Praktiky s korupčním potenciálem v nemocnicích zůstávají

Předloňská zpráva NKÚ pokárala ministerstvo zdravotnictví za to, že „jeho“ nemocnice nehospodárně nakupují drahé zdravotnické prostředky. Nyní MZ tvrdí, že už se „polepšilo“ a ceny defibrilátorů a kardioverterů pravidelně sleduje a porovnává. Redakce MT ovšem zjistila, že k většímu využívání centrálních nákupů v přímo řízených nemocnicích zatím chybí politická vůle.

V privátní sféře to funguje tak, že před větším nákupem, např. mobilního telefonu, si racionálně uvažující člověk předtím, než se rozhodne pro koupi dražšího zboží, porovná jeho ceny s ostatní nabídkou na trhu (třeba díky internetovým srovnávačům cen). Identický mobilní telefon si pak koupí tam, kde mu nabízejí nejlepší cenu a dodací podmínky. Jde o takzvaný systém referenčních cen, který nakupujícímu umožňuje přehled o nejnižší pořízené ceně za daný produkt.

Do zdravotnictví však referenční ceny navzdory opakovaným slibům ještě nedorazily. V nedávné minulosti se prokázalo, že jednotlivé státní nemocnice nakupují nákladnou zdravotnickou techniku velmi nehospodárně. Redakce Medical Tribune letos na jaře zjistila, že zatímco jedna nemocnice pořídila v minulých letech kardiostimulátor téměř za milion korun, jiná za něj zaplatila pouze 200 tisíc korun. Na problém poukázala před časem také zpráva Nejvyššího kontrolního úřadu.

Náměstek ministra zdravotnictví MUDr. Petr Landa tvrdí, že dnes už se nic podobného stát nemůže: „Ministerstvo zdravotnictví provádí v návaznosti na zjištění NKÚ pravidelný roční sběr pořizovacích cen kardioverterů a kardiostimulátorů, vč. jejich pořizovaného počtu jednotlivými přímo řízenými organizacemi. V prosinci roku 2014 byl proveden sběr pořizovacích cen kardioverterů a kardiostimulátorů včetně jejich počtu za rok 2014.“

Ministerstvo financí se ale takovým slovům diví. „Ministerstvo zdravotnictví prohlašovalo, že disponuje analýzami, které dokazují, že markantní cenové rozdíly jsou již minulostí. Delší dobu usilujeme o to, abychom takovou analýzu dostali. Žádný podobný materiál ale dodnes nemáme. Dokonce nám ministerstvo odpovědělo, že takovými daty ani nedisponuje. Proto mě velmi překvapuje, že nyní MZ tvrdí, že podobné analýzy resort zdravotnictví pravidelně zpracovává,“ odpověděl na dotaz MT tajemník ministra financí Mgr. Adam Vojtěch, který se zaměřuje na zdravotnictví, a dodává: „Z neoficiálních informací víme, že i dnes jsou rozdíly mezi cenami identických léků v jednotlivých nemocnicích až v řádu desítek procent. Je proto naprosto nezbytné, aby existoval systém referenčních cen, jehož zavedení zcela jistě nic nebrání. To samé platí, i pokud jde o outsourcované služby, jako je kupříkladu praní prádla,“ míní tajemník.

Centralizace nákupů – proč to nejde?

Ministerstvo tak navzdory předchozím slibům ponechává svým nemocnicím při nákupech volnou ruku. Přímo řízené organizace v dohledné době nečeká ani slibovaná centralizace nákupů běžné zdravotnické techniky. Centralizace měla být jedním z prostředků, jak měl resort ušetřit za nákupy ve svých přímo řízených organizacích.

