Praha hostila evropský endokrinologický kongres

Prezidentem lokálního organizačního výboru byl prof. MUDr. Josef Marek, DrSc., předseda České endokrinologické společnosti (ČES). Odbornou část programu zahájilo v sobotu odpoledne satelitní symposium organizované prof. MUDr. Martinem Haluzíkem, Ph.D., ze III. interní kliniky VFN v Praze a prof. Michaelou Diamant, MD, Ph.D., z VU University Medical Center (VUMC) v Amsterdamu. Atraktivní téma "Nejnovější trendy v terapii DM 2. typu: léčba založená na ovlivnění tukové tkáně a inkretinů" a špičkoví přednášející vzbudili nečekaně velký zájem posluchačů převyšující kapacitu sálu. Následovalo slavnostní zahájení s prezentací dvou oceněných přednášek.

Ocenění za výzkum neurohypofýzy

Cenu Geoffrey Harrise získal prof. dr. Ian Robinson, Ph.D., ředitel Národního institutu pro lékařský výzkum Mill Hill v L ondýně a vedoucí oddělení neurověd. Tato prestižní cena je tradičně udělována vědcům z oblasti základního a klinického výzkumu neuroendokrinologie a je velkoryse podporována společností IPSEN. Profesor Robinson se zabývá výzkumem hypothalamické kontroly hypofýzy, včetně jejího vývoje a molekulární genetiky, regulace hormonální produkce, sekrece a fyziologických důsledků hormonální činnosti.

Jeho počáteční studie byly zaměřeny na oxytocinový systém neurohypofýzy. Tato vývojová analýza se používá dodnes. Nicméně jeho hlavním zaměřením byla neuroendokrinní kontrola růstu s vypracováním první automatizované mikrotechniky ze vzorku krve ke stanovení sekrece růstového hormonu a jeho činnosti. Výzkum prof. Robinsona ukázal, jak je růstový hormon (GH) řízen hypothalamickým GHRH (růstový hormon regulující hormon) a somatostatinovým systémem a jak je výsledná sekrece růstového hormonu důležitá při kontrole růstu a metabolismu.

Jeho průkopnická práce s využitím transgenních zvířecích modelů odhalila několik genetických mechanismů odpovědných za různé typy hypofyzárních endokrinních poruch u dětí a otevřela nové možnosti pro buněčnou terapii. Kombinace nových poznatků z molekulární genetiky člověka a nových přístupů v zobrazovacích technikách u zvířat vnáší nové světlo do neuroendokrinní fyziologie a patofyziologie systému růstového hormonu.

Prof. Iain Robinson pojmenoval svou slavnostní přednášku Transgeny a fyziologie osy růstového hormonu. Neuroendokrinní kaskády regulují základní fyziologické procesy, jako jsou růst a metabolismus, reprodukce a reakce na stres. Průkopnická práce Geoffreyho Harrise ukázala, že hypofýza jako hlavní endokrinní regulátor je sama ovládána neurony hypothalamu, které vylučují své produkty do hypofyzárního portálního oběhu. Míšení hypofyzárních buněčných typů a komplexní anatomické rozložení různých hypothalamoneuronových systémů z nich tvoří obtížně uchopitelné cíle pro selektivní fyzikální nebo chemické manipulace. Nicméně díky silné expresi hlavních sekrečních produktů z genů s dobře charakterizovanými promotory jsou to vynikající cíle pro fyziologické transgeneze.

Různé transgenní přístupy a manipulace s buněčnými procesy v hypothalamo-hypofyzární ose růstového hormonu umožnily studovat jejich důsledky in vivo. Výsledky jsou často překvapivé. Dospělá hypofýza je dynamickou strukturou, která se může přizpůsobit své buněčné populaci, její 3D organizaci, cévnímu průtoku a hormonální sekreci v reakci na měnící se fyziologické požadavky. Některé z mechanismů zapojených do vývoje normální hypofýzy rovněž přispívají k rozvoji její postnatální plasticity, a to nejen prostřednictvím populace kmenových/progenitorových buněk u dospělé žlázy, což může vést ke vzniku všech typů nových buněk hypofýzy. "Integrační fyziologie byla v minulosti vnímána jako 'černé skříňky' vzájemně funkčně propojené v rámci živého organismu. My se nyní začínáme dívat dovnitř některých z těchto skříněk," uzavřel své poutavé sdělení prof. Robinson.

Poznatky z molekulární biologie kostních buněk v praxi

Cenu European Journal of Endocrinology získal prof. L orenz C. Hofbauer, MD, Ph.D., z L ékařského centra Technické univerzity v Drážďanech, kde působí jako vedoucí Oddělení endokrinologie, diabetologie a osteologie. Profesor Hofbauer svou přednášku nazval Převádění biologie kostních buněk do klinické praxe s cílem RANK ligandu. Osteoklasty jsou odvozeny od makrofágo-monocytární linie buněk a představují diferencované, mnohojaderné buňky, specializované na resorbování kosti. Zvýšení počtu i aktivity osteoklastů je charakteristickým znakem různých onemocnění kostí, včetně osteoporózy, revmatické artritidy a kosterních metastáz. Aktivátor receptoru jaderného nukleárního faktoru .B ligand (RANKL) byl nedávno identifikován jako faktor kmenových buněk pro osteoklasty.

RANKL podporuje tvorbu osteoklastů, jejich funkci i přežití. Objev a popis RANKL, jeho receptoru RANK a jeho naváděcího receptoru osteoprotegerinu (OPG) vedl k pochopení molekulární biologie kostních buněk. Kromě toho tento pokrok vytvořil nový translační přístup v léčbě širokého spektra nemocí kostí u glukokortikoidy indukované osteoporózy, úbytku kostní hmoty po vysazení estrogenů nebo androgenů nebo onemocnění kostí u myelomu. Bylo vyvinuto několik strategií, jež specificky inhibují účinek RANKL na kost. OPG fuzní protein používaný u preklinických zvířecích modelů různých forem osteoporózy, zánětlivých onemocnění kostí a maligních metastáz ukázal koncept, jímž inhibice RANKL může inhibovat osteoklasty a zabránit úbytku kosti za daných podmínek.

Nedávno vyvinutá čistě lidská monoklonální protilátka denosumab dokáže neutralizovat RANKL. Hlavní výhodou denosumabu oproti fuzním proteinům OPG je vyšší afinita a specificita pro RANKL, lepší farmakokinetika a nižší imunogenicita. Randomizované kontrolované studie s denosumabem byly provedeny u postmenopauzálních žen s nízkým BMD a u mužů po androgenní ablační terapii pro karcinom prostaty. Denosumab vyvolal rychlé, hluboké a trvalé potlačení kostní resorpce a kostního obratu, zvýšil BMD na všech místech a snížil zlomeniny obratlů o 62 % u osteoporózy po androgenní ablaci a 68 % u postmenopauzální osteoporózy. "Inhibice RANKL denosumabem se stává zásadním a novým léčebným přístupem napříč širokým spektrem onemocnění kostí," uzavřel své strhující sdělení prof. Hofbauer.

Dvacet let zkušeností s karcinomem štítné žlázy po Černobylu

Velký zájem delegátů vyvolala hned první plenární přednáška prof. Dillwyna Williamse, MD, Ph.D., z Cambridge University o 20letých zkušenostech s výskytem karcinomů štítné žlázy po havárii jaderné elektrárny v Černobylu v roce 1986. Miliony obyvatel byly tehdy vystaveny účinkům radioaktivních isotopů. Během následujících 20 let byl zaznamenán vysoký nárůst incidence karcinomů štítné žlázy.

Uvažuje se také o možných souvislostech radiace s nárůstem rakoviny prsu, ale bez obecného zvýšení dalších malignit. Zvýšení výskytu karcinomu štítné žlázy, jdoucího na vrub velkému množství uvolněného radioisotopu I131, byl nejdříve popisován u dětí se silnou vazbou mezi mladým věkem v době expozice a rizikem vzniku papilárního karcinomu štítné žlázy (PTC). Vysoký počet PTC vyvolaných radiací přinesl nové poznatky o jednotlivých nádorových subtypech a dále molekulární i klinické nálezy měnící se s latencí. V etiologii těchto zářením indukovaných nádorů jsou zvažovány a studovány genové přestavby.

Stále však není dostatek informací o zárodečných mutacích vyskytujících se u radiací indikovaných papilárních karcinomů štítné žlázy a také možné DNA reparaci poškozených genů. Současné znalosti o vlivu ozáření celého těla jsou do značné míry závislé na důkazech z expozice atomové pumě, což vedlo ke zvýšení výskytu celé řady malignit, včetně karcinomu štítné žlázy. Ozáření radioaktivním spadem po Černobylu bylo však velmi odlišné od ozáření celého těla po výbuchu atomové pumy.

"Předpokládáme, že typ a molekulární patologie nádorů štítné žlázy se bude měnit se zvyšujícím se zpožděním od expozice. Dlouhá latence však může vyvolat vznik nádorů v jiných orgánech," varoval na závěr svého sdělení profesor Williams.

Zdroj: Medical Tribune