Špičkoví lékaři mívají stejné platy jako lékaři z malých nemocnic
Redakce Medical Tribune zaznamenala prezentaci prof. MUDr. Romana Prymuly na semináři „Dialogem k reformě“, kterou organizuje o.s. Občan. Tentokrát byla řeč o legislativních změnách v roce 2011. Prof. Prymula ve své prezentaci poukazuje na hlavní problémy, které dnes ředitelé nemocnic musejí řešit. Následující text je upravenou ústní prezentací.
Úhradová vyhláška na rok 2011
Nová úhradová vyhláška počítá se snížením úhrad v oblasti nemocniční péče. Ministerstvo zdravotnictví doporučuje, aby nemocnice kompenzovaly tento výpadek snížením objemu péče až o šest procent. Když se na to podíváme konkrétně, v praxi toto příliš realizovat nelze.
Naše nemocnice má k dispozici objem celkových prostředků ve výši zhruba 5 miliard ročně. Z této částky jde 2.1 miliard na platy, 1,7 miliard na léky, krev a SZM, dalších 800 milionů korun tvoří restrikcemi neovlivnitelná péče.
Pouze 400 milionů korun tvoří objem péče, se kterou můžeme „hýbat“, a na kterou můžeme aplikovat ono šestiprocentní snížení objemu péče. Šest procent ze 400 milionů Kč je úspora ve výši 20 milionů korun. A pouze tuto částku můžeme promítnout do zvýšení platů zdravotníků, což ve finále nemůže být nijak výrazné, rozhodně to nemohou být násobky platů, které lékaři požadují.
Tento rok byly některé obory v naší nemocnici paradoxně prorůstové, některé obory se prudce rozvíjely, aby nemocnice z tohoto vývoje měla finanční profit a optimalizovala své finanční konání. Docházelo tak k pozitivní redukci čekacích listů a podobně. Příští rok bude situace úplně jiná. Musíme postupovat plošně restriktivně, což se některým klinikám se to nelíbí, protože musejí šetřit.
Co se týká úhradových mechanismů, začíná být situace velmi složitá, nerozumí jí ani poskytovatel, ani plátce. Nejhorší je, že v této době nemocnice nevyúčtují rok 2009 v roce 2010. Ale dostávají se až do roku 2011. A to je určitě špatně – mělo by dojít k narovnání systému.
Centralizace zvlášť nákladné péče
Myšlenka centralizace superspecializované péče jako univerzální recept nefunguje. Tento proces musí to být kontrolován. Zatím nejsou zcela nastaveny mechanismy kontroly. Centralizace nákladné péče nemůže být bezbřehá. Musí být jasně řečeno, na co máme finance a na co nikoliv.
Otázka vytvoření standardů je už evergreenem, ale já vážně pochybuji o tom, že je v dohledné době někdo stanoví. Velký problém spatřuji v legislativě – naše zákony se stále tváří, že české zdravotnictví má na všechno. Změna legislativně nižších norem tento problém není schopna ošetřit.
Pokud bude mít pacient zcela bezplatnou alternativu léčby, která povede ke kýženému výsledku, tak si dovedu představit, že se to legislativně i v současných podmínkách dá vyřešit. Pokud ale nebudeme chtít léčit určitou oblast v medicíně s tím, že jinou alternativu nemáme, tak zatím to naše legislativa schopna ošetřit není.
Optimalizace akutních lůžek
Zcela souhlasím s názory, že je v České republice příliš mnoho akutních lůžek. Domnívám se, že kdybychom konvertovali třetinu možná i polovinu lůžek na lůžka následné péče, byli bychom zcela v intencích řady zemí.
Měla by být kodifikována páteřní síť nemocnic, která musí být definována shora. Zcela mylná je představa, že si někdo o vlastní vůli sám vypustí svůj rybník. Pokud zadáte v Brně, aby z pěti nemocnic zbyly tři, tak je jasné, že každý ředitel, který bude o tuto redukci požádán, nezruší tu svoji nemocniic, ale tu vedlejší.
Je tedy jasné, že do toho musí vstoupit nadřízený prvek. Je třeba zjistit, jaký objem péče nemocnice poskytuje. Myslím si, že by úplně stačila jedna nemocnice na milion obyvatel. Ale mám vážné pochybnosti o tom, kdy vůbec v České republice k takové optimalizaci dojde. V Británii trvala redukce nadbytečných lůžek pět let.
Přístrojové vybavení
S počtem lůžek souvisí také hustota přístrojového vybavení v českých nemocnicích. Díky různým zahraničním návštěvám vidím, že jsme dnes lépe vybaveni než řada západních zemí. Problém je, že jdeme za hranici toho, co je potřeba.
Opakovaně se zde poukazuje na robotickou chirurgii – souhlasím s tím, že tady jsme v neuvěřitelných relacích. V Rakousku mají o několik řádů méně robotů než u nás.
Otázkou je, kdo by měl být regulátorem nákupů této nákladné techniky. Já si myslím, že by to měla být pojišťovna. V současné době si nemocnice pořizují drahá vybavení po dohodě s pojišťovnou nebo dojde k tomu, že dané zařízení si robota zakoupí, aniž má s pojišťovnou nasmlouvané výkony. Pak vyvíjejí na pojišťovnu psychologický nátlak, aby byla smlouvu podepsala. A to je problém, který by se dít neměl.
Výběrová řízení ve zdravotnictví
Dalším problémem ve zdravotnictví je otázka výběrových řízení. Ukazuje se, že je velmi těžké nastavit kritéria výběrového řízení tak, aby byl výsledek co nejvíce efektivní.
Zadavatel by neměl vylučovat z výběrového řízení žádného uchazeče, který se do soutěže přihlásí. Je tedy snaha stanovit kritéria velmi obecně tak, aby jim mohlo vyhovět co nejvíce subjektů a vysoutěžily nižší cenu.
Problém může nastat i v případě, kdy zadáme klritéria velmi obecně. Například nedávno naše nemocnice vypisovala tendr na antikoagulacia. Přihlásilo se velké množství uchazečů, soutěž vyhrál uchazeč s nejnižší cenou. Pak se ale ukázalo, že jsme vybrali někoho, kdo nemá všechny potřebné indikace. Pokud to uděláme obráceně – a vypíšeme řízení po jednotlivých diagnózách, vypíšeme řízení zcela na míru. Protože jsou diagnózy, kde je jen jediný zájemce. Z toho není cesty ven.
Platy v nemocnicích
Na trhu práce ve zdravotnictví paradoxně mzdy ve velkých nemocnicích v tuto chvíli stagnují. Potkávám se s tím, že lékaři z menších nemocnic, kteří mají menší zkušenosti a menší zátěž, mají identické nebo i větší platy než lékaři ze špičkových oddělení ve fakultních nemocnicích.
Je to logické, protože řediteli, kterému hrozí, že jeho oddělení zavřou, tak udělá všechno pro to, aby si lékaře udržel. Trh práce vede k tomu, že začínají být nespokojení lékaři z velkých nemocnic a chtějí odejít. To přináší do systému velkou nestabilitu. A i naše nemocnice musí tento problém řešit.
Akreditace nemocnic
Dalším problémem, který pro nemocnici předtavuje finanční zátěž, je proces akreditace. Před několika lety nám bylo řečeno, že akreditace je naprosto nezbytná a úsilí nemocnice by mělo být zohledněno i ve finančním ohodnocení. To zatím nenastalo. Nemocnice, která akreditaci má, je jednoznačně znevýhodněná.
Pro nás akreditace znamená kouli u nohy – museli jsme přijmout několik desítek dalších zaměstnanců a tento proces nás stál několik desítek milionů korun. Pro naši nemocnici jde o jednoznančé znevýhodnění. A to nemluvím o tom, že pro organizace, které akreditaci zajišťují, je to obrovský zlatý důl. Akreditace jednotlivých laboratorních procedur přijdou řádově na desítky až statisíce korun musejí se stále obnovovat. Je otázka, kde by měla být ta správná hranice.
Zdroj: www.tribune.cz