O rozevírání nůžek mezi nemocničním a veřejným lékárenstvím

Zimní konference nemocničních lékárníků, která se tradičně na přelomu ledna a února koná v Jihlavě, nabízí návštěvníkům jak možnost seznámit se s novinkami, jež ovlivňují jejich každodenní praxi, tak zamyšlení nad obecnějšími otázkami týkajícími se lékárenství jako oboru. O jednu takovou úvahu se s čtenáři MT podělil bývalý prezident ČLnK PharmDr. Stanislav Havlíček.

Po vyslechnutí vzpomínkového ohlédnutí PharmDr. Heleny Rotterové za posledními dvaceti lety, které změnily tvář lékárenství u nás, mi došlo, že nůžky mezi nemocničním a veřejným lékárenstvím se stále více rozevírají. A vůbec tím nemám na mysli větší rozsah činností, které nemocniční lékárny nabízejí, ani významné rozdíly tabulkových platů a platů v komerční sféře. Nemám na mysli ani napadání nemocničních lékárníků ve fakultních lékárnách provozovateli veřejných lékáren kvůli rozhodnutí jednoho bývalého ministra nebo stejná kritika lékárníků v krajských nemocnicích kvůli podobnému rozhodnutí stejného člověka ve funkci hejtmana. Tenhle rozdíl, ty pomyslné rozevírající se nůžky, jsou v něčem jiném a jsou mnohem nebezpečnější. Uvědomil jsem si, že nemocniční lékárenství jako celek má cíl dalšího rozvoje a strategii, jak jej dosáhnout. A navíc, a to je ze všeho nejdůležitější, má také lidi, kteří za tím cílem jdou. Veřejné lékárenství je ve všech těchto ohledech insuficientní.

Politikou a slovníkem výrobců se veřejné lékárny nechaly vmanipulovat do globálního pojmenování „retail pharmacy“ a místo jakékoli progrese se vytrvale snaží udržet pozice, čímž trvale ztrácejí. Udržování pozic se jako cíl obtížněji uchopí v čase neustálých změn a ještě hůře se v něm pro jeho naplnění najde strategie. A personální otázka je úhelným kamenem tristního stavu. Počet aktivních a zapálených lidí mezi veřejnými lékárníky zdaleka není úměrný poměrnému počtu takových lidí mezi lékárníky nemocničními. Můžeme být rádi, že alespoň některé výsledky práce kolegů z nemocničních lékáren mají obecný dopad na celý obor. Ale veřejnému lékárenství víc než co jiného chybí větší počet osobností, které vedou a ukazují cestu k dělání věcí navíc. Velmi nerad bych se kohokoli dotknul, vím, že máme ve veřejných lékárnách celou řadu šikovných kolegů a kolegyň, jen jich prostě není dost.

Máme nápady, máme vize, ale nemáme lidi, kteří by s jejich realizací pomohli. Zato máme spoustu těch, kteří jim chtějí bránit a zůstat zakopáni na pozicích. Jedna z prvních ucelených koncepcí veřejného lékárenství byla vytvořena v roce 1999, sjezd České lékárnické komory ji těsným poměrem hlasů nepřijal. Další byla jako „Vize 2021“ předložena s podobným výsledkem k diskusi delegátům sjezdu komory v roce 2011. Na tu zatím poslední, která, doplněná o teze PGEU z evropského „Blueprintu“, vyšla z „Vizí 2021“, se od roku 2012 jenom virtuálně práší.

Ano, velký podíl na tristním stavu mají všechny politické reprezentace za posledních 25 let, obrovskou a negativní stopu zanechala nejen necitlivá ruka, ale taky nemotorná noha trhu a v neposlední řadě také názorová nejednotnost samotných lékárníků. Veřejné lékárenství proto potřebuje víc aktivních lidí, lidí s vlastní vizí a také těch, kteří takovou vizi a její prosazení podpoří. Nemohou čekat, že to někdo vyřeší za ně k jejich prospěchu. Musejí se zvednout a být vidět a slyšet. Pomohou nejvíce sami sobě.

Zdroj: Medical Tribune