Přeskočit na obsah

Šíří se obezita v sociálních sítích?

Ve stati zveřejněné v prestižním lékařském časopisu Journal of the American Medical Association Christakis a Fowler prokázali, že přátelství s obézním člověkem zvyšuje riziko obezity o 57 %, obezita sourozence zvyšuje riziko vysokého BMI o 40 % a životního partnera o 37 procent.

V případě sourozenců mohou být v pozadí i genetické faktory. Christakis a Fowler však jasně prokázali vliv sociálních vazeb. Sousedství s obézním člověkem nemá na obezitu sledovaného člověka žádný vliv, zatímco přátelství s takovým člověkem zůstává významným rizikovým faktorem, i když se přítel odstěhuje stovky kilometrů daleko. Christakis s Fowlerem vysvětlovali efekt sdílením a šířením sociálních norem.

Studie publikovaná nedávno týmem amerických antropologů vedených Alexandrou Brewisovou z Arizona State University v American Journal of Public Health však významnou roli sociálních norem nepotvrdila. „Jako antropologové jsme samozřejmě předpokládali, že společenské normy mají na šíření obezity velmi silný efekt,“ přiznala v rozhovoru pro časopis Scientific American Alexandra Brewisová. „Lze jim však přisoudit jen pětinu z celkového vlivu, který mají společenské vazby na obezitu. To je překvapivě málo.“

Brewisová a její spolupracovníci si vybrali pro svou studii stovku arizonských žen ve věku od 18 do 45 let.

Do sledování zapojili i 812 blízkých přátel, spolupracovníků nebo příbuzných těchto dobrovolnic. Zhruba polovina účastníků pokusu měla normální BMI a polovina trpěla obezitou. Všichni účastníci pokusu měli popsat, jak vnímají proporce lidského těla. Z odpovědí vyvodili vědci, jaké sociální normy uznávají jednotliví účastníci pokusu.

Vědci podchytili síť sociálních vazeb a do ní pak zanesli i sociální normy uznávané každým účastníkem pokusu s ohledem na parametry lidského těla. Následně vědci testovali tři možné scénáře, podle nichž se může obezita šířit sociální sítí. První možnost spočívala v tom, že lidé spojení sociálními vazbami začnou postupně uznávat stejné společenské normy a podle nich se pak i chovají. Podle druhého scénáře mohou dva lidé zastávat odlišné společenské normy a jeden z nich přizpůsobí své chování druhému i bez toho, že by přijal jeho společenskou normu. Třetí scénář vůbec nepočítá s působením sociálních vazeb.

O sklonu k obezitě u lidí, kteří mají obézní přátele, spolupracovníky nebo rodinné příslušníky, může podle této teorie rozhodovat například fakt, že se člověk pohybuje v prostředí, kde je hodně obézních. Člověka s nimi nevážou žádná sociální pouta. Pomalu si však zvykne na to, jak vypadají, a nevadí mu pak, když sám výrazně přibere na váze.

Žádný ze scénářů se neukázal jako rozhodující. Vliv společenských norem byl při šíření obezity sociální sítí nejvýše dvacetiprocentní.

Tím se otevřela možnost, že sociální vlivy zvyšující riziko obezity vyplývají z šíření a sdílení chování a životních aktivit. Právě tímto směrem chce nyní Alexandra Brewisová vést další výzkum.

„Co si lidé myslí o proporcích lidského těla, není nakonec tak důležité, aby je to ochránilo před obezitou,“ říká Alexandra Brewisová. „Hodně sázíme na to, že se lidé nechají názory ve svém okolí přesvědčit k tomu, aby zhubli. Tahle strategie však zřejmě nefunguje moc dobře. Musíme se víc soustředit na to, co lidé dělají, místo toho, co si myslí.“

V dalších studiích chce Brewisová sledovat, jaké aktivity lidé vázaní společenskými vazbami společně provozují. Zda spolu například častěji jedí nebo jak často spolu sportují. Předpokládanou „nakažlivost chování“ přibližuje Brewisová na situaci, pro niž používá označení „Dá si někdo moučník?“. Pokud padne ve společnosti tahle otázka, lidé na okamžik jeden druhého sledují a čekají, kdo se jak rozhodne. Pokud si někdo objedná sladký dezert, existuje vyšší pravděpodobnost, že pokušení neodolají ani ostatní; bez ohledu na to, jaké vyznávají společenské normy.

Zdroj: Medical Tribune

Doporučené