Domy plné bolesti

U nás se situace v poslední době poněkud změnila, protože některá místa odloučení a omezení začali navštěvovat naší bohatí a mocní a někteří z nich tu i pobývají a vydávají tak určitá svědectví o neuspokojivém prostředí vazby či vězení. To povede nepochybně ke zlepšení prostředí v těchto zařízeních, což je dobře, protože jsme kulturní zemí, která se zavázala mezinárodními konvencemi nedopustit ponižující zacházení či týrání lidí v zařízeních omezujících jejich svobodu.

Existuje však velká skupina zařízení, kam dosud oko mocných ani veřejnosti nedohlédlo či dohlédnout ani nechce.
Domovy důchodců se v nedávné době rozčlenily na domovy pro seniory (žije tu 38 tisíc lidí) a domovy se zvláštním režimem (žije tu 10 tisíc lidí). Tato „sociální“ zařízení slouží pobytu lidí, kteří již nemohou setrvat ve svém domácím prostředí, a měla by jim zajišťovat potřebnou péči. Za pobyt a služby platí lidé úhradu, která zahrnuje i část jejich důchodu a pokud jeho výše není dostatečná, pak důchod celý se zákonnou výjimkou 15%, která musí člověku zůstat jako kapesné. Patnáct procent z důchodu tu představuje zpravidla o něco málo více než tisíc korun na měsíc, na celý zbytek života. Tišíc korun měsíčně na oblečení a obutí, kadeřníka, pedikúru, eventuálně další placené služby, telefon, něco dobrého, co nezahrnuje ústavní strava, a hlavně na doplatky léků, poplatky u lékaře a zaplacení léků, které nejsou hrazené, což je většina běžných léků proti bolesti.

Ještě v roce 2006 (podle dat z našich výzkumů) žilo v domovech pro seniory téměř 40% lidí soběstačných, 55% lidí lehce nesoběstačných a počet lidí výrazně a těžce nesoběstačných představoval pouhých 6%. V posledních letech se situace radikálně změnila. V tzv. domovech se zvláštním režimem jsou lidé těžce nemocní a nesoběstační (více než 90% trpí demencí) a v „domovech“ pro seniory žijí převážně lidé nesoběstační v důsledku různých chronických, zpravidla nedostatečně léčených onemocnění. Lidé s výraznou a těžkou nesoběstačností představují nyní 42% a s lehčí nesoběstačností 51% zatímco lidí soběstačných tu žije pouze 7% z celkového počtu obyvatel těchto zařízení. 75% lidí tu žije s bolestí, u 25% je tato bolest nesnesitelná. Léky na bolest se však musí platit, proto jsou často voleny léky tlumivé, které mají mnoho nežádoucích účinků – podle našich údajů jsou používány u 60% i více obyvatel těchto zařízení.

Úmrtnost v těchto zařízeních je tedy vysoká, někde se jedná o čtvrtinu až třetinu obyvatel. Umírají zejména v prvním roce pobytu. 25-30% obyvatel těchto zařízení však neviděl v posledním roce praktický lékař a 10% z nich žádný lékař. Lékaři se často brání péči v těchto zařízeních poskytovat, neboť jsou jim za ni vyměřovány „regulační“ srážky od zdravotních pojišťoven.

Práci lékařů v těchto ústavech suplují sestry, někde a zatím. Někde dokonce i velmi dobře (byť často na hraně legislativy) a snaží se kompenzovat nedostatky systému a zlepšit kvalitu života lidí. Díky jim za to. Zatím. Pokud by došlo k opatřením, která jsou teď zvažována Ministerstvem zdravotnictví a Ministerstvem práce a sociálních věcí v součinnosti s Asociací poskytovatelů sociálních služeb a naopak bez účasti odborné geriatrické společnosti, znamenalo by to vyloučení zdravotních sester z týmů pracujících v těchto ústavech (úmyslně mluvím o ústavech nikoli o domovech).

Agentury domácí péče by možná v některých oblastech měly větší zisk, ale týmovou péči o nejkřehčí pacienty v ústavech takto „dodavatelsky“ zajistit nelze. Věřme tedy jen, že se nakonec přece jen najde rozumnější řešení a budou vyslyšeny připomínky odborných společností. V rozvinutých zemích (USA, Norsko) ale i dalších, což znělo velmi výrazně právě na nedávném evropském kongresu paliativní péče, který probíhal v Praze, se snaží zajistit kvalitní zdravotní, ošetřovatelskou, rehabilitační i paliativní péči v ústavech, aby nemuseli pacienty převážet stále do nemocnice a zpět, na vyšetření a zpět, k předpisu pomůcky a zpět. Spočítali si (oni, v jiných zemích), že se to vyplatí – společnosti i pacientům. My takto (u nás, v naší zemi) nepočítáme, ale my (v této oblasti informovaní) víme, komu by se co vyplatilo (nikoli však společnosti ani pacientům).

Závěrem: návštěvy a pobyty politiků v zařízeních omezujících svobodu by mohly přinést zlepšení v tomto dosud přehlíženém segmentu naší společnosti. Do některých zařízení se již naši politikové dostali, byť zatím proti své vůli. Jak bychom mohli přimět alespoň některé z nich, aby se zajímali i o ústavy pro seniory a ústavy pro zdravotně postižené - o domy plné bolesti?