Sanitky bez lékaře rovná se sanitky druhé kategorie?

Regionální deníky před nedávnem přinesly zprávu o tom, že jezdí čím dál více sanitek bez lékařů. Důvodem je kritický nedostatek lékařů u záchranky. Sanitky, které jezdí pouze se záchranáři, nazývají některá média sanitkami „druhé kategorie“. Redakce Medical Tribune oslovila s dotazy na toto téma MUDr. Ondřeje Fraňka, vedoucího lékaře operačního střediska pražské záchranné služby.

| Kritický nedostatek lékařů sloužících na záchrance je podle slov šéfů záchranek prakticky ve všech krajích. Jde podle vás o nedostatek absolutní, nebo relativní?

Především si dovolím nesouhlasit s tím, že lékařů v záchranné službě je kritický nedostatek. Málokterá země na světě má v jeden okamžik na daný počet obyvatel ve službě na záchrance tolik lékařů jako ČR. Jiná věc je, jak tyto lékaře dokážeme využít a nakolik do služeb na záchrance dovedeme zapojit lékaře z nemocnic. Takže nedostatek možná ano, ale spíš relativní – vycházející z toho, že jsme zvyklí mít doktora v téměř každé sanitce. To je dlouhodobě neúnosné a čím dřív začneme přemýšlet, jak nahradit kvantitu kvalitou, tím lépe.

| Do jaké míry je tedy reálné, že by se v českých podmínkách ujal paramedický systém (PMS) záchranné služby?

Nedomnívám se, že by byl vznik paramedického systému na pořadu dne. Především – doktorů na záchrankách není zas tak úplně málo, a pokud je stát nebude vyhánět dalšími neuváženými kroky např. v systému vzdělávání, není důvod, proč by PMS měl vznikat. Lékař v přednemocniční péči má prokazatelně pozitivní přínos pro přežívání pacientů v řadě kritických stavů (např. zástavy oběhu – stačí porovnat „průměrné“ publikované výsledky resuscitací ve Spojených státech a v Evropě). Doufám proto, že neexistuje politik, který by si zrušení doktorů na záchrankách vzal „na triko“.

Jiná věc samozřejmě je, kolik těch doktorů má v systému být. Seriózní rozbor situace v ČR, založený ne na emocích a dojmech, ale reálných datech, bohužel chybí, ale osobně se domnívám, že tu stále je velký prostor pro racionálnější využívání doktorů. Zásadní přitom je, aby se naše operační střediska naučila mnohem přesněji stratifikovat naléhavost událostí a vysílat lékaře pokud možno jen tam, kde to má reálný medicínský smysl.

Např. v Praze sice poklesl během posledních deseti let podíl lékařských zásahů z cca 23 procent na dvanáct procent, ale nezměnil se např. podíl primárně indikovaných zásahů lékaře u resuscitací nebo závažných koronárních příhod. Jinak řečeno, snažíme se co nejvíce oprostit lékaře od „balastu“ méně závažných událostí. To je příklad cesty, kterou je možné redukovat počet doktorů ve službě. Naprosto klíčová je v tom podpora nadřízených – aby dispečinky nemusely pracovat alibisticky, ale racionálně, a nebály se přitom drakonických trestů v případě neočekávaně nepříznivého vývoje situace.

Druhým pilířem musí být daleko těsnější personální integrace záchranek a nemocnic. Doktor by měl přinést na místo vysokou medicínskou odbornost, víceméně nezávisle na organizační stránce věci. Medicínu kritických stavů se ale nemůže učit až na záchrance. Potřebujeme tedy vytvořit takové podmínky, aby práce na záchrance byla zajímavá i pro dobré doktory z nemocnic. V této souvislosti je potřeba oprostit se od toho, že doktor je v posádce organizátor a vedoucí. Organizátor skutečně musí být kmenový zaměstnanec – a tady vidím veliký prostor pro kvalitní „paramediky“.

| Je posádka složená z řidiče a záchranáře pro většinu případů dostačující, nebo je taková služba posádkou „druhé kategorie“?

Bezpochyby platí, že posádka ve složení řidič a záchranář (RZP) je pro většinu výzev řešených ZZS dostačující. Posádka RZP není žádná „posádka druhé kategorie“, stejně jako např. sestra není „zaměstnanec druhé kategorie“ v nemocnici. Posádky RZP mají svoje místo a svůj zásadní význam pro fungování systému. Na druhou stranu samozřejmě kvalifikace záchranáře pochopitelně není totéž co kvalifikace lékaře, a tudíž posádky RZP (bez lékaře) a RLP (s lékařem) nejsou automaticky zaměnitelné. Posádky RLP a RZP jsou dvě součásti jednoho systému, který se neobejde bez žádné z nich.

| Je tedy český záchranář natolik kvalifikovaný, že je ve většině běžných případů schopen poskytnout plně kvalifikovanou pomoc jako lékař?

Ve většině běžných případů je kvalifikace záchranáře plně dostatečná a lékař na místě nepřináší žádnou „přidanou hodnotu“ kromě společenské stránky věci. Potíž je ale v tom, že záchranka nezasahuje jenom u „běžných“ případů (byť je jich většina), ale také u případů „neběžných“ – závažných, život ohrožujících. Ano, je jich relativně málo (řádově jednotky procent), některé z nich dobře zvládnou i paramedici, ale pak jsou takové události, pro které je erudice lékaře nezbytná. Jsou to především ty, kde je nutná správná a rychlá diferenciální diagnostika (např. závažná dušnost, zástava oběhu…), rutinní zručnost u technických invazivních výkonů (zajištění dýchacích cest, různé drenáže apod.) a další. Ale znovu zdůrazňuji – na to potřebujeme zkušené doktory s praxí v urgentní medicíně. Měli bychom se daleko víc ptát ne na to, KOLIK máme doktorů v systému, ale JAKÉ doktory tam máme.

| Jak hodnotíte vzdělávání záchranářů?

Domnívám se, že pro svoje kompetence jsou připraveni relativně dobře, ale reálně nejde o kvalitu vzdělávání na úrovni vysoké školy, bez ohledu na to, že řada z nich absolvuje studium zakončené VŠ titulem. Kvantita zde jednoznačně převážila nad kvalitou a úroveň průměrného absolventa dnešní „moderní VŠ“ v zásadě odpovídá dřívější průměrné úrovni absolventa střední zdravotnické školy. Ani časově nejde srovnávat tříleté studium záchranářů s devítiletou přípravou doktorů. Velmi si vážím nelehké práce paramediků, ale velmi bych varoval před zjednodušujícími pohledy ve smyslu „proč by nemohl záchranář nahradit doktora, když je to taky vysokoškolák“.

Zdroj: