Kterak zdravotní pojišťovny u nás riziko do systému vnesly

Nám už nevzkřísitelně zdegenerovaly zdravotní pojišťovny, a to za vydatné asistence ministerstva zdravotnictví, neboť jsme se za dvacet let nerozhodli, jakou správu veřejného zdravotního pojištění to vlastně chceme. Zdravotní pojišťovny už jen stále více komplikují celý zdravotní systém a vedou ho nikam. Prý lépe nemohou, neboť je trápí ministerstvo úhradovými vyhláškami. Pojišťovny nicméně dále bují pod blednoucí vlajkou údajného konkurenčního prostředí a nutnosti kontroly doktorů, kteří by jinak zvlčili nerozumným utrácením za péči o pacienty, naučenou nezodpovědností za své konání i nároky na zvyšování svých platů až o krizově astronomických deset procent.

Pojišťovny konají dobro také pod praporem dohledu nad strukturou sítě a blahem pojištěnců, kteří by se bez nich neorientovali a také vlčili, hlavně svým zlozvykem být nezřízeně nemocní. V našem zdravotním pojišťovenství, ministersky pošťuchovaném, nikdy nešlo o více než o rozdělování vybraného zdravotního pojistného, respektive povinné zdravotní daně poskytovatelům. Tedy těm, kdo jsou schopni něco zdravovědného poskytnout. Pojišťovny byly v této hře na pojištění nazvány plátci, kteří nejlépe vědí, komu platit, ač sami nic neplatí, pouze peníze spravují a přidělují. Skutečnými plátci jsou vydělávající občané nebo stát platící za nevýdělečné děti a důchodce. Stát ovšem platí zase jen z daní občanů, a pouze čtvrtinově, se zdůvodněním, že nás postihla bankovní bída a vládne státní chudoba. A také, že pokládá za mazané držet systém deficitní, aby se nerozhazovalo.

Pod vlivem ideologie svobodného podnikání s veřejnými zdroji se až zbytečně dlouho naivně věřilo, že rozdělování veřejných prostředků bude veřejné, férové a konstruktivní. Stalo se neveřejné, místy neférové a destruktivní. Podpořilo plevel. Distributoři zdravotní daně čili pojišťovny nejprve pojistili své pozice, zbudovali příbytky a zajistili, že rozhodování o veřejných prostředcích bude raději neveřejné. „Nemáte právo hovořit do našich peněz ani nahlížet do našich dat,“ deklarují sice nevolení, ale vyvolení úředníci státu ve státě pojištěncům a voličům, ovšem i jejich zvolencům, tedy zastupitelům, poslancům či senátorům. „Abychom vám přidělili naše peníze, jste naopak povinni vy nám poskytovat jakákoli vaše data o pojištěncích a své činnosti a hlásit, cokoli si zamaneme, jinak vás z naší vůle poskytování zbavíme,“ oznamují pojistní úředníci poskytovatelům, tedy nemocnicím i lékařským praxím. „Sami nejlépe posoudíme, jaké služby, kteří lékaři a které nemocnice jsou pro vás vhodné. Sami také nejlépe víme, kdy zaplevelit systém dalšími smlouvami se zbytnými zdravotnickými podniky, a sami zase víme, kdy a koho redukovat, že se nám nehodí.“

Darebností různého typu každý lékař ve funkci i v provozu zažil s pojišťovnami za oněch dvacet let postupné degenerace a byrokratické svévole dost a ještě i zažije. Už dokonce investigativci z deníku Insider, a zaplať pánbůh i za jejich poznání, byť zpožděné, se ke 2. 10. 2012 dopídili, že platby pojišťoven za stejnou zdravotní službu různým nemocnicím se po celá léta liší místo od místa, a to až trojnásobně, a zvolené koeficienty že mohou být dány i oblibou nebo zvláštními vztahy. Zvláštními vztahy nám také z původní neopidipojišťovny, nedávno ještě plaše náborující občany před supermarkety, vznikla metodou státem pasených anexí už druhá největší pojistná instituce, sezobávající jiné starší pojišťovny, i ty prý mocné a zdravé, třeba metalicko‑aliančně nezávislé, jak o sobě dříve rády hlásaly. Vznikají tak nové inspirativní bloky a monopolní řetězce pojišťoven, nemocnic a dodavatelů, svobodně a poloveřejně podnikající s veřejnými prostředky při velmi neveřejném rozhodování.

