkytuje dobré podmínky pro práci lékařů v takových zdravotnických zařízeních, nemluvě o výuce lékařů nových. Ve fakultních nemocnicích dále v podstatě téměř nefunguje jeden z elementárních principů práce s lidmi. Situace není taková, že vypíšete konkurs nebo inzerát, přihlásí se vám kvanta kvalitních zájemců o špičkovou práci, která je špičkově ohodnocená, a vy si vyberete ty nejlepší. Vy velmi často musíte pracovat jenom s těmi, kteří jsou, a mnohdy dokonce nejsou žádní. Je to normální? Neměla by vysoká náročnost práce jít ruku v ruce s vysokým standardem pracovních podmínek a s odpovídajícím platovým ohodnocením?

Samostatnou kapitolu tvoří nástup extrémně drahých nových léků, označovaných jako tzv. centrové léky. Jejich podání je vázáno na specializovaná centra, velmi často právě ve fakultních nemocnicích. Jdou nárůsty pacientů léčených těmito léky s adekvátními nárůsty plateb od zdravotních pojišťoven? Mám obavu, že nejdou a že na lékaře nebo přednosty drahých klinik je nezřídka nahlíženo jako na nehospodárné rozhazovače, kteří ohrožují finanční stabilitu nemocnic, nebo dokonce eventuálně i navýšení platů zdravotnických pracovníků. Nedávno jsem slyšel od ekonomického náměstka jedné fakultní nemocnice krásnou větu: „Zdravotní pojišťovna se rozhodla, že zastropuje péči o hemofiliky.“ To se někde dobře sedí u tabulek a dělají se tlusté čáry, ale copak se dá zastropovat to, jak bude někdo krvácet? A mnohé spotřeby nových drahých léků se dají dopředu velmi dobře odhadnout a spočítat. Děje se to?

Zatím všechno nějak běží, fakulty nějaké lékaře produkují, občas se sice někde něco stane, tak se na to ustanoví nějaká ministerská komise, po čase se na to zapomene a vlastně se jako skoro nic neděje. Někdy se hrozí nějakou stávkou nebo akcí „Děkujeme, odcházíme“, pak nějaký politik vymyslí, že lékaři vydírají, nějak se to pořeší, něco se slíbí, nic zásadního se ale nestane a pokračujeme dál. Já jsem ale přesvědčen, že o žádné vydírání nejde, že se situace postupně zhoršuje a že může dojít ke krizi velkého rozsahu, která nebude jednoduše řešitelná. Domnívám se proto, že je potřeba na některé problémy ve zdravotnictví poměrně zásadně a razantně upozorňovat. Jsem skeptik ohledně toho, že stát nebo vláda funguje jako osvícený manažer, který zná nebo předvídá nejširší plejádu různých problémů a bravurně a profesionálně připravuje opatření, aby k těmto problémům nedošlo. Bohužel mám pocit, že se většinou řeší až problémy existující, často drsné, jejichž kořeny lze ale velmi dobře vystopovat do minulosti. A mám i pocit, že politici jsou tak zahlceni řešením různých existujících problémů nebo řešením sebe navzájem, že na nějaká profylaktická opatření jiných potenciálních problémů budoucnosti ani nemají myšlenky. A o některých problémech ani slyšet nechtějí. A co je smutné, myslím si, že se dá klidně říct, že občas i záměrně nemluví pravdu. Proto se domnívám, že je správné, ba dokonce nutné, aby se na existující nebo potenciální problémy se vší vážností důrazně upozorňovalo. Je to v zájmu nás lékařů, ale nakonec i v zájmu nás všech! A lékaři dobře vědí, že ideální je prevence (necílená plošná opatření, aby se něco nestalo) nebo profylaxe (již cílená opatření na ohroženou skupinu, aby něco nenastalo), nebo alespoň léčení časných, nepokročilých stadií onemocnění. Ve starém Řecku jistý Themistokles dul do spoluobčanů, aby se nově nalezená kvanta stříbra neprojedla, ale aby se raději investovalo do postavení loďstva. A to se pak hodilo ve válkách s Peršany, o nichž se dodnes učí děti v dějepise. Mluvme o problémech ve zdravotnictví a vysokém zdravotnickém školství, udělejme něco, aby se jednou nedostalo do učebnic dějepisu, co zde nastalo!

Vážení a milí politici a zodpovědní manažeři, kteří ovlivňujete české zdravotnictví a vysoké školství, domnívám se, že v obou resortech je spousta kritických podnětů a problémů nejen k zamyšlení, ale i k řešení. Upozornění České lékařské komory jsou závažná a není možné je brát na lehkou váhu. A jsem přesvědčen, že lékařské fakulty a univerzity mohou být také velmi konstruktivními partnery pro diskusi a návrhy řešení.

Zdroj: