Lze nařídit lékaři s částečným úvazkem, aby sloužil noční?

Odpovídá JUDr. Dominik Brůha.

Na rozdíl od řady jiných případů je situace, která je předmětem dotazu, výslovně řešena přímo v zákoně, a sice v § 78 odst. 1 písm. i) zákoníku práce. V tomto ustanovení se explicitně stanoví, že „U zaměstnanců s kratší pracovní dobou je prací přesčas práce přesahující stanovenou týdenní pracovní dobu; těmto zaměstnancům není možné práci přesčas nařídit. Prací přesčas není, napracovává-li zaměstnanec prací konanou nad stanovenou týdenní pracovní dobu pracovní volno, které mu zaměstnavatel poskytl na jeho žádost.“

Ve vztahu k položenému konkrétnímu dotazu je tedy zřejmé, že lékař zaměstnaný na kratší pracovní dobu – v daném případě pouze na úvazek 0,1 – zásadně není povinen odpracovat a ani zaměstnavatel mu nemůže jednostranně nařídit práci přesčas, a to ani do základního limitu pro tzv. nařízenou práci přesčas, kterým je limit 8 hodin/týden a 150 hodin/ kalendářní rok, když uvedený limit jinak platí pro všechny ostatní zaměstnance (s výjimkou právě zaměstnanců s kratší pracovní dobou a těhotné zaměstnankyně).

Lékař v úvazku 0,1 proto nemůže být platně v souladu se zákoníkem práce nucen nad rámec svého sjednaného úvazku pracovat přesčas a sloužit např. noční služby. Jediné řešení odpovídající zákonu je dvoustranná dohoda mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, v rámci které by zaměstnanec prokazatelným způsobem projevil souhlas práci přesčas nad rámec svého úvazku dobrovolně odpracovat. Je třeba upozornit, že taková dohoda nevyžaduje ze zákona písemnou formu a postačí i pouhý tzv. konkludentní souhlas, tj. samotným faktem, že by zaměstnanec na noční službu přišel, by de facto dal jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti najevo, že s odpracováním „přesčasu“ souhlasí.

Slovo „přesčas“ je záměrně uváděno v uvozovkách, neboť ze shora citovaného ustanovení § 78 odst. 1 písm. i) zákoníku práce je zřejmé, že o přesčas v pravém slova smyslu nepůjde. Pokud je totiž sjednána kratší pracovní doba, pak prací přesčas je až teprve práce přesahující stanovenou týdenní pracovní dobu, tzn. práce přesahující podle pracovního režimu zaměstnance zpravidla 40 hodin týdně v případě jednosměnného pracovního režimu (event. přesahující 38,75 hodiny týdně v případě 2-směnného pracovního režimu, resp. 37,5 hodiny týdně v případě 3-směnného a nepřetržitého pracovního režimu).

Přitom, zřejmým důvodem, proč zákon stanoví, že u zaměstnanců s kratší pracovní dobou je prací přesčas až práce konaná nad stanovenou týdenní pracovní dobu, je dodržení principu rovnosti v pracovních podmínkách vyplývajících z pracovněprávních vztahů. Práce přesčas je ze zákona vždy mzdově kompenzována pro zaměstnance výhodněji, než práce v režimu základní pracovní doby. Bylo by proto v rozporu s principem rovného zacházení v pracovněprávních vztazích, pokud by za stejnou práci poskytl zaměstnavatel příplatek za práci přesčas zaměstnancům pracujícím na poloviční úvazek např. již od 21. hodiny odpracované v pracovním týdnu; jen proto, že dotyční zaměstnanci zařazení v jednosměnném pracovním režimu mají sjednán poloviční úvazek, zatímco ostatním zaměstnancům v tomtéž jednosměnném pracovním režimu, ale pracujícím na plný úvazek 1,0, by příplatek byl poskytnut až od 41. hodiny odpracované v příslušném pracovním týdnu.

www.tribune.cz/pravni-poradna

Zdroj: www.tribune.cz