Toto chování neohrabaně kopíruje už i pojišťovna všeobecná, léty rovněž zpolosoukromělá zase politicky, neboť ji spravují kluci, co spolu léta mluví, a neradi by, aby to bylo jinak. Do zákona si před rokem darebně podstrčili a vhlasovali dokonce ještě i bakalářsky darebnou možnost setrvat ve správní radě nekonečně. Když už by náhodou i vznikl prostor pro konkurenci našich distribučních spolků, tedy zdravotních pojišťoven, jako třeba nyní v době (ne)uzavírání nových smluv se starými nemocnicemi, všechny zdravotní pojišťovny i s pojistným náměstkem ministra se jako jedna rodina v parném létě sešly a provedly neveřejná dohodnutí, kdo ano, s kým a kdo ne. Takový malý byrokratický kartel s velkým dopadem. A tak teď píšou svazy nemocnic, zdravotníků a pacientů dopisy a petice, že je to jaksi zlobí. Veřejné zdravotnictví je vskutku modelovým příkladem, jak spolehlivě jsme na lopatky dostali nenáviděný socialismus i náviděný kapitalismus, a když na to budeme ještě chvilku vlídně koukat, dostaneme na lopatky i demokracii, ať už občanskou, sociální, křesťanskou či liberální, onen dar LIDEM, nebo onu vrcholovou, tedy TOP demokracii, která přinesla novinky jako tradici počítanou od roku 2009, odpovědnost a prosperitu, jíž se proto už tři roky těšíme.

Zkusme tedy pojmenovat možné scénáře dalšího vývoje. Jistota zůstane pouze v tom, že občané‑plátci a zdravotníci‑poskytovatelé budou dále pokračovat v placení systému a poskytování péče či služeb (jak se teď nově péče jmenuje), protože tohle za ně skutečně nikdo neudělá. Stran distribuce veřejné zdravotní daně, tedy fungování zdravotních pojišťoven, se nabízejí tři možnosti. Staročeská, mladočeská a cizozemská. Staročeská varianta znamená, že se nestane nic a vše bude pokračovat jako dosud s občasným mediálním humbukem o krizi, kolapsu a reformě, která odkrizuje a odkolapsuje. Tato varianta je nejpravděpodobnější a dobře se v ní daří plevelům. Ráda pracuje s proklamacemi osvědčených hodnot unikátní české cesty, na níž vychlazená kofola zteplává a horký čaj chladne. Mladočeská verze se rodí z východních větrů a ráda by redukci pojišťoven se slabší VZP, spíše chudinského typu pro více nemocné na jednom břehu, a se silnějším konsorciem oborových pojišťoven, které s jistou předjímavou vizí už říkejme Agel, a kde by mělo přibýt oněch odpovědných, sebevědomých, solventních a spíše zdravějších pojištěnců na břehu druhém. Vytvoří‑li vnitro a vojsko společenství na ostrůvku vprostřed proudu, bude to jistě malebnější říční krajinka než dva nemalebně zregulované břehy. Pokud ostrůvek naopak vody zalijí, přebrodí pojištěnci podle již uvedeného dělení na ten či onen břeh.

Čas je také faktorem proměn. Staročeši zestárnou, zeslábnou, někteří padnou, prosadí se mladočeši a postupně budou zase oni úspěšně vyzrávat ve staročechy. Obě verze jsou tedy nakonec jen verzemi idyly českého baroka s trvalým tureckým strašením, tedy od východu. Nejméně pravděpodobná je ovšem třetí verze cizozemská, která má jeden princip a více podob. Principem je, že je jasno a nemíchá se pojišťovenské rozhodování s ministerskými úhradovými intervencemi. A pak se jen zvolí, zda se líbí model Británie, Skandinávie, Francie či Německa, neobjevuje se objevené. Tato cesta však nemůže být přijatelná. Není cestou české tradice, odpovědnosti a prosperity, omezuje a narušuje veřejnou pýchu na soukromě vydobyté i jistý tuzemský kolorit, pro který kdesi kdysi odsouzeníhodní cizozemci zvolili škaredý a nepřijatelný termín „eine tschechische Schweinerei“.

Zdroj: Medical Tribune