Do letadla s „nepilotem“, do nemocnice za nelékařem!
I když se v poslední době z internetu stává stále důležitější mediální prostor, ne všechny servery a elektronická média nabízejí také zajímavý a kvalitní obsah. Pečlivý výběr je nutný zvláště v případě, že čtenář hledá seriózní odborné informace. Jedním z mála serverů, který takové informace nabízí, je odborný web www.e‑interna.cz. Publikuje nové informace z domácího a zahraničního odborného tisku a zaměřuje se především na klinické studie a výsledky aktuálního výzkumu. Odbornou úroveň garantuje redakční rada složená z významných odborníků, v jejímž čele stojí prof. MUDr. Richard Češka, CSc. Zajímavé příspěvky z tohoto serveru budeme pravidelně přinášet i na stránkách MT. Protentokrát jsme vybrali aktuální fejeton z pera prof. Češky.
Původně jsem si myslel, že únorový fejeton bude věnován otázkám vztahů lékaře a farmaceutických firem – článek v Hospodářských novinách „Firmy si už nebudou moci kupovat lékaře“ mne opravdu „potěšil“ kombinací demagogie, neznalosti, závisti a dalších atributů, ale než jsem začal psát, přišlo téma jiné, v něčem možná ještě aktuálnější.
Ve zpravodajství se objevila smutná zpráva o domácím porodu, který skončil tragicky pro novorozence. Volaní záchranáři přijeli pozdě, život skončil skoro, aniž by začal… Ponechám stranou nejrůznější aspekty celé této smutné situace a zaměřím se jen na jedno: Proč se tak často objevuje snaha o řešení se zdravím (i existencí vlastního života) souvisejících situací laicky, s pomocí více či méně kvalifikovaných zdravotníků (nebo dokonce nezdravotníků), ale v každém případě s vynecháním toho nejkvalitnějšího, co může současný medicínský systém poskytnout?
Nejvýrazněji je tento problém vidět na stále rostoucím zájmu o alternativní medicínu. Nikdy si nedokážu nevzpomenout na citát známého medicínského novináře Jaroslava Hořejšího: „Jít se léčit k alternativnímu léčiteli řadě nemocných připadá zcela normální. Sednout si do letadla řízeného ‚alternativním pilotem‘ by bylo považováno za příznak choromyslnosti.“ Nechci snižovat význam jisté míry psychoterapie a také vnímavosti k problémům nemocných (bohužel také fakt, že my, zaplaveni povinnostmi naší „západní“ medicíny, už nemáme dost času a trpělivosti, jež by někdy pacient ocenil…), stejně jako vnímám veliké rozdíly v přístupu léčitelů i dalších, kdo se alternativními postupy zabývají. Zde však jde jednoznačně o rozhodnutí samotného pacienta. Trošku složitější situací je, když se problematikou přesunutí části péče o nemocné z lékařů na nelékaře začne vážně zabývat nejvyšší šéf resortu zdravotnictví. Představa, že lze snížit počty lékařů na odděleních (včetně např. oddělení JIP či ARO) tím, že budou posíleny kompetence nelékařských pracovníků (rozumějme, zdravotních sester), je jistě lákavá, ale… V první řadě by každý měl dělat to, pro co je připravován na vysoké škole i systémem celoživotního vzdělávání. Já jsem poměrně jednoduchý člověk, proto si myslím, že už z jazykového významu by se mohlo odvozovat, že lékař bude léčit:‑). Pracuji v nemocnici (nemocnicích) více než 20 let. A proto mám další problém. I když bych s přenesením kompetencí na kvalifikované sestry dokázal v některých případech souhlasit, KDY by měly sestry tyto činnosti vykonávat? Zdravotní sestry jsou (alespoň na našem pracovišti a na většině pracovišť, která znám) vytížené na 100 % a pracují možná na 120 %, aby zvládly narůstající úkoly (bohužel často související spíše s narůstající administrativou než s kontaktem s nemocným). Kvalifikace sester se zvyšuje a je to dobře. Sestra vysokoškolačka však představuje i podobnou „ekonomickou zátěž“ jako vysokoškolák lékař. Přesun kompetencí mi pak připadá jako zbytečný. V týmu jde o to, aby různé specializace (diagnosticko‑terapeutická činnost a neméně důležitá ošetřovatelská péče) spolu komunikovaly a spolupracovaly, a nikoli, aby se vzájemně nahrazovaly.
Podobným pokusem (opravdu nevím, čím motivovaným) je přesunutí části léčebně preventivní činnosti do lékáren. V lékárnách se má měřit krevní tlak, poskytovat konzultační služba k léčbě. Ponechám stranou fakt, že lékárny vesměs nejsou vybaveny tak jako ordinace – soukromí lékaři by jistě mohli nést úkorně třeba nesrovnatelné nároky na hygienické zázemí apod. Hlavně však: Proč má někdo konzultovat léčbu a dávat pacientovi rady, jaké jsou jeho cílové hodnoty TK nebo cholesterolu, když s ním nesepisoval anamnézu, nevyšetřoval ho, nezná jeho laboratorní nálezy, neviděl jeho ECHO nebo EKG? A hlavně, když za pacienta nenese vůbec žádnou zodpovědnost? Nebylo by opravdu účelnější, aby farmaceut/klinický farmakolog sledoval novinky, ale i komplikace léčby, a jako nesmírně cenný člen terapeutického týmu byl konzultantem léčby pro lékaře? Je pravda, že při konzultaci s pacientem se uplatní i rady typu „ty statiny jsou sice také dobré, ale pozor, aby se vám nerozpustily svaly – ale na cholesterol si můžete koupit lecitin!“ (tohle jsem skutečně slyšel na vlastní uši). To však převážná většina těch kvalitních lékárníků nemá zapotřebí a nedělá to.
Jsem optimista. Věřím, že když budu potřebovat zdravotní péči a sám si zvolím zdravotnické zařízení a nikoli zaříkavače či proutkaře, povede mou diagnostiku i léčbu kvalifikovaný lékař, který bude farmakoterapii jistě konzultovat se vzdělaným farmaceutem a komplexní ošetřovatelskou péči bude mít v rukách skvělá zdravotní sestra podpořená celou řadou nelékařských profesí – a všichni budou dělat to, co nejlépe znají.
Zdroj: Medical Tribune