Loni v prosinci přitom ministr Němeček oznámil, že spouští první fázi centrálních nákupů. Od té doby uplynulo jen několik měsíců a vše je jinak. Ministerstvo se bojí, že vazba na jednoho dodavatele by mohla být hrozbou při případném výpadku dodávek a mohlo by také dojít k monopolizaci trhu jedním dodavatelem. K ministrovi se přidávají také samotné nemocnice: „Společné nákupy zdravotnického materiálu vyžadují, aby byla hotová kategorizace zdravotnických prostředků a aby byl platný zákon o zdravotnických prostředcích a jejich úhradách,“ odpověděla na dotaz MT předsedkyně Asociace nemocnic Ing. Jaroslava Kunová. Dalším důvodem jsou prý rozdílné podmínky nákupu u jednotlivých nemocnic. „Každá nemocnice má jiné podmínky ve splatnosti, množství a sortimentu. Nebylo možno zajistit, aby všechny nemocnice byly schopny platit v termínu 60 dnů. Ty nemocnice, které byly schopny zaplatit v termínu i kratším, a mají z toho důvodu lepší ceny, by přišly o své výhody. Také je třeba vzít v úvahu, že nemocnice mají v některých případech nakoupeno instrumentárium či přístroje, na které lze použít jen určitý materiál,“ uvádí někdejší ředitelka FN Plzeň Jaroslava Kunová.

Nemocnice se obávají také toho, že pokud by všechny přímo řízené organizace s velkým obratem léků a zdravotnického materiálu nakupovaly stejný materiál a léky, mohly by firmy s ostatním sortimentem z České republiky odejít, čímž by se narušilo konkurenční prostředí a mohlo by to vést k nárůstu cen. „Také jsme se obávali, aby náklady na organizaci společných nákupů nebyly vyšší, než by byl zisk z této akce.“

V Německu ano, u nás ne

Právník JUDr. Ondřej Dostál, který se specializuje na zdravotnické právo, ale poukazuje na to, že argumenty ministerstva zdravotnictví i nemocnic jsou liché. „Právo nijak nebrání tomu, aby přímo řízené nemocnice nakupovaly společně. I ministerstvo samo uvádí, že takto úspěšně nakupuje energie na komoditní burze a dosahuje znatelných úspor. Nákupy léků či materiálu jsou složitější v tom, že je třeba správně definovat soutěžní skupinu. To ale není specifické pro společný nákup. Stejnou právní a odbornou úvahu o zaměnitelnosti musí učinit i zadavatel veřejné zakázky při individuálním nákupu,“ upozorňuje právník.

Zahraniční zkušenosti tendrových nákupů generických léčiv v Nizozemsku a v Německu přitom ukazují, že společným nákupem lze dosáhnout úspor až 90 procent z původní ceny. Tamní pojišťovny úspěšně stlačily dodavatele blíže k výrobní ceně, nadto očištěné o náklady na marketing, obchodní zástupce či administraci zakázek, které v burzovním či aukčním nákupu odpadají jako nedůvodné.

„Obavy, které zmiňuje ministerstvo, se neprokázaly a úspora z nákupu jednoznačně vyvážila vzniklé potíže. Pokud jde o obavu z monopolizace a odchodu neúspěšných výrobců/dodavatelů z trhu, v nizozemském případě se nepotvrdila. Je třeba si uvědomit, že se nalézáme na společném evropském trhu, ze kterého české prodeje, třeba i do všech veřejných nemocnic, tvoří jen malé procento. Nevybraný lék či pomůcka tedy nepřestane být vyráběna a v příštím tendru se může opět zúčastnit,“ poznamenává JUDr. Dostál.

Podle právníka jsou hlavními důvody, proč nikdo centrální nákupy nechce, jiné. „Při společném nákupu na nejnižší cenu by nefungovaly ‚zadní bonusy‘, kterými dnes nemocnice financují své neefektivní provozy. Ředitelům typu pana Dbalého či paní Pancové by nikdo neplnil kufry se zlatem a krabice od vína. Zanikl by prostor pro propojení veřejných nemocnic, jejich dodavatelů a politické sféry, nyní vyšetřovaný hned v několika trestních kauzách,“ doplňuje JUDr. Dostál.

Podobný názor má také Mgr. Adam Vojtěch z ministerstva financí. „Centrální nákupy je podle mého názoru třeba připravovat na mnohem profesionálnější a sofistikovanější úrovni, než je úřednický aparát na ministerstvu zdravotnictví. Je třeba hovořit o specializované instituci, která by se tím zabývala, právě po vzoru například Německa. Tam funguje organizace zajišťující centrální nákupy pro dvanáct univerzitních nemocnic v ročním objemu 1,4 miliardy eur,“ poznamenává tajemník ministra financí.

Zdroj: