Co by přinesly pevné doplatky na léky na předpis? - FÓRUM

Jedním ze závěrů právě proběhlého sjezdu České lékárenské komory je, že komora bude aktivně usilovat o prosazení jednotných doplatků za léky na předpis ve všech lékárnách. Proto se v pravidelném diskusním fóru zainteresovaných odborníků ptáme, zda je zavedení pevné výše doplatku krok správným směrem a co by v případě přijetí přinesl. Příznivci tohoto řešení obvykle argumentují tím, že současné nastavení s různými doplatky je matoucí pro všechny zúčastněné, jak pro pacienty, tak pro lékaře i lékárníky „Pevný doplatek by v konečném důsledku vedl ke snížení výdajů zdravotních pojišťoven za léky na recept. Pacientům by tento systém dal předem jasnou informaci, kolik budou doplácet za léky na recept v lékárnách, ještě předtím, než by navštívili svého lékaře,“ říká například Mgr. Marek Hampel, předseda představenstva Grémia majitelů lékáren. Odpůrci naopak uvádějí, že pevná výše doplatku by byla dalším opatřením deformujícím trh a v konečném důsledku pacienti neušetří. „Pokud by k tomu došlo, mohlo by to znamenat regulaci na lékovém trhu s pořadovým číslem 18. Už nyní jsme v tomto ohledu rekordmany celé Evropy. Navíc je zřejmé, že by se kvůli takovému opatření musel v daném případě změnit celý systém stanovení cen a úhrad,“ uvádí představitel České asociace farmaceutických firem Dr. Emil Zörner a dodává: „Představte si, že by už fungovaly pevné doplatky. Stát snižuje od ledna DPH a politici hlásí do médií, že pacienti v lékárnách díky nim výrazně ušetří. To je jenom zlomek pravdy – doplatky se sníží minimálně a peníze z DPH získají, stejně jako za stávajících podmínek, zdravotní pojišťovny.“

PharmDr. Lubomír Chudoba,

prezident České lékárenské komory

Jaká je současná situace? V zemích EU jsou zavedeny buď pevné ceny, nebo stejný doplatek na léky na předpis ve všech lékárnách. V ČR však nikdo pacientům negarantuje dostupnost léků bez doplatku, příp. s nejnižším doplatkem. Lidé se tak dostávají do situací, kdy si zbytečně doplácejí, navíc formou nezapočitatelného doplatku, který není součástí tzv. ochranného limitu. Časté změny cen a úhrad léků přispívají k tomu, že lékárny nakupují léky v různých časových obdobích, tedy s různě vysokými cenami původce, z nichž se vypočítává konečná cena. Řada lékáren je navíc diskriminována tím, že objednaný lék jí distributor, někdy na příkaz výrobce, ani nedodá. Nebo dodá za podmínek neúměrně vysoké spoluúčasti pacienta. Za většinu vysokých doplatků ale může neustálé snižování úhrad léků na návrh zdravotních pojišťoven, resp. Státního ústavu pro kontrolu léčiv. A pojišťovny nejsou bohužel schopné ani garantovat svým pojištěncům 100% dostupnost léků ze svých pozitivních listů.

Není divu, když například pro VZP je podmínkou uzavření smlouvy s výrobcem pouhé 3% zastoupení jeho přípravku na trhu.

Co navrhujeme? Stát a zdravotní pojišťovny musejí mnohem intenzivněji vyjednávat o cenách léků. Odpovědnost za minimální a predikovatelné doplatky je na nich. Německé zdravotní pojišťovny například „vysoutěží“ několik výrobců pro daný lék a díky tomu je lék dostupný všem jejich pojištěncům. U léků nenahraditelných v rámci generické substituce pak může být riziko jejich reexportu eliminováno vyšší cenou a zpětnou platbou výrobce na účet zdravotní pojišťovny („pay‑back“). Cílem by měla být minimální spoluúčast pacienta započitatelná do jeho ochranného limitu. Rád bych také využil očekávané výkonové ohodnocení lékárenské péče, které potlačí závislost výše odměny lékárny na ceně léku. To nám významně pomůže při zavedení standardního evropského modelu, kde lékař i pacient vědí, zda je jeho lék opravdu v lékárně k dispozici a jaká je výše spoluúčasti. Čas uspořený neustálým obtelefonováváním distributorů pak budou moci lékárníci věnovat svým pacientům. A jestliže budou státní instituce a zdravotní pojišťovny schopné vyjednat s výrobci léků co nejnižší cenu, pak to v žádném případě nemůže znamenat zvýšení spoluúčasti pacientů.

Mgr. Marek Hampel,

předseda představenstva Grémia majitelů lékáren

Určitě ano, nejlépe na období jednoho roku. V konečném důsledku by vedl ke snížení výdajů zdravotních pojišťoven za léky na recept. Pacientům by tento systém dal předem jasnou informaci, kolik budou doplácet za léky na recept v lékárnách, ještě předtím, než by navštívili svého lékaře. V konečném důsledku by takto nastavený systém motivoval pacienty k větší spolupráci při léčbě. Současný systém regulace stanovení maximálních cen, dohodnutých nejvyšších cen a maximálních úhrad se jeví z pohledu pacienta jako velmi nepřehledný, v konečném důsledku se obrací proti zájmům pacienta a je tedy deformovaný. Z kapes pacientů vytahuje více peněz, protože pacient nemá šanci se zorientovat v cenách. To hlavní, co se odehrává v ekonomice veřejného lékárenství, je ukryto pod pokličkou. Myslím tím pobídky výrobců, kterými odměňují své odběratele za velikost, tedy objem odebraného zboží. Je jasné, že čím větší řetězec lékáren, tím větší odběry, tím větší bonusy, které inkasuje majitel řetězce, ale nikoli pacient. Zde vidím prostor pro zdravotní pojišťovny, aby jasně deklarovaly svůj záměr vstoupit do hry a o tzv. bonusy se přihlásit. Stát má možnosti, jak tento systém pevných doplatků u léků zavést. Šlo to u cigaret, tak není jediný důvod, aby to nešlo u léků. Závěrem snad jen konstatování, že máme tak nízké ceny léků, že náš trh je v ohrožení a některé léky se k českým pacientům vůbec nedostanou. Na vině jsou tzv. přímé dodávky jen u předem vybraného distributora, a tím je PHOENIX lékárenský velkoobchod, a. s.; nikde jinde tento sortiment zboží nenakoupíte.

A to je monopol.

MUDr. Zorjan Jojko,

předseda Sdružení ambulantních specialistů

Nás – ambulantní specialisty – daleko víc trápí, resp. nerozumíme tomu, proč mají různé léky se stejnou účinnou látkou, dávkou a cestou podání různou úhradu ze zdravotního pojištění. Tam bychom viděli cestu k nivelizaci my.

Pokud jde o doplatky pacienta, za zcela postačující bychom považovali, pokud by lékárny měly povinnost výši doplatků, které účtují pacientům, zveřejňovat na svém webu, aby se pacienti již doma mohli rozhodnout, do které lékárny půjdou a kam ne. Zvláště mimo velká města by to pacientům jistě hodně pomohlo.

Ing. Daniel Horák,

Česká lékárna holding, generální ředitel

Prohlášení ČLnK tak docela nerozumíme. Pokud jde o predikovatelnost ceny, pak je určitě předvídatelná u léků bez doplatku – takový je přibližně v každé terapeutické skupině jeden. Z ohlasů svých pacientů víme, že jim vadí časté změny cen léků s doplatkem, ke kterým dochází v rámci regulace cen léčiv. Tento problém ale návrh ČLnK neřeší. ČLnK požaduje podle svého vyjádření stejné doplatky na léčiva na základě stížností pacientů. I my se každým podnětem pacientů důkladně zabýváme, protože je považujeme za velmi důležité. Tady ale ČLnK žádá radikální změnu, aniž by předložila dopadovou analýzu, která by zkoumala, jaký vliv by takový obrat na pacienty měl. Průzkum, jímž svůj návrh ČLnK zaštiťuje, má spornou relevanci, protože respondenti neznají skutečné důsledky změny. U nás, podobně jako u Ministerstva zdravotnictví, panuje obava, že by zafixovaná cena mohla být pro pacienty reálně vyšší než ta, která vzniká při soutěži. Obecně jsme přesvědčeni, že je to právě konkurence, která pacientům zajišťuje nejlepší úroveň lékárnických služeb včetně nejvýhodnějších cen. Realita ukazuje, že teprve liberalizace lékárenského trhu na něj přinesla skutečně proklientský přístup. Také argumentaci jakousi „evropskou anomálií“ považujeme za účelovou a nepřesnou. Vracet se k regulaci podle nás znamená cestu o mnoho let zpátky a domníváme se, že požadavek Komory nezohledňuje zájmy pacientů, nýbrž úzké skupiny lékárníků.

