Kvalitní záchranář představuje budoucnost ZZS v ČR
Dlouhodobě neřešený problém s každoročním úbytkem lékařů na zdravotnických záchranných službách (ZZS), snižováním počtu posádek rychlé lékařské pomoci a v lepším případě přechodem na systém rendez‑vous (RV) se díky blížícímu se konci výjimky možnosti vyššího počtu přesčasových hodin pro lékaře odkrývá v plné nahotě v posledních měsících více než kdy jindy předtím.
My, kteří na záchrankách léta pracujeme, víme, že o problému se ví nejméně patnáct let. Ano, za patnáct let se pro posílení nebo alespoň udržení stavu lékařů na ZZS prakticky nic neudělalo (nemám na mysli přeplácení, aby bylo hned jasno). Vede se dlouhodobě jakási debata, co by se mělo a nemělo, co by se mohlo a nemohlo, ale hmatatelný výstup jsme nezaregistrovali žádný.
Na první pohled by se mohlo zdát, že nám jako komoře záchranářů nepřísluší posuzovat, jak si to lékaři nastaví či zařídí. Je však zřejmé, že nedostatek lékařů na ZZS vede po celou dobu planých diskusí k tomu, že tento handicap stále více doléhá na nelékařské zdravotnické pracovníky záchranných služeb, zejména pak na zdravotnické záchranáře a všeobecné sestry se specializací.
Setrvalý úbytek lékařů způsobil každoroční nárůst výjezdů obsloužených posádkami rychlé zdravotnické pomoci (RZP – bez lékaře), přičemž za posledních 15 let narostl z 10 % na loňských 66 procent. To je ale celorepublikové číslo. Například v Praze dosahoval počet výjezdů obsloužených posádkami rychlé zdravotnické pomoci 85 % a v Libereckém kraji kolem 80 procent. Výrazně se změnilo portfolio indikací, na které jsou posádky RZP primárně, ale i sekundárně vysílány. Nezměnil se ovšem systém přípravy nelékařských zdravotnických pracovníků (NLZP)!!! Navíc v praxi platí pravidlo, že čím větší město (kromě Prahy) a čím blíž do nemocnice, tím spíš v oblasti operuje posádka RLP (rychlé lékařské pomoci), čím dál od civilizace a nemocnice, tím spíš v oblasti operuje posádka RZP.
Obsah odborné přípravy se za 20 let téměř nezměnil
Největším problémem pro NLZP je, že na změny v systému poskytování přednemocniční neodkladné péče (PNP) odpovídajícím způsobem nereagovala příprava zdravotnických záchranářů, na kterých dnes systém už ze dvou třetin stojí; je předpoklad, že brzy bude stát cca ze čtyř pětin. Odpovědná místa patnáct let řeší, jak udržet neudržitelné, osnovy studia a odborná příprava zdravotnických záchranářů, na kterých je systém už dnes z velké míry postaven, se za posledních 20 let téměř nezměnily, a tak i dnes školy připravují absolventy pro výkon povolání odpovídající požadavkům poloviny devadesátých let minulého století.
A tak jediný posun, který jsme v komoře zaregistrovali, je, že i oficiální místa a mnohdy i zarputilí odpůrci posádek RZP, zarputilí odpůrci zvyšování kompetencí NLZP, zarputilí odpůrci „paramedického systému“ si dnes uvědomují, že ať chtějí či nechtějí oni, ať chceme nebo nechceme my, tak se mu každoročně přibližujeme. Tím nechci říci, že to je to, oč jsme kdy usilovali. Vždy jsme se přikláněli k myšlence, že nejlepší by bylo zachovat systém kombinovaný. K nastavení a udržení kombinovaného systému je ale zapotřebí nejdříve udělat zejména tři zásadní rozhodnutí, která dle našeho soudu měla být učiněna už daleko dříve. Jednak se shodnout na míře kombinace, jestli 30 % RLP/70 % RZP, nebo 20 %/80 % či jinak. Poté nastavit podmínky udržitelnosti nastaveného procenta posádek s lékařem. Poslední věcí, která se ale měla začít dělat také už dávno, je posílit vzdělávání, praktické dovednosti a tím i kompetence NLZP pracujících na ZZS. A to je ta věc, kterou bychom se chtěli a měli nadále zabývat.
Studium záchranáře na praxi dostatečně nepřipraví, hlavně v urgentní medicíně
Jak uvádím výše, příprava zdravotnických záchranářů je zastaralá a dávno neodpovídá požadavkům současné praxe. Všechny úrovně vzdělání jsou postaveny na stejnou rovinu a každoročně školy opustí cca 250 až 300 absolventů oboru zdravotnický záchranář. Jen hrstka z nich pak může získat práci v oboru. To je přesný opak toho, co systém potřebuje. Systém by potřeboval každoročně maximálně 50 až 70 nových zdravotnických záchranářů, ale naopak špičkově připravených nejen po teoretické stránce, ale i po stránce praktických dovedností. Dále by potřeboval současné zdravotnické záchranáře a všeobecné sestry ze záchranek doškolit ve specializaci urgentní medicína.
Proč? Protože hlavním a každodenním problémem zdravotnického záchranáře při samostatném výkonu povolání ve výjezdových skupinách rychlé zdravotnické pomoci (RZP) je, že se musí spolehnout sám na sebe, na své znalosti a dovednosti, a ještě naprosto přesně v mantinelech kompetencí, které jsou mu svěřeny legislativou.
Specializační vzdělávací program pro zdravotnické záchranáře s názvem urgentní medicína opět nevznikl z popudu těch, kteří mají dle zákona primární odpovědnost za zajištění odpovídající přednemocniční péče, ale vznikl až na základě požadavku, tlaku a za nesmírného úsilí profesních organizací, protože ty si po celou dobu uvědomovaly, že systém vzdělávání a s tím spojených kompetencí je už dávno v každodenní realitě, která na ně klade každoročně více práce a odpovědnosti, nedostatečný. Aby ale specializační program a rozšířené kompetence vůbec mohly spatřit světlo světa, musely profesní organizace zajistit i dohodu s MZ ČR, AZZS a OS UM a MK, což se během roku 2010 podařilo.
Obrovským kladem specializačního programu je, že je z velké míry zaměřen na praktické dovednosti, které bude muset každý absolvent studijního programu splnit a splnění potvrdit zápisem v logbooku. Při poslední novelizaci legislativy v roce 2011 se profesním organizacím také podařilo do vyhlášky o činnostech záchranáře pro UM připravit a vložit zcela nové a hlavně rozšířené kompetence, které odpovídají současným požadavkům na výkon profese zdravotnického záchranáře.
Všichni jsme potenciálními pacienty zdravotnických záchranářů
Nicméně zase přešlapujeme téměř na místě. Studium programu je drahé, NLZP si je sami zaplatit nezvládnou, zaměstnavatelé finanční prostředky nazbyt také nemají. A tak počáteční radost alespoň z dílčího úspěchu možnosti zlepšení přípravy zdravotnických záchranářů alespoň navazujícím studiem kalí i fakt, že předloni bylo na specializaci UM přiděleno 15 a loni dokonce jen 5 rezidenčních míst. To je žalostně málo. Přitom profese zdravotnického záchranáře je specifická právě tím, že na rozdíl od ostatních nelékařských profesí vykonává činnosti i u těch nejtěžších poruch zdraví, bez rozdílu věku pacienta, mimo zdravotnické zařízení v terénu, bez možnosti okamžité pomoci lékaře.
Proto si myslíme, že už je na čase změnit myšlení (hlavně u odpovědných pracovníků na všech stupních), přestat zachraňovat systém z devadesátých let minulého století, který se stejně ve smyslu lékařského obsazení vyvíjí a mění sám, a přeskupit síly a finanční prostředky, aby konečný stav více odpovídal realitě.
V komoře jsme přesvědčeni, že už dávno nastal čas se skutečně začít cíleně věnovat těm, na kterých systém z velké míry už dnes stojí a v budoucnu se jejich role ještě zvýší. Začít se daleko více věnovat odborné přípravě zdravotnických záchranářů, řidičů vozidel ZZS a všech NLZP ze záchranných služeb. V porovnání s tím, co pro společnost odvádějí a odvádět budou, to zcela jistě nebudou špatně investované prostředky, čas a námaha.
Všichni by si měli uvědomit, že my i naši blízcí bez rozdílu věku, pohlaví a politického přesvědčení jsme potenciálními pacienty zdravotnických záchranářů. A když nic jiného, tak tato skutečnost by měla být důvodem, proč bychom pro přípravu zdravotnických záchranářů měli dělat maximum.
Proto budeme v KZ ZZS ČR opět hledat všechny možnosti, jak zajistit zlepšení nejen kvalifikační přípravy, ale i celoživotního doplňování teoretických znalostí a praktických dovedností NLZP všech kategorií vykonávajících povolání na záchranných službách, aby příprava odpovídala současným a budoucím požadavkům na ně kladeným. Pokud k zamyšlení nad problémem a zlepšení situace s přípravou a celoživotním vzděláváním přispěje i tento článek, Pán Bůh zaplať!
Autor má téměř dvacetileté zkušenosti z výkonu profese sestry/záchranáře na ZZS včetně letecké záchranné služby. Také posledních 9 let pracuje jako hlavní sestra krajské záchranky (nicméně stále i ve výjezdu a na LZS), takže má pohled i ze strany zaměstnavatele. Od roku 2005 je současně prezidentem Komory záchranářů zdravotnických záchranných služeb České republiky, v neposlední řadě je od roku 2008 členem Akreditační komise Ministerstva zdravotnictví ČR, kde mohl mimo jiné sledovat, jak se řeší kvalifikační a specializační příprava nelékařských profesí.
Zdroj: Medical Tribune