Mgr. Michal Hojný,

viceprezident České lékárenské komory

Aktuální stav je výsledkem neochoty autorit jasně definovat principy lékové politiky v ČR. Existuje snad jiný segment poskytování zdravotní péče, kde by byli nastavením úhradových principů pacienti ponoukáni obíhat poskytovatele a hledat, kde jim péči hrazenou z veřejného zdravotního pojištění poskytnou nejlevněji? Neexistuje! A přesně tak to funguje u léků! Stát drží v rukou kompletní výzbroj na efektivní regulaci ceny a úhrady. Co tedy chybí? Chybí ochota a odvaha definovat, jak vysoká má být spoluúčast u konkrétních přípravků, resp. skupin léčiv. Definovat, co je tím zlatým standardem, který by měl být hrazen z veřejného zdravotního pojištění plně, a co je už nadstandardem, za který už by si měl pacient jasně definovanou částku doplatit. Stávající stav totiž nevyhovuje paradoxně pojišťovnám či pacientům, ale především většině výrobců. U jejich přípravku může SÚKL ve správním řízení určit doplatek. To ale výrobci vadí jen kosmeticky. Doplatek se totiž vlivem stávajících pravidel‑nepravidel stane alespoň pro část „VIP“ pacientů nulový, a tím pádem se nestává logickou regulací preskripce, prostředkem pro vyšší motivaci pacienta k léčbě. Nulový doplatek se tedy přes původní záměr regulačních úřadů stává motivací k navýšení preskripce přípravku. To potvrzují dlouhodobé zkušenosti i data o spotřebách některých léčiv. Je to tak správně? Byl toto záměr státní lékové politiky?

A je tu ještě jeden atribut – informace o doplatku v době preskripce zásadním způsobem zjednodušuje komunikaci lékař – pacient. Proč nedopřát lékařům a pacientům tento „luxus“?

Dr. Emil Zörner,

výkonný ředitel České asociace farmaceutických firem

Pokud by k tomu došlo, mohlo by to znamenat regulaci na lékovém trhu s pořadovým číslem 18. Už nyní jsme v tomto ohledu rekordmany celé Evropy. Navíc je zřejmé, že by se kvůli takovému opatření musel v daném případě změnit celý systém stanovení cen a úhrad. Rozumím lékárníkům, že chtějí předvídatelnější prostředí. Kdo by nechtěl? To je jistě zájem pacientů, o které jde především, a stejně také výrobců léků.

Domnívám se ale, že prvním krokem k úspěchu je „informovaný pacient“. Pokud pacient získá představu, z čeho se skládá cena léku, jaký je rozdíl mezi celkovou cenou léku a doplatkem samotného pacienta, tedy proč vlastně lidé za léky v lékárnách doplácejí, snadněji pochopí, že v různých lékárnách mohou být ceny poněkud odlišné. Proto bych rád požádal lékárníky, aby zvážili možnost připojit se k našemu projektu „Kolik stojí léky“. Ten si klade za cíl informovat širokou veřejnost právě o těchto skutečnostech.

To by mělo být prvním krokem změn. Jeden příklad za všechny: Představte si, že by už fungovaly pevné doplatky. Stát snižuje od ledna DPH a politici hlásí do médií, že pacienti v lékárnách díky nim výrazně ušetří. To je jenom zlomek pravdy – doplatky se sníží minimálně a peníze z DPH získají, stejně jako za stávajících podmínek, zdravotní pojišťovny.

Tak kde je předvídatelné prostředí pro pacienty? Bez informací to prostě nejde. A nemluvě o detailech – co udělat s léky na předpis, které nejsou hrazeny? Zcela logické by bylo nechat konkurenci, ale lidé budou opět platit v každé lékárně za stejný lék jinou částku. Nemluvě o akčních nabídkách či slevových akcích.

Karel Vedral,

prezident České asociace pro revmatické choroby, o. s.

Zavedení jednotné výše doplatku není krok správným směrem. Argument, že pacienti obcházejí lékárny, aby získali levnější lék, platí pouze ve velkých městech, kde je v určitých lokalitách koncentrace lékáren dosti vysoká, ale ve většině měst jsou lékárny stále ještě od sebe dost vzdálené, takže vybírání lékárny pacientem podle výše doplatku není tak časté. Jednotný doplatek ovšem podle mého názoru povede k tomu, že lékárník bude pacientovi častěji nabízet substituci předepsaného léku za jiný, u kterého je sice stejná účinná látka, ale může být rozdíl ve snášenlivosti a eventuálně také z hlediska interakce s dalšími léky. Navíc to bude mít dopad na pacienta i v tom smyslu, že se snadněji nechá „léčit“ lékárníkem, než aby jel za svým ošetřujícím lékařem. Zajímavý také bude dopad lékové substituce do lékařské dokumentace vedené lékařem o pacientovi.

Zdroj: Medical Tribune